Poděkování

Trocha nutného úvodu

Bylo - nebylo

Rychtáři a primátoři

Starostové

   › F. X. J. Köhler

   › Franz Johann Steydler

   › Adalbert Wenzel Tham

   › Phillip Büchel

   › Franz Kern

   › Wenzel Pokorný

   › Johann Maresch

   › Franz Arnold

   › Adalbert Ignaz Tham

   › Josef Hoyer

   › Reimund Kellermann

   › Anton Rösler

   › Anton Strohschneider

   › Josef Kanneberger

   › Josef Doranth

   › Adolf Kögler

   › Franz Lange

   › Franz Ohnsorg

   › Fridrich W. Bornemann

   › Franz Kapusta

   › Leopold Pölzl

   › Karl Schöppe

   › Richard Tauche

   › Franz Czermak

   › Wolfgang Nittner

   › Josef Vondra

   › Josef Krkoška

   › Ladislav Dušek

   › František Černý

   › Josef Grolmus

   › Ervín Smolař

Předsedové a primátoři

Závěr

Životopis autorky

Fotogalerie I.

Fotogalerie II.

Fotogalerie III.

Fotogalerie IV.

FRANZ XAVER JOSEF KÖHLER

Prvním starostou po zrušení úřadu císařského rychtáře a zavedení magistrátů byl zvolen 26. 6. 1788 Franz X. Köhler. Narodil se 14. 4. 1745 v Ústí n. L. Byl synem obchodníka a radního Franze Johanna Köhlera a vnuk jehlaře, který do Ústí přišel z Freibergu v Sasku. V roce 1768 převzal otcův obchod a oženil se. Zavedl pořádek v městském archivu. V noci 20. 9. 1789 vypukl v domě čp. 127 v Bělské ulici požár, který se rychle šířil. Zničil 7 domů v Bělské a 4 domy v Zahradní ulici. (V r. 1945 zanikla bombami svrženými poblíž kláštera.) Protože vál silný vítr a hrozilo nebezpečí, že chytí i další šindelové střechy, obával se starosta Köhler, že se vznítí střelný prach uskladněný na půdě jeho domu. Chtěl ho rychle odnosit, ale spadl na dvůr tak nešťastně, že si zlomil obě nohy a utrpěl vnitřní zranění. Za dva dny zemřel - bylo mu 44 let. Zanechal vdovu se sedmi dětmi. Nejstarší syn, devatenáctiletý Franz Johann, se později také stal obchodníkem a radním. Dcera Terezie se r. 1801 vdala za starostu Mareše.

Ústečtí starostové tehdy nežili právě v idylické době. Z těch nejdůležitějších událostí nutno připomenout zrušení nevolnictví a vydání tolerančního patentu r. 1781, zavádění číslování domů a ustálení příjmení občanů. To vše přidávalo práci úředníkům magistrátu v čele se starosty.

V roce 1785 stálo v Ústí 288 domů uvnitř hradeb. Docházelo k poklesu tradičních řemesel, jako byli rybáři, vinaři a zemědělci. Objevují se horníci a rozšiřuje kovozpracování a textil. Roku 1785 je podle císařského nařízení zrušen hřbitov kolem kostela Nanebevzetí Panny Marie (šikmý kostel). V roce 1790 byl rozpuštěn konvent dominikánů.


FRANZ JOHANN STEYDLER

Večer 6. února 1790 přijel krajský komisař z Litoměřic s doprovodem ve vyzdobeném voze k slavnostně osvětlenému domu č. 107 (U Města Londýna) na Tržním náměstí k hostině na počest zvolení Franze Johanna Steydlera starostou. Druhý den byl oslavenec uveden na radnici.

F. J. Steydler se narodil 24. 1. 1721 v Trutnově. V roce 1758 už byl ústeckým občanem. Provozoval obchod a byl ženat s Johannou, vdovou po zesnulém starostovi Köhlerovi. Po smrti císařského rychtáře Fr. Ferdinanda Hartla ze Scharfensteinu převzal jeho úřad. Úřadoval v sedmileté válce, v těžkých dobách požárů a drancování. Roku 1764 byl tabákovým inspektorem, v r. 1769 posledním císařským rychtářem a královským sudím, a to až do roku 1782. Vedl velký dům, stále plný hostí. V roce 1787 ho navštívila i arcivévodkyně Marie Terezie Toskánská, dcera arcivévody a pozdějšího císaře Leopolda II. S manželem, princem Antinem ze Saska, ho v r. 1790 navštívila znovu . Dalším význačným hostem byl r. 1791 princ Christián, saský vévoda a v r. 1793 Marie Christine, regentka spojeného Nizozemí s manželem Albertem Moritzem. Roku 1792 se Steydler pro stáří vzdal úřadu. Zemřel 11. 4. 1799. Byl pochován na Materniho hřbitově (Lidické náměstí), později přenesen na nový hřbitov (Mánesovy sady).


ADALBERT WENZEL THAM

Adalbert Wenzel Tham, narozen 28. 4. 1728 v Ústí n. L., pocházel ze staré ústecké rodiny, která přišla do města v 15. století z Bíliny. Studoval práva a od roku 1754 pracoval v městské radě jako zástupce tajemníka (subsyndicus). I on prožíval těžkosti sedmileté války. Roku 1763 koupil dům č. 109 na Tržním náměstí. Byl zvolen 31. 1. 1792 a 3. 4. uveden do úřadu krajským komisařem z Litoměřic. Zemřel na Nový rok 1793 mezi 5. a 6. hodinou ranní na střevní koliku. Ještě den předtím vedl zasedání městské rady.


PHILLIP BÜCHEL

Na starostenskou židli usedl r. 1793 Phillip Büchel (narozený 1734), polní šikovatel (Feldwebel) ve výslužbě, bez finanční hotovosti. Bral jen 88 zlatých vojenského žoldu. V městské radě byl 10 let. Protože starostenství byla čestná funkce, poděkoval se z tohoto úřadu již za 4 měsíce a byl raději dál placeným radním. Zemřel 10. 8. 1803 v Ústí n. L.

Prastarý dům u Drážďanské brány koupil Michael Richter r. 1619 i s právem výčepu a pohostinství. Majitelkou se stala v r. 1763 Zuzana Raabová, dcera purkmistra Köhlera a v r.1793 na tom místě postavila nový hostinec „Zum Tschekental“. (Stál poblíž Klíšského potoka, který teče od Nakléřova Čekacím údolím - Tschekental.) Měšťané hostinec pilně navštěvovali, takže už koncem roku prosili strážní - z Horní (Drážďanské) brány Kryštof Kraus a z Teplické brány Josef Thiele - magistrát o potvrzení, že mohou brány zavřít ve 22 hodiny a neotvírat každému, „když v Tschekentalu hrála muzika“. Jejich žádost se sice dala hostinskému Raabovi na vědomí, ale není jisté, zda s tím byl srozuměn. Roky šly, lidé stárli a umírali, budovy chátraly. Hospoda byla i s okolními pozemky prodána a na jejím místě vyrostla ve 30. letech 20. století moderní budova zvaná kavárna Savoy (roh Pařížské a Velké Hradební).


FRANZ KERN

Franz Kern přišel do Ústí r. 1781 jako vysloužilý polní dělostřelec. Oženil se s vdovou Rozálií Bröckelovou z domu čp. 158 v Bělské ulici, kde si zařídil obchod. Do úřadu byl uveden krajským komisařem baronem von Wernerem 19. 11. 1793. V říjnu 1797 se poděkoval.


WENZEL POKORNÝ

Wenzel Pokorný, nar. 1760 v Praze, byl povoláním lékárník. Do našeho města přišel v roce 1784. Brzo vlastnil dům čp. 67 na dolním konci Tržního náměstí, kde provozoval lékárnu. Dům byl v majetku rodiny ještě za 1. republiky. I dnes můžete vidět znak lékárny, Bílého lva - poněkud zamalovaného - nad vraty domu, kde je nyní prodejna pečiva. Uvnitř lze spatřit štukový strop s lékárnickými symboly. Starosta byl do úřadu uveden 12. 2. 1798. Měl širokou škálu aktivit, ale úřadu se brzo vzdal, a to 17. 6. 1799. Zemřel 23. 4. 1828.

V roce 1800 mělo naše město 300 domů a 1 400 obyvatel.


JOHANN MARESCH

Od 22. 9. 1800 byl starostou města Johann Maresch (Mareš). Narodil se 19. 4. 1768 v Keblicích (okres Litoměřice) jako syn ředitele školy. Byl učitelským pomocníkem ve Střekově a po dožití kantora Fr. Pelze v roce 1790 jeho nástupcem. Roku 1793 se stal vedoucím chóru a varhaníkem, občanem města v r. 1797. Měl velké zásluhy na jeho zvelebení a rozmnožení městského kapitálu. Za zásluhy dostal od města osobní plat ve výši 50 zlatých, který mu byl později zdvojnásoben. Jeho činnost je popsána v radních protokolech. Byl třikrát ženat. První žena byla dcera hostinského U Bílé labutě - Postnerová, druhá dcerou starosty Köhlera. Třetí manželka byla dcera zasloužilého ústeckého syndikuse Ferdinanda Hieromuse Ertla. Přežila ho o 20 let. S druhou ženou zakoupil dům čp. 211 na Tržním náměstí za 1 800 zlatých. Až do doby 1. republiky byl v držení rodiny Marešů. Ve válečném roce 1813 projevil velkou osobní statečnost. Dobrovolně si 17. 2. 1831 vzal život, důvody nejsou známi. V městské pokladně byl sice schodek, ale podle poslední vůle se vše z pozůstalosti vyrovnalo. Měl prý krásný rukopis.

Johann Michael Adalbert Ignaz Ulbrecht se narodil 16. 6. 1773 v Ústí n. L., kde také po plodném životě 26. 12. 1847 zemřel. Pocházel z dlouhé linie rychtářských a primátorských předků. Jeden z nich, Matyáš Ulbrecht, byl ústeckým primátorem v letech 1617 až 1622, znovu 1628 až 1632. Dožil se 68 let. Dalším primátorem z této rodiny byl v letech 1649 až 1659 Matyáš Franz Ulbrecht. U Michaela Franze Ulbrechta písemnosti uvádějí, že byl synem 5. ústeckého rychtáře a 7. královského rychtáře. Narodil se v Ústí n. L. r. 1620. Jako primátor úřadoval v letch 1679 až 1697, kdy zemřel. Zmíněný Johann Michael Adalbert Ignaz Ulbrecht pokračoval v další rodinné linii, a tou bylo dědičné poštovnictví. Víme, že původní poštovní spojení vedlo od 17. století od Prahy do Drážďan přes Ústí n. L. Když byla poštovní trasa ze známých důvodů přeložena přes Teplice, okamžitě se chytil příležitosti a nechal postavit poštovní budovu na rozcestí u pomníků ve Varvažově i se stájemi pro koňskou přípřež. Dodnes můžete vidět základní kámen s letopočtem založení 1817 při zemi budovy restaurace Na Staré poště.V roce 1813 mělo Ústí 302 domy a 1 472 obyvatel.

Do Ústí přichází jako městský lékař MUDr. Anton Stolz. Narodil se 11. 7. 1778 v Praze. Jeho otec krátce po synově narození přesídlil do Jáchymova jako důlní úředník. Tam vznikaly základy Stolzova pozdějšího koníčka. Studoval na gymnáziu v Chebu a na Pražské univerzitě. Promoval 29. 8. 1804, během roku už působil zde. Počáteční nedůvěra obyvatel se brzo rozptýlila, byl to dobrý lékař. Zvládl několik epidemií v l. 1805 - 07 a 1809, za což dostal od magistrátu uznání. Vedle medicíny se zabýval mineralogií a r. 1812 se stal uznávaným externím členem Učené společnosti v Jeně. Tam se seznámil s básníkem Goethem, který ho později několikrát v Ústí navštívil. Zachoval se Goethův deník, kde s uznáním píše o krásném ústeckém okolí a znalostech přítele Stolze. Výmarský dvůr s básníkem odjel z Teplic přes Chlumec sotva 20 dní před bitvou r. 1813. Tam dr. Stolz osvědčil své schopnosti při ošetření tisíců raněných. Zabránil také rozšíření epidemie tyfu a úplavice do Ústí. Za tyto zásluhy mu byla udělena „malá zlatá medaile“. Zemské gubernium vyzvalo dr. Stolze, aby nastoupil jako lázeňský lékař v Teplicích. I tam úspěšně pracoval na obou polích - v medicíně a mineralogii. V Krupce objevil nový minerál, na jeho počest byl nazván stolzit. V Jeně přednáší a dále se přátelí s Goethem a Humboldtem. Pruský král Fridrich Vilém III. udělil Stolzovi „velkou zlatou medaili“. Tím se stal podezřelým rakouské tajné policii, která ho nepřestala sledovat a zamezila jeho dalšímu odbornému růstu.

V Teplicích umírá 17. 8. 1855. Jeho rozsáhlé sbírky byly rozprodány do ciziny. U nás se nezachovala ani jeho obsáhlá korespondence s četnými význačnými osobnostmi té doby a 3 000 stran nezveřejněných vědeckých pojednání. Na jeho ústeckém domě v Jeptišské ulici mu byla odhalena pamětní deska. Vše bylo zničeno bombami v dubnu 1945.


FRANZ ARNOLD

Narodil se v Ústí n. L. 23. 11. 1767 v domě čp. 207 na Tržním náměstí. U svého otce se vyučil mědikovcem, už jako čtvrtá generace. Od r. 1815 působil jako nezkoušený radní. Starostoval od r. 1831. Pro nemoc a stáří se úřadu vzdal v říjnu 1832. Teprve v dubnu následujícího roku mu gubernium vyhovělo. Zemřel 25. 6. 1833.


ADALBERT IGNAZ THAM

Arnolda v úřadu vystřídal Adalbert Ignaz Tham (1833 - 1838), narozený 7. 9. 1772 v Ústí n. L. Byl synem někdejšího starosty Adalberta Wenzela Thama a jeho ženy Marie Anny, sestry starosty Franze Köhlera. Po smrti otce zdědil dům čp. 209 na Tržním náměstí. Po 5 letech se z funkce poděkoval. Zůstal ještě členem městské rady, jako později jeho syn Adalbert. Starosta zemřel 16. 6. 1861.

