Míněna tím časť od proluky Sebastianskohorské blíže Chomútova až k proluce Tisavské, od polabského pískovcového pohoří ji dělící. Až k Telnici (Ždírnici) tvoří severní hranici (částečně sev.-záp.) pánve hnědouhelné dle dříve jmenovaných osad; odtud až proti vsi Zuckmantlu zdvihá se z vysočiny severního předhoří (Děloušsko-Střížovického), která dosti náhle k severu stoupá; potom úpatí jeho přechází ve vysočinu podrudohorskou prostírající se pod severním svahem severního Středohoří až k Libouchu (Königswaldu), kde tvoří hranici R. h. potok Tisavsko-Königswaldský. Jižní svahy Rudohorské vystupují jako příkrý val z nížin anebo vysočin podrudohorských; k severu do Saska sklání se Rudohoří v táhlých hřbetech směru severního nebo sev.-záp. mírně, takže hranice česko-saská běží po sklonu severním nejvyššího hřbetu. Tento od západu k východu vždy více se níží, čásť líčená dostupuje největší výšky v hoře Bernsteinbergu (960 m) nad Eisenbergem (naproti Mostu), nejníže v přechodu Nakléřovském (Nollendorfském), (nad Ústím) k východu se sklání. Avšak nejzápadnější díl této nejvýchodnější části mezi prolukou Sebastiansperskou a horou Bernsteinbergem jest mnohem nižší než hřbety sousední a mírnějším svahem z pánve hnědouhelné vystupuje.

Odpovídajíce sklonu, jsou údolí jižní krátká, úzká, příkrá – severní dlouhá a mírně skloněná, někdy dosti široká; oboje dosahují až na samý hřeben.

Nejvýznačnější jsou, a sice jižní:

1. Údolí Chomútovky (Assig Bach) vzniká pod Hassberkem (986 m), ústí u Postoloprt do Ohře, záp. od Sebastiansberku jest velmi romantické. Boky jeho tvoří proluku Sebastiánsberskou, kterou vede silnice z Chomútova do Sas.

2. Údolí Bělé vzniká nad Borkem (Görkau) ve výši asi 750 m, rozšiřuje se pod Rvenicemi (Seestadtl) v bažinatou nížinu až k Mostu, zde vstupuje v Středohoří.

3. Rauschergrund nad Hoř. Litvínovem.

4. Údolí Riesenburské nad N. Osekem u Dlouhé louky na hřebenu Rudohoří počínající. Ukrývá zříceninu stejného jména, jest velmi divoké.

5. Mikulovské údolí (Hüttengrund), dle města Mikulova, táhnoucí se odtud dále až k Hrobu. V hořejší části velmi příkré a náhle strmými stráněmi uzavřené, které několika tunely proráží dráha, vedoucí z Mostu přes Hroby do Muldavy. Vede ním silnice z Teplic do Saska.

6. Údolí Eichwaldské; počíná pod Zinvaldem, jest velmi klikaté a lesnaté; ním vede silnice z Teplic do Altenburku v Sasích.

7. Údolí Krupské; počíná pod Mückenbergem, jest velmi příkré a stráně jeho jsou ponejvíce holé, dílem lučinaté. V dolejší části rozkládá se staré hornické město Krupka. Údolím tím vede silnice z Teplic do města Glashütte v Sasku.

8. Údolí Supohorské (Geiersburské) lesnatá hluboká sluj horská, z níž na příkrém ostrohu zříceniny hradu „Supí hory“ vystupují, chránícího druhdy pomezní obchodní silnici do Sas, které nyní jen co hrbolaté voznice se používá.

9. Údolí Ebersdorfské; podobá se více táhlé sluji, vine se mezi příkrými lesnatými stráněmi, jest velmi neschůdné, neboť vozová cesta slouží někde též co řečiště potoka ním tekoucího, který nad vsí Střádonem Rudohoří opouští.

10. Údolí Ždírnické (Telnické) počíná pod samotou Adolfsgrün. Jest velmi malebné, lesnatých strání. Vine se ním okresní silnice v mnohých oklikách.

11. Údolí Libouchecké (Königswaldské) počíná nad Oberwaldem, v dolejší části své má výběžek osady Königswaldu. Pobočné jeho údolí dosahuje až do Nolendorfu, vine se ním vozová příkrá cesta.

12. Údolí z Brache ku Libouchci ústí v předešlé taktéž.

13. Pohraniční údolí Tisavské, tvořící proluku Tisavskou, počíná pod vsí Tisou; v hořejší části jest lučinaté, v dolejší lesnaté. Jest krátké a silnicí z Königswaldu do Schweizer-Mühle v Sasku vedoucí, prostoupené.