V majetku textilní rodiny Wolfrumů býval akvarel od Karla Augusta Richtera (1780 - 1848), pohled na Ústí v r. 1820. Tehdy tady stálo 300 domů s 1 400 obyvateli. Jeho syn Ludvík se narodil 28. 9. 1803 v drážďanském předměstí Fridrichstadtu. Základy malby si osvojil u otce, profesora krajinářství na drážďanské akademii výtvarných umění. Měl nejen talent, ale i štěstí. Dostal se do doprovodu výmarského velkovévody Karla Augusta na jeho zahraničních cestách (jako Goethe). Ten pro něho objevil Polabí a České středohoří. Zajížděl sem od roku 1834 o každých prázdninách a pilně maloval. U nás jsou z jeho obrazů nejznámější: Převoz u Střekova, Bouře nad Střekovem, Labské údolí u Střekova či veduta Soutok Bíliny a Labe při Ústí n. L. Malíř Ludvík Richter zemřel 19. 6. 1884.

Zemské presidium 31. 8. 1835 nařídilo všem městům zakládání kroniky. Ústí mělo potíže, protože všechny spisy starší roku 1325 byly zničeny požáry nebo válkami. Po četných urgencích shora pověřil magistrát 22. 1. 1839 svého registráta a diurnistu (písař s denním platem) Fridricha Sonnewenda vypracováním pamětní knihy o dějinách města. Sonnewend se narodil 12. 2. 1800. Studoval práva, ale duševně onemocněl a byl dán pod kuratelu. Z chorobopisu vyplývá, že nemoc vznikla nadměrným požíváním alkoholu. Roku 1831 byl vyléčen. Zaměstnancem ústeckého magistrátu byl v letech 1834 -1839. Zemřel 20. 5. 1875 jako kancelista českolipského soudu. Jeho dějiny města byly znovu vydány v r. 1915.


JOSEF HOYER

Na politickou scénu přichází r. 1838 (do 1850) Josef Hoyer. Narodil se 10. 1. 1800 v Děčíně. Jeho otec, magistrátní rada, se brzo nato s rodinou přestěhoval do Ústí. Syn studoval práva. Občanem města se stal r. 1829 a nastoupil jako pomocník svého otce u magistrátu. Později byl justiciárem na panstvích Střekov a Velké Březno. V červenci 1838 byl zvolen starostou s 300 zlatými odměny. Od manželů Lauchenových koupil dům s podloubím, kde se při přestavbě ve sklepení našlo přes 30 zlatých předmětů a mince ze 16. a 17. století v ceně 600 zlatých. Tak vznikla jedna ústecká pověst o zlaté kvočně s kuřátky. Po přestavbě to byl první dvoupatrový dům ve městě, v naší době známý jako kavárna a cukrárna Sokol (Falk). Starosta Hoyer podporoval paroplavbu na Labi i výstavbu dráhy. Nechal zbořit renesanční radnici a r. 1847 postavit novou empírovou. V roce 1850 se stal prvním okresním soudcem. V důchodu přesídlil do Litoměřic, kde zemřel r. 1881.


REIMUND KELLERMANN

Rok 1849 přinesl změnu v organizaci městské správy. Novým starostou byl 13. září 1850 zvolen Reimund Kellermann. Narodil se 18. 5. 1800 v Ústí n. L. jako syn řezníka z Dlouhé ulice. Sám se také vyučil řezníkem. Od roku 1833 pracoval v městské správě. Starostenské funkci se věnoval se vší pečlivostí. Za něho byla zprovozněna železnice Praha - Drážďany (1850) i Ústí n. L. - Teplice (1858). Na pozemku bývalé zahrady konventu dominikánů byla postavena r. 1852 městská škola. V roce 1857 vyšly první ústecké noviny Aussiger Anzeiger (vydavatel Karel Wolfrum, redaktor Josef Lorenz), v r. 1856 byl založen rakouský Spolek pro chemickou a hutní výrobu, tehdy „v bezpečné vzdálenosti od města“, jak psaly noviny. Chemička ze svých zdrojů zavedla r. 1858 městské plynové osvětlení. Ústí bylo druhé město v říši, které touto vymožeností disponovalo. Vznikaly i další podniky, jako Hönigova továrna na kůže (1850, poblíž Důlců, odstřelena r. 1977). Je známo, že vedoucí stavby trati František Klein z Prahy věnoval městu 500 zlatých jako poděkování za péči o nemocné dělníky. Dar posloužil jako základní kapitál pro postavení městské nemocnice na Špitálském náměstí, otevřené pro veřejnost r. 1856. Dárce byl jmenován čestným občanem města. Vzhledem k dlouhé nemoci se starosta Kellermann úřadu vzdal v únoru 1859. Zemřel 19. 4. 1859 v Ústí n. L.


ANTON RÖSLER

Dalším v řadě našich starostů byl Anton Rösler. Narodil se 30. 1. 1813 jako syn majitele realit v Novém Městě pod Smrkem. Vystudoval několik semestrů práv v Praze. Od roku 1840 působil ve službách hraběte Nostitze jako hospodářský správce v Průhonicích, pak v Žernosekách a nakonec v Trmicích. Oženil se r. 1847 s dcerou velkoobchodníka Ignáce Klepsche a od r. 1851 byl úspěšným velkopodnikatelem. Starostou města byl zvolen 26. 5. 1859. V roce 1866 nechal postavit první třípatrový dům ve městě - č. 856, tzv. „Hohes Haus“ (ČD vedle Palace hotelu). Též založil „Neustadt“ (Smetanovy sady s okolními ulicemi), Spolek pro zkrášlení města, spořitelnu, jatky (na Předmostí) a dvouletou průmyslovou školu. Úřad vykonával až do nových voleb 20. 10. 1864, ale členem městské rady zůstal. V letech 1861 až 1868 byl poslancem zemského sněmu za okresy Ústí n. L. a Chabařovice. Zemřel 7. 8. 1880 v Ústí n. L. Za poslance Röslera přišla v r. 1866 také neblahá prusko-rakouská vojna. Ústřední bitva se sice odehrála u Hradce Králové, ale všechny armády - saské, pruské, chorvatské i domácí rakouské - protáhly Ústím a rekvírovaly. Vnesly do města hlad a choleru, zemřela stovka lidí. Byl obléhán i hrad Střekov, a to ze strání nad ním zvaných dodnes Šance. Chorvatské dělostřelecké koule jsou zazděny nad hlavní branou hradu.


ANTON STROHSCHNEIDER

Stojí psáno, že od 10. 10. 1864 až do 10. 1. 1883 stál v čele našeho města Anton Strohschneider. Narodil se 16. 8. 1812 v Ústí n. L. Vyučil se řezníkem a uzenářem a svoje řemeslo provozoval ve vlastním domě čp. 53 v Hrnčířské ulici. V městské radě úřadoval od roku 1848. Tehdy také velel 2. rotě ústecké Národní gardy. Dbal na rozkvět města, což se mu dařilo. Během jeho úřadování byla v r. 1874 otevřena část severozápadní dráhy s železničním mostem, byl dvoupatrový a 229 m dlouhý. V horní části jezdily vlaky, ve spodní auta a povozy. Měl i cesty pro pěší. Koncem 2. světové války byl silně poškozen náletem. Po opravě sloužil ještě do roku 1957 pro provoz železnice. Pak byl odstraněn a o několik metrů blíže k městu postaven nový, podobné konstrukce. Roku 1866, jak už bylo řečeno, bylo město po stránce vyživovací a zdravotní těžce poškozeno válečným konfliktem mezi Pruskem a Rakouskem. Dokonce byl ze strategických důvodů k odstřelu připraven pětiobloukový železniční viadukt pod Mariánskou skalou, přestavěný v naší době. Představitelé města si s velkou námahou vynutili odklad akce. Ještě celý rok po uzavření míru udržovala rakouská monarchie v Ústí n. L. prapor pěšího pluku velkoknížete Michaela, který byl později vystřídán polními myslivci.

Ale múzy kupodivu nemlčely. Žil zde vynikající malíř Ernst Gustav Doerell. Narodil se 22. 8. 1832 v saském Freibergu (kde nemá ani koutek v muzeu či pojmenovanou ulici) jako syn horního úředníka. Po smrti otce se vyučil u strýce, obchodníka v Litoměřicích, později u malíře pokojů Hilbranta v Teplicích. Stále tíhl k malování a pilně chodil po krajině se skicákem. Natrvalo se v Ústí n. L. usadil r. 1863, kde se i oženil. S Rothem otevřel ústav pro kamenotisk a umělecké světelné obrazy. Dědictví mu umožnilo stát se žákem Akademie výtvarných umění v Praze - spolu s Crollem, Bubákem a Kosárkem. Po vyčerpání financí se opět vrátil ke starému způsobu života - malovat okolí města nejen pro potěšení, ale zejména pro obživu. Jsme mu vděčni za zachycení mnoha míst, která už zanikla. Zemřel v nouzi 18. 3. 1877 a byl pohřben na tehdejším hřbitově, nynějších Mánesových sadech. Jeho obydlí s pamětní deskou v Pražské ulici bylo zničeno náletem r. 1945 a hrob kopáním pro parovodní potrubí. Zůstala jen jeho busta, několikero malířských potřeb a spousta krásných obrázků roztroušených po světě. Na jeho první posmrtnou výstavu se podařilo shromáždit více než 300 prací. V připravované přestavbě Městského muzea se počítá se stálou Doerellovou expozicí.

To vše se dálo za starostování A. Strohschneidera, který dostal r. 1869 od císaře zlatý záslužný kříž s korunou. Vyšší dívčí škola byla založena r. 1868 a v roce1876 postavena rozsáhlá školní budova č. 1 000 (tolik bylo tehdy ve městě domů) ve Smetanových sadech, nynější Městské muzeum vedle divadla. V síni této budovy dlouho zasedala městská rada, byl to tehdy největší sál ve městě. Roku 1872 probíhaly bouřlivé schůze na podporu zřízení české školy. Pro klid byla tehdejšími úřady přislíbena, ale na nátlak německých orgánů byla žádost na Ústřední matici školskou v r. 1881 odvolána.

O starostovi se tradovalo, že byl k zákazníkům řeznictví a pohostinství velmi zdvořilý. Říkal stále „poctěte mě opět brzy“ a nepřátelským pruským oficírům také řekl „přijďte zase brzo!“ Zemřel 10. led­na 1883 na otravu krve (karbunkl na zádech).


JOSEF KANNEBERGER

Do starostenského křesla po zesnulém Antonu Strohschneiderovi usedl dosavadní radní Josef Kanneberger. Narodil se 22. 2. 1832 v Benešově n. Pl, byl pekařem a cukrářem. V Ústí si zakoupil dům čp. 118 na Kostelním náměstí (prostor kolem šikmého kostela), kde si zařídil cukrárnu. Od roku 1864 pracoval také v městské radě. Zkušenosti se mu hodily, 20. 1. 1883 byl zvolen starostou. Úřadoval až do 5. 1. 1887, kdy se úřadu vzdal ze zdravotních důvodů. Zemřel na srdeční infarkt 22. 5. 1888. Byl pracovitý a mezi občany oblíbený, ale od 3. 2. 1883 měl kolegu, čestného starostu MUDr. Josefa Dorantha.


JOSEF DORANTH

Jmenování čestným starostou mělo být pro MUDr. Dorantha poděkováním za dlouholeté lékařské působení a veřejnou činnost. Narodil se 22. 11. 1810 v Sokolově, promoval v Praze 15. 12. 1838. V našem městě žil od r. 1839. Byl velmi společenský, brzo si získal všeobecnou oblibu. Od roku 1842 vykonával praxi městského lékaře. I zde vykazoval bohatou odbornou způsobilost. Do městské rady byl zvolen r. 1850. Zasloužil se zejména o dokončení stavby městského špitálu na Špitálském náměstí, který byl otevřen r. 1856. Stal se tam prvním primářem. Je samozřejmé, že úzce spolupracoval se zdejšími lékárníky, z nichž nejznámější byl majitel domu U Bílého lva v Hrnčířské ulici - Walter. Jak již bylo řečeno, ještě dnes můžete onoho lva vidět, poněkud zamalovaného, nad vraty domu Inpeka. V prodejně pečiva zaujme strop s lékárnickými emblémy. U příležitosti 40. výročí provozování lékařské praxe ve městě mu bylo r. 1878 uděleno čestné občanství. Dva roky nato obdržel od císaře zlatý záslužný kříž s korunou. Zemřel 28. 9. 1886. Vnučka MUDr. Dorantha, rovněž lékařka, se byla před několika lety na působiště dědečka podívat a potěšilo ji, že je zde jeho jméno dobře zapsáno.

Dalším městským podnikem, nad kterým MUDr. Doranth vykonával dohled, byly nové ústecké jatky, slavnostně otevřené 2. 1. 1882. Stály 8 760 zlatých. Sloužily až do r. 1934, kdy byly spolu s řadou dalších budov zbořeny pro vybudování nájezdu na nový labský most, nynější Předmostí. Část jatek slouží dodnes jako prodejna automobilů vpravo za železničním podjezdem vedoucím na most dr. E. Beneše.

V době těchto starostů mělo město 16 500 obyvatel. Působilo zde 70 spolků: 5 humanitních, 11 podpůrných, 22 pro rozvoj ducha i těla, 8 hospodářských a 24 zábavných. Některé ulice už byly dlážděné, jiné štětované. Byla postavena moderní kanalizace z betonových trub (za 117 480 K). Udržovaly se městské sady, fungovaly prázdninové kolonie, dětská útulna, sirotčinec, městský chudobinec s průměrným obsazením 30 osob. Vznikla řada chudinských nadací, nejznámější byl „Suppenanstalt“ - „Polévkový ústav“, který denně vyvářel polévky pro chudé školáky. Tady všude byl znát vliv MUDr. Dorantha, samozřejmě s podporou současného starosty Kannenbergera.

Stále jsme v osmdesátých letech 19. století, v době úřadování starosty Josefa Kannenbergera a čestného starosty MUDr. Josefa Dorantha. Ve městě kromě jiné kultury dobře prosperovala knihkupectví Hübl, Grohman, Krüger, Becker a další. Tiskárna Eugen Klutschak (Klučák) vydala ústecký adresář, který byl občas obnovován.

Byl snesen starý bělský mostek a r. 1874 nahrazen novým, širším. Barokní sochy byly odstraněny a různě rozestavěny ve městě. Do naší doby se zachoval jen kříž s Kristem, který stojí u šikmého kostela. Každoročně se objevovaly nové podniky a dílny, jako továrna na barvy a laky, mýdlo, sladovny, lakovny, cukrovar, cementárna, výrobny dřevěného zboží, strojírny, továrna na jízdní kola i klavíry atd. Pozdější slavný podnik Ústecká rafinerie cukru (Aussiger Zucker Rafinerie) byl založen r. 1883. Pracoval zejména pro export s krátkou přestávkou až do doby po 2. světové válce. Budovy dosud stojí na Pražské ulici ve směru na Vaňov.

U příležitosti stého výročí zrušení nevolnictví vznikl v Ústí n. L. německý spolek pro postavení pomníku Josefu II. - odhalen 25. 10. 1885. Byl 6,72 m vysoký a údajně ošklivý (fotografován byl vždy z dálky). Generální ředitel Spolchemie Max Schaffner ho tehdy odsoudil s tím, že by bylo lépe, kdyby se suma 1 500 zlatých, které pomník stál, použila na sirotčinec nazvaný třeba císařovým jménem. Vévodil nynějším Smetanovým sadům až do října 1919. Němci stále vinili z jeho odstranění čsl. legionáře. Ale ti uložili císaře do Městského muzea. Tam stál (nebo ležel) až do dubna 1940, kdy byl německými představiteli města darován spolu se sochou TGM na válečné účely. Fotografie z odvozu obou soch spolu s děkovným přípisem maršála Göringa jsou v Městském muzeu dodnes.


ADOLF KÖGLER

Na zasedání městské rady 5. 1. 1887 byl dalším starostou zvolen dosavadní první radní Adolf Kögler, civilní inženýr. Narodil se 29. 12. 1825 v Krásném Buku u Krásné Lípy jako syn tamního továrníka. Studoval techniku v Praze, později byl asistentem na pražské reálce. Krátce také pracoval na ministerstvu obchodu. Působil při budování ústecko-teplické a děčínské dráhy a současně na stavbě řetězového mostu v Děčíně jako stavbyvedoucí. V Ústí n. L. se usadil r. 1858 jako stavební podnikatel. Starostoval do 4. 11. 1889. Byl to rozený řečník a obdivuhodně statečný a pracovitý člověk. Také zastával funkci poslance zemského sněmu a zemského železničního rady. Velice se angažoval při práci v okresním úřadě. Ale od jara 1889 se u něho začaly projevovat začátky arteriosklerózy a silné astma. Z úřadu se poděkoval a získal čestné občanství města. Ve starostenském křesle se objevil ještě jednou, a to od 16. 3. 1892 do 3. 1. 1895.

MUDr. Alexander Marian - Lékař, statistik a archivář v Ústí n. L., předseda lékařského spolku, rytíř řádu Františka Josefa I., čestný občan města, zdravotní rada, ekolog, turista, propagátor tělovýchovy, údajně špatný politik a nacionalista. Narodil se 16. 3. 1852 v Lipové u Šluknova. Od roku 1855 žil s rodiči v Ústí n. L., kde vychodil základní školu, v Litoměřicích gymnázium a promoval v Praze 19. 12. 1874. Každoročně vydával statistické příručky o demografických poměrech ve městě. V listopadu 1888 prohlásil před městskou zdravotní radou, že „bude-li zasmraďování vzduchu ve městě pokračovat tím tempem jako dosud, bude do padesáti let prakticky 100 % ústecké populace trpět nemocemi horních cest dýchacích“.

Od roku 1890 byl externím ústeckým archivářem Pražák Wenzel Hieke, Marianův spolužák z gymnázia, s nímž při jeho cestách do Ústí spolupracovali. Po Hiekově náhlé smrti r. 1895 nebylo vhodnějšího nástupce nad dr. Mariana. Archivářem z ochoty byl až do své smrti 29. 12. 1919. Zemřel na rakovinu střev (ale německá strana tvrdila, že ze žalu nad stržením pomníku Josefa II. čsl. legionáři).


FRANZ LANGE

Při volbách 4. 11. 1889 byl zvolen starostou radní Franz Lange, narozený 26. 10. 1842 jako syn zdejšího loďaře a hostinského „Zur Oster“ (Na Ostrově). Převzal sice zavedený hostinec po otci, ale dál se věnoval veřejné činnosti. Kromě toho byl ve stejném roce zvolen i předsedou krajského zastupitelství. Dbal víc úředních povinností než svého zdraví, a tak 17. 10. 1892 zemřel na srdeční infarkt. Ve vedení města pokračoval tedy předchozí starosta A. Kögler, jak již bylo řečeno. Ještě 2. 2. 1895 ho potěšila telegrafická zpráva z Vídně o udělení rytířského kříže řádu Franze Josefa. Druhý den zemřel na srdeční infarkt.

Letopočty prolínají naším životem, ať se nám to líbí, nebo ne. Ani my se jim nemůžeme vyhnout - aspoň těm nejdůležitějším v životě města: 1874 - založena Česká vzdělávací beseda, 1886 - založena Vyšší obchodní škola. Město mělo tehdy 20 100 obyvatel a 1 266 domů. 1887 - otevřen spolkový dům Ressource (poblíž Grandu), 1889 - uveden do provozu nový labský přístav. 1890 - ukončena stavba vodovodu z Telnice do města. 1891 - 92 postavena „Zelená škola“ (nejprve to byla měšťanka, pak gymnázium, nyní UJEP) za 221 950 K. 1893 - pro veřejnost otevřen Tyršův dům (Turnhalle), 1894 - centrální hřbitov na Ovčím vrchu. Stavěl se od r. 1889 nákladem 300 tisíc K. Zbořen též starý měšťanský pivovar v Dlouhé ulici. Tak vznikla Pivovarská ulice. Poslední zbytek pivovaru je Pivovarská restaurace s překrásnými sklepy na uskladnění piva. Téhož roku byl založen ústecký Sokol. 1895 - snesen špitál sv. Materny (Lidické náměstí).

Václav Frič se narodil 30. 7. 1886 v Záluží pod Řípem. Do Krásného Března přišel r. 1904 jako zaměstnanec Poříční správy. Vstoupil do Národní jednoty severočeské a stal se duší a tmelem tehdejší české menšiny. V roce 1910 založil turistický kroužek Polaban, který vykazoval nejen činnost turistickou, ale i hudební, divadelní a sociální. Ve válečných letech organizoval sbírky ve prospěch válečných sirotků, na českou školu i vlastenecké přednášky. Pracoval i v Sokole. Se zárodkem TBC nebyl povolán na vojnu. Pro českou věcneúnavně pracoval, až 22. 6. 1936 chorobě podlehl. Je pochován v Roudnici n. L. Jeho hrob nese děkovnou desku od Národní jednoty severočeské. Sokolové a skauti upravili vyhlídkové místo nad Krásným Březnem jako Fričovu vyhlídku. Prvně v roce 1946, podruhé roku 2002. Vandalům nedá spát.

Roku 1908 koupil šestihektarový pozemek na svahu Mariánské skály ústecký občan, obchodník s kovovým zbožím v Dlouhé ulici a uznávaný ornitolog Heinrich Lumpe. Jeho soukromá ptačí rezervace se brzo stala známou nejen v Rakousko-Uhersku. Pro veřejnost ji otevřel r. 1914. Areál byl obohacen pohádkovými postavami z dílny keramika Maresche. (Ten se zase proslavil svými trpaslíky.) Pan Lumpe byl za svou činnost jmenován doktorem honoris causa. Podle statistiky z roku 1928 zaznamenal „Lumpepark“ návštěvu 175 škol, 95 spolků a 42 000 jednotlivců. Heinrich Lumpe se narodil 16. 2. 1859 v Doubici u Krásné Lípy, zemřel 21. 3. 1936 v lázních Dubí u Teplic.


FRANZ OHNSORG

Starosta JUDr. Franz Ohnsorg nastoupil do úřadu 3. 1. 1895 a poděkoval se na prahu 1. světové války - 16. 7. 1914. Narodil se 1. 4. 1839 v Kosteleckém Dvoře u Jihlavy jako syn mlynáře. Od roku 1872 byl v Ústí n. L. advokátním koncipientem u JUDr. Ignaze Wiena. Po roce si otevřel vlastní advokátní kancelář a další rok byl zvolen do městské rady. Tam úspěšně působil celých 40 let. Zastával ještě další četné funkce ve školství, zasloužil se o výstavbu vodovodu, tramvajové dopravy, kanalizace, knihovny, městských lázní, divadla, spojení Klíše a Krásného Března s městem a zejména o vyšší úroveň ústeckého středního školství. U příležitosti návštěvy císaře Franze Josefa I. v Ústí r. 1901 obdržel železný kříž III. třídy, což mu zajistilo 8 000 K ročního důchodu. V interiéru kostela Nejsvětější Trojice ve Střekově je mramorová deska s nápisem: „Na památku 60 tisíc K darovaných při návštěvě císaře Františka Josefa I. V Ústí n. L 17. 6. 1901“. Slavnostní položení základního kamene ke kostelu proběhlo 19. 5. 1901 za účasti starosty Ohnsorga, dědičného prince Zdenko Lobkowitze, spolků, škol, pěveckého sboru ústeckého chrámu, starosty Kramol a dalších. Stavbu posvětil litoměřický biskup Schöbel. Zlatou svatbu F. Ohnsorg oslavil 14. 10. 1924 a v listopadu téhož roku zemřel na srdeční mrtvici. Byl mu vypraven slavný pohřeb z presbytáře městského kostela.

Za úřadování JUDr. Franze Ohnsorga bylo v krátké době postaveno, velkoryse vyzdobeno a s velkou slávou otevřeno Městské divadlo. V zahajovacím představení Saphó v září 1909 dostala titulní roli pražská herečka opředená mnoha skandály a obecenstvem hýčkaná Marie Pospíšilová. Narodila se v Praze 23. 1. 1863. Brzo nastoupila v novém ústeckém divadle jako jeho ředitelka. Po necelých dvou letech odešla nespokojená do zahraničí a hrála jen v německých divadlech. Zemřela 26. 5. 1943 v rakouském Tegernsee jako Maria von Hirs­ch­berg. Zůstala nám tady po ní pamětní deska na pobyt Richarda Wagnera na hradě Střekově.

Ve staré ústecké židovské rodině Neuschulů se 17. 5. 1895 narodil syn Ernst - Arnošt. Odmítl převzít otcovské obchody a dal se na uměleckou dráhu. Ernst Neuschul studoval na akademii výtvarných umění v Praze, Vídni a Berlíně. Tam se na několik let usadil v ateliéru v Charlottenburgu. Byl předsedou výtvarné skupiny Novembergruppe. Do svého pozdějšího života ještě vtěsnal několik let turné po světě s jawanskou tanečnicí Taka-Taka. Po výhružkách nacistů v roce 1933 se s ženou Christinou vrátil do Ústí n. L. Zde se mu narodil syn. V Praze uspořádal celkem sedm souborných výstav, dva roky se zdržoval v SSSR na pozvání výtvarných umělců a po návratu do rodného města uspořádal v Městské knihovně další velkou výstavu. Byla ústeckými nacisty zle poškozena (do pláten vyřezány hákové kříže). S rodinou emigroval do Velké Británie r. 1939. Většina jeho obrazů z doby před emigrací byla zničena, nezachoval se ani známý portrét prezidenta Masaryka z roku 1934 v Lánech, obraz dr. Beneše ani ústeckého starosty Pölzla. Za to, že naše muzeum vlastní několik Neuschulových obrazů, vděčí českému vlastenci Jarošíkovi, který z popelnic před malířovým domem vytahal obrazy určené nacisty ke zničení. Ernst Neuschul zemřel 11. 9. 1968 v Hampsteadu u Londýna. To už měl nové jméno - Norland. Jeho syn Peter si před několika lety se zájmem prohlédl zbylé otcovy obrazy a rodinné dokumenty v Městském archivu. Vyprávěl o řadě otcových výstav uspořádaných za pobytu v Anglii, ale zapůjčit některé obrazy pro ústeckou - ke 100. výročí otcova narození - se obával. Snad by bylo vhodné umístit pamětní desku na rodný Neuschulův - Norlandův dům č. 6 v Hrnčířské ulici, který dosud stojí.


FRIDRICH WILHELM BORNEMANN

Do starostenského křesla po JUDr. Franz Ohnsorgovi usedl 16. 7. 1914 chemik Fridrich Wilhelm Bornemann. Narodil se 30. 5. 1857 v Meerane v Sasku. Absolvoval gymnázium v Drážďanech, polytechniku v Karlsruhe a univerzitu v Töbingen, kde promoval r. 1877. Nejprve působil u svého otce v barvírně, r. 1882 přeložili společný podnik do Ústí n. L. a v r.1888 se stal řádným občanem města. Bornemann byl obchodník každým coulem, výborný organizátor a znalec svého oboru. Koncem války začal mít žaludeční a střevní potíže. V Lipsku se podrobil operaci, po které 21. 12. 1921 zemřel. V době úřadování nechal vydláždit celou Masarykovu třídu, rozšířit vodovod na Skřivánek a vystavět TBC pavilon v nové městské nemocnici. Kromě toho musel čelit válečným těžkostem. Připomeňme si, že tehdy zde bylo v převaze německy mluvící a smýšlející obyvatelstvo. První vojenské transporty odjížděly na frontu za mávání jásajících davů, které vůbec nepočítaly s porážkou. Válku brali němečtí občané jako konečné vítězství Germánů nad Slovany s tím, že se konečně vypořádají s odbojnou menšinou Čechů. Ústí se změnilo v posádkové město. Byl zde umístěn záložní prapor 1. pluku polních myslivců - 700 mužů a 10 důstojníků. Později se tu pro frontu formovaly další útvary.

Válka vyžadovala stále více obětí a jásot umlkal. Na severu Čech bylo oficiálně zjištěno 22 840 osob postižených hladomorem. Lidé si nedostatečné příděly potravin „vylepšovali“ vařením kopřiv, pečením placek z bramborových slupek a kávové sedliny, řepným sirupem a špatnými ovocnými povidly. Fronty před obchody se často stály přes noc, někdy bezvýsledně. V nynějších městských sadech zvaných „Na Pláni“ se oficiálně pěstovaly brambory a zelenina. Z veřejných prostranství zmizely kovové sochy, k roztavení byly odváženy i historické kostelní zvony. Domácnosti povinně odevzdávaly mosazné hmoždíře.