Poslední tři údolí obíhají se pod Libouchcem a tvoří pak údolí Jílovské (Euleu).

Údolí tato jsou v hořejší části ponejvíce velmi strmá, často náhle uzavřená, dole mírnějšího spádu; výminkou jest údolí ad 12. z Brache ku Libouchci, které stejnoměrným mírnějším spádem hluboko v Rudohoří zasáhá, širokým ploským sedlem jsouc odděleno od protilehlého údolí Raického, má tudíž velký význam pro Rudohorskou dráhu železnou.

Údolí severní jsou jižním vždy protilehlá, tvoříc jich pokračování. Čechám náležejí jen jejich nejhořejší části, které však někdy i mimo hranici počínají. Jen několik údolí delší běh vně Čech má, a sice:

1. Sv. Kateřinské, s velmi vysokými boky, hluboce jsouc vryto, pod městem sv. Kateřiny, náleží k poříčí dolní Vltavy (Muldavy).

2. Flöjavské (Vlhavské) od říčky stejnojmenné náleží k poříčí stejnému.

3. Novoměstské s potokem Červ. Bystřice (Rothe Feistritz), ústícím v Sasku do Labe.

4. Vltavské nebo Muldavské, jímž běží dráha z Mostu přes Hroby do Muldavy v Sasku, a jež protéká řeka Vltava.

5. Voitsdorfské protilehlé Krupskému, počíná na sev. úbočí Mückenbergu, a prostírá se přes Lanenštajn, Bärenštajn a Glashütte v Sasku. Teče skrze ně říčka Mohelnice (Müglice).

6. Šénwaldské nebo Kolavské, protilehlé Königswaldskému, v němž dlouhá rozprostírá se osada Šénwald až k hranici Saské, ústí u Pirny do Labe. Teče ním řeka Kolava.

7. Peterswaldské, též Königswaldskému protilehlé, s dlouhou osadou stejného jména, ústí do předešlého.

8. Novodvorské nebo Raicavské. Jest pokračováním proluky ohraničující údolí Tisavské; dělí Rudohoří od polab-pískovcových hor a ústí do předešlého.

Čásť nejvýchod. Rudohoří od Nollendorfského přechodu až k Tisavskému údolí možno geologicky i zeměpisně označiti co přechod k Polabskému pískovcovému pohoří. I jižní svahy jsou mnohem nižší, byť i ne mírnější než u vlastního Rudohoří, a to následkem podložené vysočiny a snížení hlavního hřbetu, takže celou tuto čásť pokládati lze za průsmyk, jehož dílem proluka Tisavská.

Rozčlánkování Rudohoří jest jednotvárné, pravidelné. Hlavní hřbet táhne se po hranici směrem vs vých. téměř kolmo na hřbety vedlejší, které sklání se mírněji ve směru sz sev., jsouce táhlé a krátké s příkrými úpatími vybíhají směrem jv jižním. Nejvyšší hory hřbetu hlavního, kterých nejdříve oko si povšimne, jsou: Bernsteinberg (960 m) (nad Eisenberkem), Stürmer a Bernhauberg (nad Mikulovem 865 m), Mückenberg nad Krupkou (802 m).

Jen výminkou sev. vedlejší hřbety opětně ve význačnější vyšší chlumy se vypínají tak: Hora Altenberská (v Sasku), Spitzberg (nad Schönwaldem).

Hlavní hřbet jest vůbec široký, východně místy povahy vysočinné, jako mezi Novým Městem, Zinnwaldem, Voitsdorfem až k Nollendorfu a Tise; od Zinnwaldu až sem zcela holý, bezlesý, odbočující hřbety jsou užší, strmé, někdy skalnaté hřebeny, zvláště na jižní straně, kde často malebnými stráněmi strmě končí. Takové jsou zvláště nad Osekem, nad Eichwaldem – Srní vrch (Schweissjäger) – Rosenburk u Krupky – Bohosudovem (Geiersburg), Chlumem (Chlumská hora památná z roku 1813), Kninicemi (Stěna), pak nad Jiřikovem (Rothenhaus), nad Mostem (Eisenberk). Též ve výšce prostřední ve svém průběhu od hlavního břehu k úpatí pobočné j hřebeny v kupy se vztyčují jako: Na šibenici u Mikulova (603 m), Kapelberk u Zinnwaldu, Kesselteich nad Geierburgem, Na vyhlídce pod Ebersdorfem, Na hřebeně pod Nakléřovem (720 m).