Součástí politických třenic byly boje Čechů o české základní školy. Často docházelo až k soudním postihům českých rodičů, ale školy nebyly povoleny. Spíše se připravovalo zřízení tzv. Deutsch-Böhmen, tj. připojení pohraničních území k Rakousku či Německu. Všechny podniky jely naplno pro válku, lidé pracovali do úmoru a padali hladem. Nově korunovaný rakouský císař Karel I. s chotí Zitou objel pohraničí, aby se o situaci přesvědčil. Na přilepšenou dostalo obyvatelstvo dvakrát po 1/4 kg sušené zeleniny. Vzrůstala korupce a šmelina. Ale pro Čechy prosakovaly i dobré zprávy o tom, jak se do války a mírových příprav zapojila Amerika, naši krajané a Tomáš Masaryk. Od krajanů občas přicházely balíky. Vojenská morálka se uvolňovala. Dopadlo to tak, jak je známo. Rakousko-Uhersko kapitulovalo 28. 10. 1918. Praha oslavovala svobodný stát. Jen v Ústí ještě probíhaly šarvátky, drancování a politické intriky. Nakonec představitelé budoucího Deutsch-Böhmen uprchli do zahraničí. Starosta Bornemann se 11. 12. 1918 vzdal československému vojsku. To zavedlo ve městě pořádek, ale ještě pod pohrůžkou zbraní. Začala nová kapitola našeho města.

Mírová doba nezačíná odezněním posledního válečného výstřelu. A ne každý vedoucí činitel městské správy bere svoji roli tak, jak město a jeho obyvatelé potřebují. Na odstraňování válečných škod ekonomických, ekologických, mravních a lidských se nepracovalo soustavně. Tzv. ústecká buržoazie, neboli „horních deset tisíc“, vytvořila městskou gardu, kterou vedl známý ústecký průmyslník a politik Fritz Wolfrum. Garda se značila bílými páskami na rukávech, proto se jí říkalo „bílá garda“. Jako určitá politická protiváha byla vytvořena a vyzbrojena „rudá garda“. Velel jí pozdější starosta města a pravicový sociální demokrat Leopold Pölzl. Postoj tohoto sdružení se celkem nelišil od postoje gardy bílé. Například 14. 11. 1918 byli ústečtí sociálně-demokratičtí vůdcové Kapusta a Beutel hlavními řečníky na velkém separatistickém shromáždění, kde hlásali právo Němců v pohraničí na sebeurčení (tj. odtržení území). Obecní volby v roce 1919 vyhrála sociální demokracie, ale politická situace kvasila dál.

Ještě v roce 1920 pronesl poslanec dr. Feierfeil na schůzi v Tyršově domě (Turnhalle) nenávistnou řeč proti čsl. legionářům i novému státu, na jehož ničení se nepřestávalo pracovat. Dokonce se několik let v úředním styku úmyslně neužívala pečeť města s českým lvem.


FRANZ KAPUSTA

V těchto nevyjasněných státních poměrech úřadoval jako starosta města (od 8. 2. 1919 do 28. 2. 1920) Franz Kapusta. Narodil se v Dubé 28. 7. 1875. Domovskou obcí jeho rodičů bylo Ústí n. L., kam přesídlili v roce 1905. Měl jen základní školní vzdělání, vyučil se krejčím. Ale soustavně se dál sebevzdělával. Brzo se stal vedoucím činitelem socociálně-demokratické strany ve městě. Pracoval jako stranický sekretář, písař a redaktor zdejšího „Volksrechtu“. Zemřel 28. 2. 1920 na srdeční infarkt.

České děti přestávaly chodit do německých škol a domáhaly se přijetí do přeplněné Matiční školy v Krásném Březně. Dodnes je tam ulice zvaná Matiční, která se nedávno „proslavila“ po celém světě svými romskými obyvateli. Název ulice pochází od českého občanského sdružení Ústřední matice školské, která ze sponzorských darů stavěla, opravovala a udržovala v chodu české školy ve smíšeném pohraničí Čech, ale i školy pro české menšiny v bývalé Jugoslávii a Rumunsku. Krásnobřezenská škola na Novém světě v Matiční ulici byla vykoupena r. 1897 a touto Maticí udržována. Až do roku 1918 to byla jediná česká škola na Ústecku.

Tátové se ještě dlouho vraceli z války domů, nebo leželi v lazaretech. Mnozí se pro pozůstalé stali oplakávanou legendou. Pro podporu neúplných rodin byl založen „Spolek válečných vdov, sirotků a poškozenců“.

Mimořádná osobnost českého severu za 1. republiky - Dr. Jaroslav Kubista - zakladatel a ředitel českého státního reformního reálného gymnázia v Ústí n. L. se narodil 27. 4. 1886 v Podlesí u Příbrami jako jedno ze šesti dětí strojníka na dole Anna v Březových Horách. Po stipendijních studiích a výdělcích z řeckých překladů se stal profesorem klasických jazyků a řecké literatury. Od r. 1920 podnikal četné kroky vedoucí k založení českého gymnázia. Koncem r. 1923 byl zakoupen pozemek, na jaře 1924 zahájena stavba a v září 1926 pak slavnostně otevřena moderní budova českého Reálného gymnázia v Ústí nad Labem, v ulici České mládeže (nyní využívaná UJEP). Náklady činily 4,5 mil. Kč.

Zastával i funkci městského radního, pracoval v zemském správním výboru v Praze a zasahoval snad do všech oblastí veřejného života. Býval župním důvěrníkem národně-socialistické strany, vydavatelem týdeníku „Průkopník našeho severu“, předsedou okrsku Národní jednoty severočeské a zakladatelem jejího časopisu „Hraničář“, vzdělavatelem sokolské župy Krušnohorské - Kukaňovy, místopředsedou Zemské komise pro péči o mládež a předsedou její ústecké okresní komise, činovníkem Přátel skautingu, Masarykovy ligy proti TBC, členem Zemské školní rady i Kuratoria Národního muzea v Praze, čestným předsedou výboru pro postavení husitského pomníku Na Běhání…

Dodnes jeho jméno a část práce připomíná pojmenování bývalé české obytné kolonie v Předlicích - Kubistov. Na podzim 1938 odešel do Prahy. Zkázu svého díla těžce nesl. Zemřel 9. 12. 1944. Po únoru 1948 bylo jeho jméno celé roky utajováno. V Městském muzeu je jeho busta a další připomínky. Ve vzpomínkovém tisku Reálného gymnázia z r. 1981 vzpomínala řada kolegů a žáků na dobu jeho působení v Ústí n. L. a ve školství vůbec. Byl duší mnoha kulturních i sportovních akcí a rovněž i zakladatelem pěveckého sboru a orchestru.

V dubnu 1922 pronesl: „Menšiny nespasí vlastenečtí krasořečníci a kramáři, nýbrž drobná práce, pravý realismus, české podniky, česká kultura, české sebevědomí…“

Dvacátá léta přinesla rozmach ve stavebnictví, podnikání, kultuře i dámské módě - zkrátila šaty a vlasy. Ze staveb jmenujme založení lázní v Brné a na Klíši, zřízení městského parku a překlenutí Klíšského potoka na Masarykově třídě, napojení většiny veřejných budov ve městě na dálkové topení, postavení dalšího sanatoria pro TBC, domova šestinedělek a řady městských obytných domů (Palachova, Balbínova, U Nemocnice). Byla založena odborná škola pro ženská povolání a státní reálné gymnázium. V roce 1921 vznikl i ústecký skauting. Podle úředního sčítání žilo tehdy v Ústí 39 830 obyvatel.


LEOPOLD PÖLZL

Po náhlém úmrtí starosty F. Kapusty byl do čela města zvolen jeho dosavadní náměstek Leopold Pölzl. Narodil se 14. 11. 1879 v St. Egyd v Rakousku. Měl základní vzdělání a živnostenskou pokračovací školu. Pracoval jako žurnalista v sociálně-demokratické straně Rakouska. Do Ústí přišel v roce 1913. Hned narukoval na vojnu, kde sloužil až do konce války. Po návratu byl jmenován do obecního zastupitelstva za německou sociálně-demokratickou stranu. Starostou zůstal až do nových voleb 8. 10. 1923, kdy zvítězil jeho protikandidát dr. Karl Schöppe. Pölzl zůstal prvním náměstkem. Při komunálních volbách v listopadu 1931 byl vážným kandidátem na starostu nacista Hans Krebs (* 1888 Jihlava - † 1947 Pankrác - poprava), ale Češi svými hlasy dopomohli k prosazení Pölzlovi. Ten zůstal i nadále veřejně činný. Mimořádně se zasloužil o prosperitu města a bytovou výstavbu. Roku 1936 slavnostně otvíral nový Most dr. Beneše. Byl odpůrcem nacismu. Těsně před okupací byl nacisty na ulici kamenován. Život mu zachránilo zatčení gestapem a internování v Děčíně. Propuštěn byl r. 1939 a nadále žil v ústraní, jeho dcera byla vězněna v koncentračním táboře. V létě 1944 onemocněl a byl hospitalizován v ústecké nemocnici, kde zemřel 1. 9. 1944 - údajně na selhání srdce. Podle svědků byl však zavražděn německou zdravotní sestrou, která mu injekcí se vzduchem způsobila embolii.

V roce 1938 připravoval starosta Pölzl vydání rozsáhlé publikace „Život a síla komunální politiky města Ústí n. L.“ Po okupaci byl tisk knihy okamžitě zastaven. Tehdejší městský archivář dr. Wünsch požádal gestapo o zachování aspoň 9 kartáčových obtahů, 7 štočků, 12 fotografií starostů a různé zkušební obtahy. Po souhlasu byl materiál zapečetěn, a tak se zachoval.

Pod Pölzlovým jménem působila v kraji do konce války protinacistická skupina. Dne 20. 2. 1947 vystavil lékař ONV v Ústí n. L. pro J. Horáčka z Předlic potvrzení: „K Vaší žádosti povoluji Vám vyzvednutí urny s popelem zemřelého L. Pölzla, nar. 14. 11. 1879 v Egyd, zemřelého 1. 9. 1944 v Ústí n. L., zpopelněného 13. 9. 1944 v Ústí n. L. Střekově pod evid. č. 2994 za účelem převozu zmíněné urny do Rakouska, města Vídně 18, Gerst Hofer Strasse 75 a sice pod podmínkou, že se tak stane způsobem zcela důstojným.

V říjnu 1996 byla v mnichovském parku Aussiger Platz odhalena bronzová deska s portrétem starosty Pölzla a ústeckým městským znakem. V mnichovském divadle proběhlo slavnostní shromáždění k uctění Pölzlovy památky. O dva roky později byla osazena na boční stěně ústeckého magistrátu deska s českým nápisem podle mnichovské formy sochaře Zdeňka Kolářského. Výjimečný život - výjimečný osud ústeckého starosty.

František Xaver Kučera - pro skauty Táta Kučera. Narozen 7. 3. 1890 v Kněževsi u Rakovníka, zemřel 7. 4. 1974 v Ústí n. L. Byl prvním župním (později oblastním či krajským) zpravodajem Svazu Junáků - skautů ČSR, ředitel ústecké sociální péče o mládež, obětavý menšinový pracovník, Sokol a vlastenec, zakladatel Spolku pro postavení památníku Prokopu Holému Na Běhání u Ústí n. L. atd. Dosáhl postavení obou pomníků (první byl zničen Němci, druhý kvůli dolování přemístěn k chabařovické poustevně a kapli.)

Některé ústecké ulice byly za 1. republiky střediskem kulturního, sportovního či řemeslnického života zdejších Čechů. Bylo to zejména tam, kde se přes všechny překážky ze strany německého městského zastupitelstva podařilo i za cenu „mírného podvodu v mezích zákona“ českým občanům zakoupit dům, většinou prostřednictvím smíšeného manželství apod. Byla to nynější ulice Prokopa Diviše (její zbořená horní část - od Masarykovy třídy doprava), kde pracovala a vlastenčila rodina Tomanova - hodinář František a jeho bratr, pánský krejčí, s dalšími příslušníky rozvětvené rodiny. Nad jejich domem stojící restaurace Lověna byla místem schůzí vlasteneckého spolku Česká Beseda. Dalším českým soustřeďováním byla ulice Králova výšina s tabulkou na rodném domě Oty Krále (* 24. 8. 1904 Ústí n. L. - † 8. 9. 1943 Berlin - Plötzensee - popraven) a Otty Hanzlíčka (* 18. 6. 1911 Ústí n. L. - † 10. 10. 1940 Anglie - zahynul jako letec). Obě české rodiny se přátelily a v německém moři tu vznikla řada českých akcí - od dob 1. republiky až do okupace pohraničí. Král a Hanzlíček společně v r. 1921 založili ústecký skauting.

Česká menšina ustavila v r. 1921 družstvo, které zakoupilo tzv. „Hoyerovy sály“ (nynější Národní dům), upravilo je pro český kulturní život. Pořádaly se tam plesy, divadelní představení i politické akce českých vlastenců. V přízemí měl knihkupectví a nakladatelství Čech Otomar Bukač. Dodnes jsou jeho pohlednice starého Ústí mezi sběrateli velmi ceněny. Českou vzdělávací besedu, založenou 15. 8. 1874, se ale při životě udržet nepodařilo. Připomíná ji jen název ulice poblíž Chemičky - U České besedy. Členové pořádali plesy, mikulášské zábavy, ochotnická divadelní představení, sbírky pro české školy a krajany v zahraničí. Na jednom představení účinkoval i slavný herec Jindřich Mošna. Působil tu pěvecký kroužek, půjčovaly se knihy, propagoval se náš kraj. Život tohoto vlasteneckého spolku byl v té době příliš obtížný. V roce 1920 se po vyrovnání dluhů členové dobrovolně rozešli. Velmi jim přišla vhod nabídka vídeňské bankovní společnosti, která jejich zadlužený domeček odkoupila. Likvidátoři uložili vzácné listinné památky a kroniky do beden. Začátkem okupace bylo vše zničeno, jen kroniku jako zázrakem zachránil ústecký malíř Štěpán Jarošík, narozen 24. 12. 1883 v Sušici. Od r. 1908 žil trvale v Ústí n. L., maloval byty i obrazy, hrál divadlo, cvičil v Sokole, zpíval v českém pěveckém kroužku. Mnoho jeho práce vzalo za své, když byl jeho dům ve Střelecké ulici zničen bombami. Zemřel u dcery v Berouně 10. 4. 1964.


KARL SCHÖPPE

Mezi starostování Leopolda Pölzla (1920 - 1923 a 1931 - 1938) musíme vložit úřadování JUDr. Karla Schöppe. Narodil se 7. 11. 1880 jako třetí syn obchodníka, obchodního rady, poslance zemského sněmu a zakladatele ústecké obchodní akademie Karla Schöppe. Vystudoval gymnázium v Litoměřicích, pak práva na německé univerzitě a promoval 1904. Po praxi v Innsbrucku se vrátil do Ústí n. L. a v r. 1912 si otevřel advokátní kancelář. Z války se vrátil jako hejtman. Nejprve byl druhým zástupcem starosty. Starostou byl zvolen 16. 12. 1923. V době úřadování L. Pölzla byl prvním místostarostou. Předsedal německé nacionální straně úředně rozpuštěné 5. 10. 1933. Podle zákona na ochranu republiky byl zatčen a více než měsíc držen ve vazbě v Litoměřicích. Radnici byl donucen opustit, pak se věnoval jen advokátní praxi. Nečekaně zemřel na infarkt 16. 5. 1939. Jeho žena ho po měsíci následovala.

MUDr. Karel Čížek byl v prvorepublikovém Ústí pojem. Jako jediný český lékař ve městě bral své poslání velmi zodpovědně. Ordinoval nejen ve své ordinaci u kostela, ale střídavě ve všech českých třídách základních škol, mateřských školách a všech zařízeních, kde pracovali čeští občané. Aktivně působil všech českých spolcích ať vzdělávacích, zdravotních či sportovních. A taky jako trn v očích německých představitelů města. Narodil se 3. 2. 1892 v Roudnici n. L. Byl duší i mecenášem roudnických veslařů, kteří pod jeho vedením dospěli až k olympijské nominaci. Dr. Čížek se jako trenér či člen olympijského výboru zúčastnil všech olympijských her od roku 1912 do r. 1936. Začátkem třicátých let přišel do Ústí n. L. Chyběla mu veslařina. Netrvalo dlouho a s pomocí nových přátel zde založil v hraničářské tělovýchově první veslařský klub - ČVK Ústí n. L. Z vlastních úspor nechal postavit loděnici ve Vaňově, nakoupil potřebné rekvizity a u loděnice nechal vybudovat tenisové kurty. Od té doby brázdily „německým“ Labem i lodě české se státní vlajkou ČSR. V únoru 1939 mu byla úředně zavřena ordinace a doručen vystěhovací dekret. Na návrat čekal v Praze, ale 16. 5. 1945 už byl zase v Ústí. Hned všechny síly věnoval obnovení ČVK, Sokola a všeho českého. Od práce a přátel navždy odešel 31. 8. 1948. Opakujme si jeho výrok: „Je nezbytně nutné, aby se více dělalo a méně mluvilo“.

Herečka Karolina Slunéčková dělala čest svému jménu, byla sluníčkem celému okolí. Narodila se 8. 3. 1934. Dětství prožila v Ústí n. L., kde byl její otec nájemcem restaurace U Černého koníčka na nynějším Mírovém náměstí. Protože zde zůstali i po okupaci pohraničí, prožila krušná školní léta českého dítěte v německé škole. Musela sedat v zadní lavici a trpět řadu křivd. V poválečných dnech plných emocí ale pomáhala zachraňovat své německé spolužačky a sousedy. Pak konečně začala chodit do české školy, skautského oddílu, baletní školy Věry Petákové, do lehké atletiky k trenéru Lukešovi a začala vyhrávat soutěže „Tvořivosti mládeže“ v recitaci i tanci. Po absolvování AMU nastoupila do Vinohradského divadla a šla z role do role - v divadle, v televizi, ve filmu... Zákeřná choroba ukončila její nadějný život 11. 6. 1983.


RICHARD TAUCHE

V obecních volbách v květnu 1938 zvítězila s naprostou převahou nacistická sudetoněmecká strana K. Henleina. Do čela města byl postaven nacista dr. Richard Tauche. Narodil se 17. 10. 1905 v Ryjicích jako syn hostinského. Absolvoval ústeckou reálku a dál studoval chemii na německé univerzitě v Praze. Doktorát získal roku 1928. Nastoupil jako chemik v pivovaru ve Velkém Březně, r. 1933 se stal členem Sudetendeutsche Heimatfront a o dva roky později vedoucím sudetoněmecké strany. V roce 1940, po dvouletém starostenském působení, byl pro jiné úkoly z funkce odvolán. Po válce v roce 1945 byl za svou nacistickou činnost souzen litoměřickým soudem. Po odpykání trestu byl vyhoštěn z republiky. Jeho další životní osudy nejsou známy.

Německé vojenské útvary vtáhly do Ústí n. L. 9. října 1938 kolem 14. hodiny. Mezi prvními pochodoval vítězně nadporučík Swade z Varvažova (Arbesau). Vrátil se i Hans Krebs, který r. 1933 před trestem za velezradu z republiky uprchl.

Druhý den ráno začalo velké zatýkání podle předem připravených seznamů. Zatčení byli shromažďováni v bývalé sladovně (Malzfabrik) na Masarykově třídě vedle parku (prodejna Kovomatu) a v Národním domě. Mezi zatčenými byl i bývalý starosta města Leopold Pölzl, německý sociální demokrat. V neděli 16. 10. proběhla na stadiónu velká oslava vítězství s transparenty „Wir sind frei!“ Město Aussig a. d. Elbe bylo prohlášeno městem volným, osvobozeným a šťastným. Přišel dlouho očekávaný den - „Tag der Befreiung aus tschechischer Knechschaft“.

Po dohodě s ředitelem říšských pošt bylo městu Ústí n. L. povoleno, že jako jediné v Polabí a jedno ze šesti sudetských měst mohlo přerazítkovávat třípfenikové známky s portrétem Hindenburga razítkem s vycházejícím sluncem, mečem a nápisem „Aussig ist frei“. Objevila se první osvobozující poštovní razítka. Nejrychlejší byla pošta na Bukově, kde bylo razítko používáno hned 9. října 1938. Večer už měla podobné razítko pošta v Trmicích a na Střekově. Razítka byla zřejmě vyhotovena již dávno před událostmi, asi po zájezdu ústeckých Němců na sjezd turnerů do Vratislavi (Breslau), kde sraz s říšskými Němci měl na ústecké velký vliv. „Endlich frei von der Tschechen! Gott schütze Adolf Hitler!“ Nové ústecké volby 4. 12. 1938 řekly o připojení Sudet všeobecně „JA“. (Celkem 45 630 JA, 156 NEIN.) K tomuto datu vydala také říšská pošta své pamětní známky.

Když 9. 10. vmašírovalo německé vojsko na ústecké náměstí, nebralo nadšení konce. Německé rodiny si rozebíraly říšskoněmecké vojáky, pohraničí slavilo několikadenní posvícení. Dne 18. 10. 1938 byly zřízeny úřady pověřenců říšského kancléře v okupovaných územích. V severozápadních Čechách měl úřad sídlo v Ústí n. L., kde do funkce zasedl Hans Krebs (*1888 Jihlava - † 1947 Pankrác - popraven, oběšen). Rokem 1938 končí éra svobodně volených ústeckých rychtářů, primátorů a starostů. Nastala doba temna.

Jako první větší akce nových pořádků bylo vypálení židovské synagogy v ul. Malé Hradební 31. prosince 1938. Stavba pocházela z roku 1880. Trosky byly záhy zarovnány a v přízemí vzniklo skladiště. V naší době potom záchodky na bývalém autobusovém nádraží poblíž Palace hotelu.

Židovští spoluobčané byli stále více pronásledováni. Byli vyhnáni ze svých domovů a obchodů a soustřeďováni v krušných podmínkách v zámečku Krásný Les (Schönwald) k odsunu do koncentračních táborů. Židovský původ byl prověřován několik generací do minulosti. Nevydržela ani pamětní deska na kavárně Falk (Sokol), protože to byl rodný dům věhlasného malíře Antona Rafaela Mengse (1728 - 1779 Řím), po otci polovičního Žida.

Ve stínu událostí se krčila hrstka Čechů rozhodnutých zůstat. Několik dní se ani neodvážili vyjít na ulici, protože nadšení Němců se často vybíjelo nejhrubším způsobem. Okamžitě byly zakázány všechny české podniky. České školy byly dnem 11. října 1938 uzavřeny. Jmění a inventář knihoven byl zabaven a zapečetěn. Z celé bohaté menšinové činnosti českého živlu zůstal jen veliký stín nejistoty. Přitom Němci zdůrazňovali, že říšská Wehrmacht nepostavila na ulicích děla, jako tomu bylo 11. 12. 1918, když do města vstoupila armáda česká. Němci ale nepřipomněli, že tehdy přišli čeští vojáci na výzvu německé rady, aby uchránili německé obyvatelstvo před rabováním a nepokoji.

Dne 10. ledna 1939 bylo staré ústecké Tržní (Mírové) náměstí přejmenováno na „Platz der SA“. Už tenkrát vyslovil starosta Richard Tauche názor, že toto náměstí na pořádání německých slavností nestačí, že pro velkolepé akce bude třeba adaptovat jinou plochu uprostřed města. Tak došlo k likvidaci parkové úpravy na Lidickém náměstí, bývalém hřbitově sv. Materny. Zmizel pomník padlým (německým) a hlavně krásná kašna financovaná továrníkem Wolfrumem v roce 1912. Mramor byl odvezen do ohrady u nemocnice a sochy roztaveny na válečné účely. Město přišlo o další kovové ozdoby - o koně a Múzy na okrajích střechy Městského divadla, sochu T. G. Masaryka i císaře Josefa II., který byl od roku 1918 uskladněn v muzeu. Sám maršál Göring poděkoval dopisem.

V úterý 14. března 1939 byly k Ústí n. L. připojeny Předlice, Trmice, Bukov, Střekov, Stříbrníky a Hostovice. Tak vzrostl počet obyvatel ze 40 911 na 67 063, rozloha se zvětšila z 1 523 na 3 686 ha. Domů stálo 6 298. Tak se Aussig stal druhým největším městem Sudet.

Na místě několika starých domů na SA-Platzu byla postavena budova městské spořitelny s úřadovnami a vězením, které se používalo i v naší době. Byly zpřístupněny zahrady v Bismarckově ulici (dnešní Churchillova), bývalé majetky židovských uhlobaronů Petschků a Weinmannů.


FRANZ CZERMAK

Když byl po dvouletém starostování dr. Richard Tauche povolán k jiným úkolům, přišel na jeho místo Franz Czermak. Narodil se 8. 3. 1896 v Bítozevsi na Lounsku. Rodiče byli drobní rolníci. Vystudoval učitelský ústav ve Stříbře. V roce 1915 odešel dobrovolně do armády a prošel ruskou a italskou frontou jako poručík. Po válce byl učitelem základních škol na Teplicku a Žatecku. V roce 1921 vstoupil - také dobrovolně - do NSDAP (National-sozialistische-Deutsche-Arbeiterpartei). V letech 1928 až 1932 starostoval za nacistickou stranu v Krupce. Po zákazu nacistických stran v republice r. 1933 rezignoval. Rok Mnichova 1938 mu přinesl další kariéru. Po komunálních volbách byl zvolen za Henleinovu SdP starostou města Teplic a 29. 3. 1940 byl na příkaz Henleina jmenován na 12 let vrchním starostou Ústí n. L. Ale již r. 1941 byl z vojenské služby opět uvolněn pro svůj úřad, kde vydržel do 8. května 1945. Zemřel 5. 1. 1960 ve Stuttgartu.

Starostové potřebují pro svůj úřad prostory. Jak tomu bylo v našem městě? Radnice na náměstí z roku 1847 byla pronajata okresnímu soudu. Město koupilo, opravilo a rozšířilo bývalou přádelnu Kroitzsch ve Velké hradební (po bombardování 1945 z ní zůstal zadní trakt Domu kultury ve Dvořákově ul.). Budova nestačila. Oberbürgermeister Tauche nechal v květnu 1939 koupit Schaffnerovu vilu (býv. ředitel chemičky, jeho vnučka měla za manžela žida, tak ”koupě” byla asi levná). Zde po úpravách sídlily četné městské úřady i starosta až do poválečných let. Klid po okupaci ve městě byl jen zdánlivý. Čechům otrnulo a scházeli se ve svých domovech nebo přilehlých vesnicích třeba na pohřbech. Ani Němci nebyli všichni stejní, začaly se klubat německé protinacistické skupiny. Scházely se zejména v hotelu 1900 (roh Pivovarské a Velké hradební, odstřelen při velké výstavbě kolem r. 1980).

Po 1. 9. 1939, když Německo napadlo Polsko a rozpoutalo tak 2. světovou válku, začala většina ústeckých továren přecházet na válečnou výrobu. Byl zaveden lístkový systém. Město postupně šedlo a chátralo. Stále více rodin dostávalo oznámení, že jejich příslušník padl. Na Lidickém náměstí upraveném na Appelplatz se hajlovalo jen jednou - v červnu 1940 při oslavě kapitulace Francie.

Dalším charakteristickým znakem doby byly tisícové zástupy válečných zajatců a dělníků zavlečených do města na nucené práce ze všech koutů okupované Evropy. U ústeckých továren vyrůstaly pro tyto ubohé lidi tábory - dřevěné lágry. Zejména k sovětským zajatcům se němečtí fanatici chovali zvířecky. Válka zuřila dál.

Musíme si připomenout, že v obsazených pohraničních územích tehdy zvaných Sudety (název pochází ještě od Keltů), byla téměř ze dne na den zavedena nacistická správní organizace. Podle Hitlerových nařízení byli ustanoveni tzv. pověřenci - v Karlových Varech, Ústí n. L. a Opavě. Vojenský velitel Sudet, generál von Brauchitsch, záhy předal veřejnou správu do rukou civilních vládních prezidentů. Zdejší vládní prezident, SS Obergruppenführer Hans Krebs (1888 v Jihlavě - 1947 oběšen na Pankráci) zabral pro svůj úřad české gymnázium v ulici České mládeže. V ústeckém vládním obvodu zůstala poměrně silná česká menšina, která musela být sledována, protože se brzo zapojovala do boje proti nacismu. Řada ústeckých Čechů odešla také do Prahy - Vladimír Český, Ota Král, Josef Vondra, Karel Kubec a Bohumil Bachura z Bosudova. Přímá spolupráce Bachury s ústeckými Čechy vedla k vytvoření protistátní skupiny, která byla napojena vlastní vysílačkou na Londýn. Spolupracovala s vojenskými skupinami ON, ÚVOD a PVVZ. Jejich činnost byla rozsáhlá a nebezpečná. Byla už mnohokrát historicky zpracována, takže se jí nebudeme zabývat. Své vzpomínky sepsal ústecký rodák František Toman (* 1902 - † 1986 Ústí n. L.) Příběhy jeho rodiny z ulice Prokopa Diviše by vydaly na celý román.

Z doby okupace se zachoval název „Bachurovy knedlíky“. Byla to třaskavina zabalená jako briketa do uhelného prachu, tou se zničilo mnoho lokomotivních kotlů. Bachura byl zatčen v červenci 1942 a v lednu 1945 zahynul v Terezíně. Druhý spolupracovník, ústecký rodák Ota Král (1904 - 1943), byl popraven v Berlíně - Plötzensee. Skupina pokračovala v demoralizaci německého obyvatelstva a armády, v záškodnických akcích a peněžních sbírkách. V Ústí proběhla tato akce oficiálně. Tvrdilo se, že je to příspěvek na zmírnění škod způsobených povodní ve městě. Sešlo se až 300 marek měsíčně. Podporovali se Židé, zajatci a váleční poškozenci. Noví vládci tyto události úzkostlivě tajili. Právě tak zatajovali neúspěchy na frontě. Vdovy po padlých vojácích nesměly nosit černý oděv, aby nenarušovaly nadšení pro Vůdce a Říši. Území se dále poněmčovalo. Park na Hvězdě byl slavnostně přejmenován na „Horst-Wessel-Park“, Benešův most na most Hermanna Göringa. Na Masarykově třídě (vlastně Adolfa Hitlera) byl v domech čp. 27 a 29 zřízen pracovní úřad. Byla to restaurace Volkshaus, později česká policie. V České eskomptní a kreditní bance (nyní Komerční) byla zřízena pošta. Fungovala až do 50. let. Byl zbořen Meierhof na Klíši, zůstal jen název ulice U Panského dvora. V Městském parku byly postaveny protiletecké kryty.


WOLFGANG NITTNER

Od roku 1940 do konce války byl starostou - podřízeným vrchnímu starostovi Czermakovi - dr. Wolfgang Nittner. Narodil se 22. 8. 1897 v Ústí n. L. Jeho otec byl ředitel měšťanské školy. Po studiích na ústeckém gymnáziu roku 1915 narukoval k 73. pěšímu pluku. Po válce vystudoval práva na pražské německé univerzitě, doktorát získal v roce 1923. Prováděl právnickou praxi u soudů v Chabařovicích a v Ústí n. L. V letech 1925 až 1938 měl vlastní advokátní kancelář, v r. 1938 se stal městským právníkem a od r. 1940 do konce 2. světové války starostoval. V květnu 1945 byl zatčen a umístěn do internačního tábora. V roce 1946 byl litoměřickým soudem odsouzen k šesti letům vězení a r. 1948 byl pro špatný zdravotní stav propuštěn a vypovězen ze země. Až do své smrti 13. 5. 1954 provozoval právnickou praxi v Regensburgu.

Dalším aktem nových pořádků v obsazeném Aussigu bylo zrušení ostrostřelců. Byl to historický spolek založený roku 1490, který svoji činnost začínal ještě s kušemi. Jejich Střelecký dům (Schiesshaus) byl ve Střelecké ulici (nyní Žižkově, zničen bombami r. 1945).

Válka vyžadovala rychlé spoje. Bylo přikročeno ke stavbě nové silnice mezi Krásným Březnem a Neštěmicemi. Územní úprava byla provedena velmi necitlivě, byl zničen zajímavý přírodní čedičový útvar zvaný „Kanon“. Zbyly po něm staré fotografie a název trolejbusové stanice směr Na Vyhlídce. Odsunutý ústecký archivář a historik dr. J. Umlauft svého času kritizoval vydání českých obrazových publikací o Ústí n. L. slovy, že se „chlubíme německými stavbami“. Logicky ale ve všech stavbách byla práce i peníze českých občanů. Hned po okupaci se přestalo vybírat mýto. Městský stadión byl dokončen r. 1935 rovněž převážně ze státních peněz. Ústecká poliklinika zvaná „pokladna“ byla postavena Čechy těsně před okupací (1938), takže kolaudaci, s velkou slávou, již prováděli Němci v r. 1939.

Ústeckým starostou byl stále ještě dr. Wolfgang Nittner. Ani pro něj to nebyly lehké roky. Všechen život se podřizoval válečné mašinérii. Městem často procházeli tzv. „Národní hosté“, němečtí občané z území pohlcovaných frontou. Některým muselo město poskytnout přechodné ubytování a stravu, jiní jen projížděli do klidnějších míst. Byli to zejména zemědělci z polského území. Koncem války vznikla v Ústí n. L. další odbojová skupina NÚT (Neštěmice - Ústí - Tuchomyšl). Na schůzkách se hlavně jednalo o rychlé záchraně strategických míst, zejména zdymadel, která byla podminována. V březnu 1945 položil Volkssturm pod vedením velitele zdymadel Oesterheida do jednoho pilíře větší množství výbušnin. Bylo navázáno spojení s antifašistickým strojníkem Müllerem, který se mohl po lávce volně pohybovat. Náhle byl ale odvolán a do služby nastoupily oddíly SS. Situace se přiostřila, všem byl přechod lávky zakázán. Müllerovi se za pomoci p. Stránského z Klíše a p. Jelínka z Vaňova podařilo 3. 5. nepozorovaně přetnout kabel. Když vojenská stráž zdymadel zpozorovala rychle ustupující německé jednotky, zmizela také. Zaměstnanci Betka a Seiche naházeli těžké nálože do Labe. Pak přišel poručík SS Zahn, aby vykonal dílo zkázy. Když poznal, že je pozdě, uprchl. Hlavní zásluhu na záchraně tohoto význačného vodního díla mají němečtí antifašisté z odbojové skupiny Leopolda Pölzla. Podobně se 7. 5. podařilo zachránit před zničením Benešův most Josefu Sacherovi.

Dr. Piffl, poválečný ústecký historik, podle vzpomínek pamětníků napsal, že „Němci ztráceli šmahem hlavu a začali poslouchat zahraniční rozhlas. Vědomí, že v zázemí jsou parašutisté a že zahraniční letectvo provádí nálety na říšské uzemí, mohlo způsobit dvojí psychózu: buď si shánět alibi a myslet na zadní vrátka, nebo se bezhlavě oddat tomu všemu, co přinášela propaganda Josefa Goebelse.“ Toho byla důkazem civilní organizace Wehrwolf, která se cvičením ve zbrani a záškodnictví chystala na dny po pravděpodobně prohrané válce. Pamětníci si vzpomenou, že mnoho poválečných záškodnických akcí bylo připisováno této organizaci, která i v Aussigu měla své členy a sklady zbraní. Skládala se převážně z občanů, kteří nebyli posláni na frontu - mládeže, starců, dívek.

Prof. Ing. arch. dr. Alfréd Piffl se narodil 13. 6. 1907 v Kerharticích u Ústí nad Orlicí. Po skončení studií nenašel místo. Nastoupil jako kreslič u fy Baťa ve Zlíně, později do pražského archeologického ústavu. Po mobilizaci r. 1938 byl přeložen do Roudnice n. L., později do Bíliny. Od roku 1945 už působil jako fundovaný správce muzea a Městského archivu v Ústí n. L. Zachránil pro stát mnoho cenností z ničených pozůstalostí a zámků. Pořádal časté přednášky v Národním domě o slovanské minulosti našeho nového domova. Zachoval se strojopis Kronika města Ústí n. L. za válečná léta 1938 - 1945, kde zachytil vzpomínky českých pamětníků. Od roku 1948 přednášel na vysokých školách v Praze o stavebních slozích. Dalších deset let vychovával mladé památkáře v Bratislavě. Pět let vedl rekonstrukci Bratislavského hradu. Zemřel 26. 6. 1972 v Bratislavě.

Od konce června 1944, kdy došlo k invazi do Francie, nálada ve městě silně poklesla. Do konce války nebyly pořádány již žádné slavnosti. Fronta se rapidně blížila a titíž Němci, kteří ještě nedávno pronásledovali české obyvatelstvo, se tupě dívali na dlouhé pochody slezských utečenců táhnoucích městem. Ve schránkách se stále častěji objevovaly německy psané revoluční letáky leptající poslední jistoty německé společnosti.

V dubnu 1945 prohlásil Kreisleiter Rudolf Schittenhelm Aussig za pevnost. Měl se tvrdě bránit. Byly postaveny zátarasy na silnicích a cestách, kopány zákopy a stanoviště pro kulomety i vrhače pancéřových pěstí. Město mělo posádku - 500 mužů SS po zuby ozbrojených, dále SA, NSKK Heimat-SS a policii. Završovala se nejen tragédie Německa, ale i našeho města. Není příliš známo, že letecké nálety na město se datovaly již koncem roku 1944. V sobotu 16. 12. byl anglickými letci proveden první. Kromě bomb byly shozeny letáčky v německé řeči: „Aussig ist ein finsteres Loch, aber wir finden es doch!(Ústí je tmavá díra, my ho přesto najdeme!). Tehdy byla poškozena rafinerie cukru a několik vilek kolem, na Střekově škola a několik dalších domů. O život přišlo 20 lidí. 17. dubna 1945 byl jasný den. O půl jedenácté dopoledne hlásily sirény nálet, který byl brzo odvolán. Ani tentokrát nesměli Češi použít oficiální betonové kryty. O půl jedné byl hlášen další nálet. Během asi 10 minut přiletěl svaz těžkých bombardovacích letadel a otočil se nad Chemičkou. Ve 12.44 padla první těžká bomba na nádraží mezi lokomotivy, kde právě pracovali terezínští vězňové. Mnoho jich přišlo o život. Přiletěly další svazy, které se otáčely nad pivovarským komínem. Koberec bomb postihl pak především čáru Hostovice - Větruše, druhý předlický kostel - Mariánská skála. Na nádraží se propadávaly celé vlaky a naproti ve sklárně přeletěla lokomotiva troje koleje. Hořely domy i továrny, byly pobořeny celé ulice, radnice, ústřední telefonní centrála, Kreisleitung v Ressource na Lidickém náměstí, dvě kina, tři školy, železniční most, labský přístav atd. Od kouře a prachu se setmělo. Na likvidaci požárů nebyla voda. Hned po skončení náletu bylo obyvatelstvo nakomandováno na úklid trosek - zejména na komunikacích. Zasypaným nešťastníkům ve sklepích, odkud se ozývala volání a klepání ještě několik dní, nikdo nesměl pomáhat. Téhož dne večer přijel do města sám prezident Hans Krebs a s velitelem Schittenhelmem prohlíželi tu spoušť. Oba byli bledí, s nikým nepromluvili ani slovo a brzo odjeli. Zdálo se, že pro bombardování byl použit plán se zakreslenými objekty od odbojové skupiny B. Bachury. Druhý den - 18. 4. dopoledne - kroužila nad Ústím hloubková letadla. Letecký poplach nemohl být hlášen, protože bylo zničeno spojení meziměstské ústředny a místní rozhlasové stanice umístěné v prostorách Mariánské skály. Letci zřejmě fotografovali způsobené škody a na rozloučenou ještě rozstříleli tažné lano lanovky do Chemičky, až vozíky popadaly na zem. Ve čtvrtek 19. 4. opět zazněl signál nebezpečí náletu. Letadla přilétala ve skupinách, celkem 54 letadel. Každá vlna měla svůj „úkol“. Nálet trval 25 minut, byl zcela zničen železniční uzel, úplně srovnáno se zemí 572 domů a poškozeno 916 objektů. Počet mrtvých se nikdy nepodařilo upřesnit, protože městem stále projížděly civilní i vojenské transporty, bylo sem dováženo mnoho zajatců na práci a podobně. Kromě toho nacistické úřady ztráty zatajovaly. Odhad zněl asi na 1 400 lidí. Někteří zemřelí byli vyhrabáni až po roce nebo i později při stavebních pracích. Zničené město v sérii kreseb zachytil poválečný archivář - dr. Alfréd Piffl, CSc.

Po dubnových náletech 1945 zůstalo vnitřní město v rozvalinách. Všude ležel příkrov bílého suťového prachu. Požáry dohořely, netekla voda, nefungoval telefon ani topení. Na troskami zatarasených ulicích stály opuštěné tramvaje. Život byl ochromen. Lidé zoufale hledali své nejbližší. Do této nálady byl shazován německy tištěný leták o marnosti dalšího boje. Tiskli ho v noci při svíčce a baterce v tiskárně u Kunze za hlídání ostatních čeští a němečtí antifašisté Roškot, Fila, Rejzek, Dolejš, Stránský, Králík, Pable, Libich... Do tří hodin ráno bylo vytištěno kolem 10 tisíc letáků. Němec Pable odjel s částí tisku na kole do Mostu a Duchcova, kde je odevzdal německým kolegům. Zbytek byl rozvezen po ústeckém a děčínském okrese. Letáky byly lepeny do telefonních seznamů, na rolety obchodů, vhazovány do poštovních schránek, vylepovány na nároží ulic i rozesílány poštou vedoucím partajníkům. Akce začala ve velkém 29. 4. 1945, ale už předtím se něco podobného v menším měřítku podniklo. Spojkovou stanicí německých antifašistů byla hospoda v Habarticích (Ebersdorf), kde se scházeli s antifašisty říšskými

Po 1. květnu se ve městě stále častěji objevovaly vojenské jednotky táhnoucí k západu. Mezi Němci se projevovala nervozita, ale v kasárnách SS byl klid. Měla přijít slibovaná tajná zbraň, která zničí nepřítele během několika okamžiků. A pak tu byla armáda generála Schörnera - připravená táhnout na Prahu. Ve dne v noci bylo slyšet dunění děl před Berlínem, hloubkoví letci byli stále v akci a v noci byly vidět za hřebeny pohraničních hor záře ohňů z fronty. Mezi českým obyvatelstvem v Předlicích a Krásném Březně to vřelo. Za civilní oblečení bylo možno získat ruční granáty a zbraně.

Dne 5. 5. 1945 vypukla v Praze revoluce! Ústečtí Češi byli ve střehu. Během dalšího dne se skupina vedená p. Jakubíčkem odebrala do kanceláře Kreisleitera, aby jim odevzdal město. Ani druhá skupina ve složení Jůza, Doležal, Cmíral a Kovařík nepochodila. Nakonec Schittenhelm delegaci přijal. Z vyhrožování přešel na obavy o osud členů nacistické strany a SA-manů. Velení města se vzdal. Delegace ještě odešla do budovy Drážďanské banky na Mírovém náměstí k veliteli městské vojenské obrany majoru Uhlovi. Po telefonátu se Schittenhelmem se také on dal k dispozici českému vedení města.

Stejní lidé ještě zajistili hlavní správu dráhy. V kanceláři dr. Bartsche bylo několik německých důstojníků pro kontrolu dráhy k vojenskému využití. Opět po dlouhém telefonátu s Kreisleiterem se vzdali. Češi se sešli 7. kvěrtna v bytě p. Haška, u trati čp.7, v této sestavě: Toman, Hašek, Záhora, Kovařík, Rejzek, Vorlíček, Český, Libich, Löbl, Tunka, Novotný a Šrámek. Tam došlo - opět při svíčce, proud ještě nebyl - k ustavení Revolučního výboru. Neskládal se ze žádných politických stran, jen z místních statečných vlastenců. Nastalo horečné úsilí - zastavit rabování vagonů s potravinami a střelivem, zajistit komunikace a dráhu, důležité podniky, odzbrojit německou policii a zbytky SS, rozhlasem z krytů v Mariánské skále udržet mezi německým obyvatelstvem pořádek a shánět další spolehlivé Čechy (hlásil skaut Josef Šrámek, *1926). Revoluční výbor zabral tři přízemní místnosti v Uhelném syndikátu (pozdější Uhlozbyt, nyní Finanční úřad) a zasahoval. Každý okamžik přinášel nové zmatky a problémy. V noci chtělo Stadtkomando vyhodit budovu Montany, byla již polita benzinem a nacpána municí. Ve městě bylo zajištěno kolem 500 koní pro stravování zajatců, kterých bylo ve městě více než 12 tisíc.

Jak viděl 8. květen 1945 německý ústecký archivář dr. Franz Josef Umlauft (*1883 Lipová - †1960 Bayreuth): „8. 5. byla převzata správa města Čechy v budově Uhelného syndikátu, kde měli svůj hlavní stan. Naposledy mluvil starosta Franz Czermak (*1886 - 1960) v rozhlase s výzvou, aby byl zachován klid a pořádek a nenarušovalo se obsazování Čechy. Němci museli vyvěsit bílé prapory. V noci z 8. na 9. 5. v 00.01 prostřednictvím anglického vysílače byl vyhlášen klid zbraní mezi Anglií, USA a SSSR na jedné straně a Němci na straně druhé. Svět si oddechl, ale pro Němce - obzvláště pro sudetské Němce, se vyskytla otázka - co nyní? 9. 5. vyhlásil místní rozhlas převzetí města Národním výborem, samozřejmě nejprve v české řeči a konečně v německém překladu. Bylo to ve středu 9. 5. kolem 14. hodiny, kdy první ruské pancéře přijely ze Skřivánku a rolovaly Kippeltstrasse (Koněvova). Největší skupiny ale přijely z Bukova.“

V noci ze 7. na 8. odejel tajně z Ústí zvláštní vlak. Mířil na západ a seděli v něm takřka všichni nacističtí funkcionáři Ústecka. Rudolf Schittenhelm mezi nimi ale nebyl. Snad ještě doufal, věřil těm stovkám vlkodlaků, které pomáhal cvičit. Úřadoval ve své pracovně ještě 8. 5., když už předal město Čechům. Poté co se dozvěděl, že se jeho vlkodlaci rozutekli a od Bukova se blíží Rusové, utekl také. Spoluzakladatel ústeckého Wehrvolfu a obávaný Kreisleiter NSDAP Schittenhelm zastřelil svou ženu, dvě malé děti a sebe na opuštěném místě mezi Ústím a Chlumcem. Ke druhé hodině ranní 9. 5. se na Předmostí ozval strašlivý výbuch. V úzké skulině protitankového zátarasu na sebe najela dvě vojenská auta a do kolony zablokované lidmi i vozy vjel ze tmy autobus, který najel na minu spadlou z auta. Důsledkem byli mrtví a plno trosek. České hlídky zalhaly, že Schörnerova armáda kapitulovala a že město je obklíčeno Rusy. Němci bezhlavě prchali, 9. 5. odpoledne ještě kolony SS projíždějící městem sestřelovaly bílé prapory. V Chlumci stálo německé dělostřelectvo v palebném postavení a bylo bombardováno hloubkovými letci. Silnice byly přecpány.

Všechno musel sledovat a napravovat Revoluční národní výbor ve složení: Fr. Hájek - předseda, Rejzek a Fila - bezpečnostní, Hašek a Šrámek - živnostenský, Kautský a Kučera - dopravní, Duda - styk s Rusy, Schneider - dozor nad bankami, Homér - správa města, Šrámek ml. - rozhlas, Libich - ubytovací referát. Dalšími členy byli Český, Kubec, Toman, Záhora, Doležal, Hendrych, Dolejš, L. Novák. Spojka na motorce doručila 9. května ve 13.30 zprávu, že se od Bukova blíží Rusové. Na jejich uvítání byli vysláni Kubec, Toman, Moucha a šofér syndikátu - Schuster. Setkání proběhlo na křižovatce Londýnské ulice a Masarykovy třídy. K dalšímu slavnostnímu přivítání došlo ve 14.55 na Mírovém náměstí. A bylo po válce.

Revoluční národní výbor úřadoval a pracoval až do 16. května 1945, kdy byl zvolen nový lidosprávný orgán výlučně pro správu Velkého Ústí nad Labem.

Zůstaňme ještě nějakou dobu u prvních poválečných dnů v květnu 1945. Byly to chvíle radosti, ale také smutku a zmatků. Narychlo byla zřízena kuchyně pro francouzské zajatce, denně jich tudy prošlo kolem 5 000. Byla zahájena výměna zachráněného margarinu za jiné zboží s jinými městy. Margarinu se v Ústí uchovalo kolem 5 vagónů a stačil pro potřeby města až do září, kdy vstoupilo v platnost řízené lístkové hospodářství. Dále se objevovaly případy rabování, aféry ruských vojáků s hodinkami, alkoholem a dívkami. Nastaly výslechy s mnoha omyly. Na nádvoří textilní továrny Wolfrum se 10. 5. odbývaly první popravy Vlasovců. Po krátkém projevu ruské důstojnice byli ubiti pažbami pušek. Akci velel major Olchovský, velitel rudé čety. Dne 15. 5. přijely do města první skupiny Revoluční (Rabovací) gardy. Těch slušných bylo minimum, převážně si získali špatnou pověst. Jistým omezením pro ně byl příjezd oficiálního vojska z Loun o síle 120 mužů. Vojsko donutilo gardisty k podřízení, ale ti svoji činnost přesunuli do okolních německých obcí. Dává se jim také za vinu velké množství sebevražd německých obyvatel. Zejména sebevražd plynem bylo tak velké množství, že policie nechala zavřít plyn ve městě. Situace byla dost beznadějná. Tři členové Revolučního národního výboru (Hájek, JůzaRejzek) odjeli do Prahy požádat vládu o pomoc. Dostalo se jim dobrých rad. Budoucí starosta Vondra se s touto delegací v Praze sešel a byl požádán, aby s nimi ihned odjel do Ústí n. L.


JOSEF VONDRA

Josef Vondra se narodil 19. 12. 1897 v Hořicích. Za války žil v Praze a do Ústí se vrátil 14. 5. O dva dny později došlo ke schůzi Revolučního národního výboru, která se usnesla založit Městský národní výbor. Do jeho čela byl postaven J. Vondra, který byl zvolen za stranu-národně socialistickou, aklamací na Mírovém náměstí. Působil do 3. 3. 1946. Dosavadní RNV se stal výborem okresním. J. Vondra zemřel v Ústí n. L. 20. 9. 1972.

Do města přijížděly tisíce nových lidí, ne všichni s dobrými úmysly. Ústí mělo smůlu, že bylo první rychlíkovou stanicí za bývalou sudetskou hranicí. Lidé se stěhovali do nového prostředí, řada věcí po Němcích jim nevyhovovala, dávali je k dispozici MNV. Bylo rozhodnuto, že se pro ten účel zřídí skladiště v bývalém cukrovaru v Krásném Březně. Svážely se tam klavíry a další hudební nástroje, vzácné knihy i nábytek. Údajně se tam nacházely i zásoby cukru. Hned vedle bylo obrovské skladiště nedbale uložené munice, kterému velel št. rotmistr Čapek. K ruce měl 30 Němců z internačního tábora na Skřivánku. Kolem půl třetí odpoledne 31. 7. zazněl strašný výbuch a brzo následovaly další detonace. Budovy v širokém kruhu byly demolovány. Podle dobových dokladů bylo asi 80 obětí, řada těl se vůbec nenašla. Materiální škody byly nevyčíslitelné. Vzápětí začali Češi pronásledovat každého Němce, který se objevil na ulici (nosili bílé pásky). Při masakru na Benešově mostě přišlo o život údajně 18 osob, na náměstí nejméně 24. Přesné údaje nejsou známé, ale německá strana uvádí až tisícové počty. I starosta Vondra se pokoušel vraždění zabránit, ale sám byl příslušníky RG fyzicky napaden. Podle pamětníků měli hlavní podíl na akcích RG a Svobodovci. Tehdejší tisk a rozhlas byl plný ústecké situace. V té době dlel v Ústí n. L. synovec maršála Montgomeryho, který se o vše zajímal. Je pravděpodobné, že údaje a fotografie z Krásného Března dodaly do zahraničí jeho spojky. Pořádek byl udržován čsl. vojskem, doprava byla obnovena až po půlnoci, 1. 8. přijela do města vyšetřovací komise v čele s generálem Svobodou. Příčiny výbuchu nevypátrala, neznáme je ani dnes. Uvádí se několik „pachatelů“: organizace Wehrwolf, údajné letadlo nad cukrovarem v době výbuchu, nedbalost čsl. hlídek ve spojení se sousedstvím volně přístupné továrny na likéry, nebo členové SS mezi německými pomocníky ze Skřivánku, kteří prý včas odešli.

Po hrůzách 2. světové války se lidé rádi vraceli k obyčejnému životu a někteří s velkými nadějemi ze zahraničí do osvobozené vlasti. Vrátil se i MUDr. Gerard Fráňa, narozený 19. 11. 1912 v rodině ústeckého lékaře MUDr. Freunda. Naděje se rychle rozplývaly. Otec Otakar (*1881), matka Markéta (*1892) a bratr Felix (*1922) ani ostatní příbuzní se z koncentračních táborů nevrátili. Odešel tedy se svojí anglickou manželkou a dvěma syny do Zlína, kde před svým útěkem do zahraničí krátce praktikoval - nastoupil nezáviděníhodnou dráhu závodního lékaře se západní minulostí. Svoje válečné zážitky vypsal pod pseudonymem Gerard Fraineau v knize „Sbohem moře, sbohem oceány“. To jméno nosil celou válku jako lékař na válečné lodi. Při porodu třetího syna manželka zemřela. Děti vychovala druhá manželka, která přežila koncentrační tábor. Kromě několika odborných knih vyšla v roce 1974 i zmíněná autobiografická. Autor se jejího vydání už nedožil, zemřel ve Zlíně (tehdy Gottwaldově) 8. 5. 1974. Jeho rodný dům v Ústí n. L. je bývalé nervové sanatorium, starší část současného slepeckého ústavu. Z operačních sálů je jídelna a společenská místnost. Třeba se jednou na domě objeví tabulka, upozňující na to, kdo se zde narodil.

S hospodářským a politickým životem se začal slibně rozvíjet i život kulturní. V Městském divadle byla 24. 6. 1945 uvedena opera B. Smetany Prodaná nevěsta pod taktovkou šéfa opery Josefa Bártla (* 3. 11. 1903 Brno - † 28. 11. 1972 Pardubice) - dirigenta a hudebního skladatele. V Ústí n. L. působil do roku 1952, pak 10 let v Národním divadle. V červenci dochází k nastudování první inscenace - hry se zpěvy J. K. Tyla Fidlovačka pod vedením Zd. Vyskočila. V bývalém Domě šlechtičen na Bukově byl otevřen Herecký dům pro 70 členů divadelního souboru a 27. 7. zahájilo provoz kino Revoluce filmem To byl český muzikant o Fr. Kmochovi. Činnost započali též divadelní ochotníci na Bukově, na Střekově, v Chabařovicích i Neštěmicích. Na bukovském stadionu proběhl první fotbalový zápas ČSK Ústí s Meteorem Teplice (9:3). Byla jmenována komise pro přejmenování ulic ve městě, které předsedal Ant. Patejdl, inspektor pro české školství, J. Skůrovec, vedoucí redaktor novin Předvoj, Ferd. Kotek a další. Přejmenování platilo od 28. 9. 1945. U fy Hochberger na Klíši je vydán nový plán města a brožura s novými i starými názvy ulic. Ze 450 německých ulic byla nově přejmenována asi polovina.

Případy vražd a žhářství, u nás výbuch v Krásném Březně, vyvolaly nesmírné pobouření, které někde přerostlo v davovou psychózu, odplácení a snahám vyřešit stávající situaci jednou provždy. To byly hlavní příčiny tzv. „divokých odsunů“, které se dají nazvat vyhnáním. S rozsahem a brutalitou německých odvetných akcí předchozích let se to však zdaleka nedá srovnat. První evakuace Němců z města proběhla 11. 6. 1945 z Bukova. Před školou bylo shromážděno 200 až 400 lidí a nákladními auty či autobusy pak přes Telnici dopraveni na hranice, odkud šli pěšky do Saska. Údajně jim bylo řečeno „teď můžete jít, kam chcete!“ (A. Bohman: Die Ausweisung der Sudetendeutschen - 1955). Potom se odsunovali obyvatelé dalších ulic v jiných čtvrtích - tzv. „divoké transporty“. Domy byly obklíčeny a lidé museli během půlhodinky odejít. Od května do října 1945 došlo údajně k odsunu kolem 40 tisíc osob (Umlauft). Řádné odsuny - jako jedno z preventivních opatření proti rozpoutání další války - byly stanoveny spojeneckými mocnostmi na Postupimské konferenci. První „Mustertransport“ šel 8. 4. 1946 (39 vagonů po 30 osobách). Asi dvě třetiny obyvatel Ústí (města i venkova) přišla do středního Německa a jedna třetina do jižního. Podle přehledu českého ONV z roku 1955 bylo od ledna do listopadu 1946 do sovětské a britsko-americké zóny přesídleno 50 216 osob - ještě později specialisté, celkem asi 92 tisíce. Odcházeli ještě v roce 1949. Někteří antifašisté se k odsunu hlásili dobrovolně. V takových případech měly 4 rodiny možnost použít k přepravě celého majetku jeden vagon ČSD. Ti, co zůstali, diskriminováni nebyli. V našem okrese jich dle statistik zůstalo 7 202.


JOSEF KRKOŠKA

Starosta z té doby: Josef Krkoška, narozen 23. 12. 1901 v Moravské Ostravě (místo a doba úmrtí není známa). Na plenárním zasedání MNV 3. 3. 1946 byl za sociální demokracii zvolen (při tajné volbě 25 hlasy proti 23 hlasům pro Josefa Vondru) předsedou MNV. Při nových volbách (podle vládního nařízení) ze 3. 7. 1946 již zvolen nebyl.

Nový domov v Ústí n. L. inspiroval Annu Sedlmayerovou k napsání románu „Dům na zeleném svahu“. Narodila se 17. 3. 1912 ve Vraníně u Třeboně. Válku prožila v Hostivaři. Pak byl její manžel služebně přeložen do Ústí n. L. Roky šly, romány přibývaly, besed se čtenáři a odpovědí na jejich dopisy bylo nepočítaně. Až přišel srpen 1968 a ona následně odmítla jít k prověrce. Prováděli ji soudruzi, kteří jí nesahali ani po kotníky. Tím byla pro veřejnost odepsaná. Psala do šuplíku a celá její rodina snášela ústrky, jaké si dovedla vymyslet snad jen společnost spějící ke komunismu. Rok 1989 ji čtenářům vrátil a dovršil počet vydaných knih na 25. Prožívala krásné roky. Vrátila se do svých jižních Čech, kde 13. 5. 1995 zemřela.

Na 26. srpna 1945 připravila Okresní správní komise spolu s MNV národní pouť k pomníku Přemysla Oráče ve Stadicích. Byly na ní slavnostně předány vlastnické dekrety na příděl půdy a zemědělských usedlostí novým osídlencům ústeckého okresu. Dekrety předávala předsedkyně OSK Ústí n. L. Marie Vobecká. Pořadatelskou službu obstarali ústečtí skauti, úpravu a výzdobu místa zajistil městský stavební úřad. Marie Vobecká se narodila 11. 9. 1889 v Ústí n. L. jako nejstarší z pěti dětí továrního dělníka Adolfa Nováka. Stala se prodavačkou a politickou pracovnicí. Působila v odborovém hnutí, v tělovýchově DTJ (Dělnická tělovýchovná jednota), hrála ochotnické divadlo. V roce 1920 zorganizovala pro chudé ústecké děti táborový pobyt zdarma na řece Střele. Její manžel František Vobecký, truhlářský dělník, byl jedním z českých městských radních zvolen v roce 1934. Bojoval za práva české menšiny zejména ve školství. S přispěním manželů Vobeckých byla založena Okresní péče o mládež. Po nástupu Hitlera k moci pracovali oba v antifašistické akci na převádění emigrantů do zahraničí, za války organizovali podpory rodinám politických vězňů a pomáhali ukrývat pronásledované. Dne 20. 1. 1941 byla M. Vobecká zatčena a po výsleších na Pankráci odsouzena ke 3 rokům káznice ve Waldheimu. Pro onemocnění TBC kostí byla 15. 11. 1943 propuštěna. Ihned navázala ilegální spojení. V květnových dnech 1945 se v Ústí n. L. ujala funkce předsedkyně Okresní správní komise. Byla první a dlouho jedinou předsedkyní v osvobozené republice. Nedbala na zdraví a bez oddechu pracovala na všech poválečných problémech. V poděbradských lázních 11. 7. 1947 podlehla srdečnímu záchvatu. Se svojí rodačkou se Ústečané rozloučili 16. 11. 1947 na ústeckém náměstí.

Poválečné soboty a neděle byly převážnou většinou obyvatelstva věnovány brigádám na odstraňování trosek města, na sklizeň obilovin i výrobě v místních továrnách, které zápasily nejen s nedostatkem surovin, ale i pracovníků. Všude se zapojevaly i obnovené organizace JunákSokol. V říjnu 1945 byla zahájena jednání o vytvoření Velkého Ústí n. L. spojením dosud samotářských měst a obcí: Střekova, Trmic, Předlic, Bukova, Hostovic a Stříbrníků. Spojení v jedinou městskou aglomeraci potvrzdil Úřední list vlády ČSR ze 17. 2. 1946. V lednu 1946 vydala bytová komise MsNV již desetitisící dekret na přidělení bytu. Začátkem roku obdrželo město od státu podporu 5,5 mil. Kčs na opravu objektů zničených nálety.

Tři myšlenky bývalého ústeckého archiváře dr. Umlaufta z jeho knihy o „německém městě Ústí n. L.“ vydané již v Bayreuthu: „Man merkte nun, dass neue Ústí eine Stadt ohne Tradition wurde 1) a po oslavách osvobození ČSR Rudou armádou v Ústí n. L. „Sie ahnten aber noch nicht, dass sie doch ihrer eigenen Freiheit beraubt wurden 2) .

Poukazoval dále na fotografickou publikaci F. Vopata „Ústí n. L. ve fotografii“ - „Wahr aber bleibt, dass die Steine reden! 3) Myslel tím, jak již bylo zmíněno - viz str. 59, že se chlubíme německými stavbami. Neuznal, že i v nich byla také práce českých rukou.

A kdo byl v čele města v době od 3. 7. 1946 do 18. 6. 1949?


LADISLAV DUŠEK

Ladislav Dušek, narozený 14. 1. 1906 v Budyni n. O., pracoval po osvobození jako tajemník MNV. Při nových volbách ze 3. 7. 1946 byl zvolen předsedou MNV za KSČ. Tuto funkci vykonával až do správní reformy 18. 6. 1949, kdy zde vznikl Jednotný národní výbor. Potom byl úředníkem KNV. Zemřel v Ústí n. L. 31. 12. 1983.

V rámci národohospodářské propagace Československa vyšel v roce 1947 soubor „Naše pohraničí“ - svazek IX. pojednával o Ústí n. L. Město se tam uvádělo jako „středisko průmyslu, tepna dopravy a brána do ráje přírodních krás“. Textovou část uspořádal předseda MNV Lad. Dušek, dr. F. Hejl - správce Městské knihovny, Hubert Navrátil - knihkupec a kulturní pracovník a Josef Vondra - místopředseda MNV. Fotografiemi doprovodili Vávra a Fridrich - všechno jména známá ústeckým pamětníkům poválečných let. Byly založeny Sdělovací a zabezpečovací dílny ČSD v prostorách bývalé továrny EG-GÜ (krémy na obuv) v Předlicích. V letech 1946 až 1948 probíhaly první pokusy vytvořit magistrát.

Dne 13. 7. 1947 selhaly brzdy tramvaji č. 1 jedoucí z Telnice do Ústí n. L. V přeplněných vozech nalezlo smrt 32 pasažérů. Hromadného pohřbu na Mírovém náměstí se zúčastnilo kolem 30 tisíc lidí. Poválečné budovatelské a kulturní nadšení ještě trvalo. Město chtělo postavit pomník prezidentu Masarykovi (střekovský a chabařovický za války zničeny). Byla vypsána sbírka. V roce 1947 se vybralo celkem 444 122,30 Kčs. Mezi dárci se vyskytují jména škol, úřadů, soukromníků, divadla - jména firem, které v 50. letech vzaly za své, řemeslníci i spolky, které dopadly stejně. Ještě v lednu 1948 bylo vybráno 3 438,60 Kčs, další plány vybírání se už neuskutečnily. Stav k 31. 1. 1948 byl 447 560,90 Kčs. Přicházel jiný druh nadšení a jiné hodnoty.

Podle vyhlášky č. 10 MNV o poválečném zahájení vyučování na českém státním reálném gymnáziu byl vedením po konkurzu pověřen profesor RNDr. Václav Šmejkal. Narodil se 2. 6. 1909 v Milečově v Povltaví. Otec zůstal někde na bojišti 1. světové války, matka dřela na posluhách, aby uživila děti. Nadaný Václav si na studia vydělával kondicemi, učebnice si sám opisoval i kreslil obrázky. Po studiích na UK v Praze vzal za vděk místem výpomocného učitele na měšťance v Trmicích. Zároveň pracoval na doktorské disertační práci. Překládal Rilkeho, psal vlastní verše, jako vlastenec působil v Sokole, ČsČK, ochotnickém divadle, zpíval v tehdy slavném pěveckém sboru Foerster. Okupace pohraničí ho vyhnala do Prahy. Po válce se stal ředitelem ústeckého reálného gymnázia. Byl také kulturním referentem města, což znamenalo starost o divadlo, rozhlas, knihovnu, muzeum, archiv i výchovnou činnost. Se svými názory na čest a svědomí se hned po únoru 1948 dostal s novou vládnoucí ideologií do rozporu. Byl okamžitě zbaven místa a v letním monstrprocesu s profesory a studenty gymnázia dostal devět let žaláře. Prožil roky v uranových lágrech. Po propuštění žil s matkou v Praze. Nesměl zastávat jiné než dělnické povolání. Psal učebnice (do truhlíku), cestoval a „doháněl kulturní život“. V květnu 1973 usnul na milované zahrádce navždy. Je pochován ve Svádově.

Další ústeckou obětí nových pořádků byl Jaroslav Brodský, učitel z Brné a na Střekově. Narodil se 22. 3. 1920 v Soběslavi. Po únoru 1948 mohl jako nebezpečný rozvratník a štváč pracovat pouze ve stavebnictví nebo v hornictví. Zatčen byl 10. 6. a po věznicích v Ústí a Litoměřicích čekal na svůj proces na Pankráci, 1. 7. 1951 dostal 15 let. Po 10 letech v kárných táborech přišla amnestie. Roku 1968 založil nepolitický klub K 231, který organizoval všechny vězněné podle komunistického zákona na ochranu republiky (č. 231/48). Zasedal i v Národním shromáždění, ale přišel srpen 1968 a Brodský emigroval. Vyhnul se tak dalším sedmi letům vězení, ke kterým byl odsouzen v roce 1971 v nepřítomnosti. Vydal knihu „Řešení gama“. Zemřel 2. 8. 1981 v Torontu. Jeho urna byla rodině do Ústí n. L. dopravena tajně.


FRANTIŠEK ČERNÝ

Městský starosta, který úřadoval od 18. 6. 1949 do 3. 10. 1950, se jmenoval František Černý. Nic víc o něm není známo ani v archivních materiálech.

Psala se padesátá léta. Budovatelská. Lid s úsměvem na rtech po svých pracovních hodinách odcházel na brigády nejrůznějšího druhu - povinně, zadarmo. Nebo na politická školení. Či hledal jakékoliv zaměstnání, to podle politické příslušnosti. Na jaře 1950 vypukla akce K = likvidace katolických klášterů. V Ústí n. L. kláštera dominikánů, v Trmicích kláštera salesiánů. Zařízení bylo rozprodáno nebo zničeno, řeholníci zatčeni a internováni mimo Ústí n. L. Ve stejném roce byla zničena ústecká šatlava ve Velké Hradební, postavená roku 1589. V září 1954 začala výuka na nově založené Vyšší pedagogické škole. Studium bylo dvouleté se závěrečnou státní zkouškou. V letech 19551957 byla postavena nynější stará tržnice u kostela sv. Vojtěcha (také určeného ke zboření), který sloužil jako skladiště Mototechny. Výstavba tlakové plynárny v Užíně začala 30. 8. 1957. Provoz byl zahájen v září 1961. Tvrdilo se, že zásoby hnědého uhlí v okolí jsou na dlouhou dobu. Provoz na druhém železničním mostě začal r. 1958 jako náhrada za původní, poškozený bombardováním.

A kdo byl tehdy v čele našeho města?


JOSEF GROLMUS

Soudruh Josef Grolmus, narozený 1. 2. 1918 v Březně u Mladé Boleslavi, byl nejprve zvolen předsedou Jednotného národního výboru. Starostoval od 3. 10. 1950 až do správní reformy 26. 5. 1954. Pak se stal předsedou ONV. Padesátá léta nebyla jen budovatelská. Přitvrdila v přetváření svobodné demokratické země na zemi socialistickou s nástupem ke komunismu, a to všemi prostředky: v myšlení, slovech i skutcích. Pro napravování elementů, které rušily politický a hospodářský rozvoj našeho okresu, ještě dobře sloužil bývalý internační tábor ve Všebořicích. Přírůstky se tam posílaly bez soudů, podle potřeby politických představitelů. Jejich jména se pranýřovala na nárožích města. Začaly politické procesy. I mladí je mohou znát z televize a filmů. Občané do nich byli nuceně zapojováni. Politický proces v Severočeských tukových závodech, na který byli zaměstnanci povinně naháněni, probíhal v závodní jídelně.

Připomeňme si dalšího postiženého Ústečana.

František Zajíček se narodil v Ústí n. L. 5. 2. 1896. Za války vedl odbojovou skupinu na Pardubicku. V Ústí n. L. se - jako odpůrce fašismu a zastánce důsledného odsunu Němců - po válce veřejně angažoval v evakuační komisi, později v Okresním národním výboru. Poúnorový režim ho odsoudil podle § 78 zákona na ochranu republiky č. 231/48. Byl popraven v Praze 7. 7. 1954 a rehabilitován až v roce 1990. Městské zastupitelstvo 15. 4. 1993 rozhodlo udělit F. Zajíčkovi čestné občanství města Ústí n. L. in memoriam.

Je málo známo, že se nepohodlní Pražané do Ústí n. L. vypovídali jako na Sibiř. Stalo se to i Jaroslavu Novákovi, ve skautském světě známému jako Braťka. Narodil se 31. 1. 1894 v Praze. Patřil k nejbližším spolupracovníkům zakladatele českého junáctví A. B. Svojsíka. Svůj oddíl založil v roce 1913 a od té doby vykazoval nepřerušenou činnost. Za války byl skauting sice zakázán, ale chlapci se scházeli dál. Zapojovali se i do protistátní činnosti. Po válce byli vyznamenáni. Braťka se vrátil z koncentračního tábora a okamžitě pokračoval se svou vodní Pětkou v práci. Hned po Únoru 1948 byl s manželkou Vlastou vystěhován do Užína u Ústí n. L. Skauti ho brzy vypátrali a „donutili“ založit pobočku pražské vodní Pětky. Dodnes jsou ústečtí vodáci zváni na každoroční srazy všech bývalých i současných Pětkařů. Braťku skosila zákeřná choroba 14. 3. 1965 v Užíně. Městský archiv pečlivě zpracoval jeho bohatou pozůstalost. Umožnil Pražanům dokončit tři Braťkovy rozepsané skautské romány.


ERVÍN SMOLAŘ

Od 26. 5. 1954 do 24. 6. 1960 seděl na starostenském stolci Ervín Smolař. Narodil se 7. 12. 1909 v Modlanech, zemřel asi v roce 1991 v Ústí n. L. Pocházel z hornické rodiny, vyučil se soustružníkem kovů. Za války žil na Rakovnicku. V roce 1945 začal pracovat jako úředník v Městských dopravních podnicích a při vzniku Městského národního výboru 26. 5. 1954 byl zvolen jeho předsedou. Po červnu 1960 se stal vedoucím kontrolního výboru ONV.