Úrodnosť půdy závislá jest jednak na jejím geologickém složení, jednak na podnebí. Následkem různosti podnebí v krajinách, o nichž pojednáváme, jest i úrodnosť jejich velice rozdílná. Středohorské krajiny náležejí k nejteplejším v Čechách a honosí se i velkou plodností půdy; Rudohorské vysočiny, nejstudenější to díl Čech, jsou pak nejméně úrodné. Vždyť i půda těchto jest kamenitá, těžko zvětrává a tvoří jen zvolna tenkou vrstvu úrodné prsti. Však kyprá a výtečná ornice Středohorská, pozůstávající z většího dílu ze zvětralého čediče, jest bohata solmi a velice podporuje vzrůst bylin, rovněž jako přiměřená a stejnoměrná vlhkosť půdy. Nejteplejší a zároveň nejúrodnější pruh Středohorský táhne se na jižním úpatí od Loun přes Třebenice, Lovosice, Litoměřice k Ploškovicům a Libšicům, pak následují vlhké kotliny polabské u Žernosek, Zálezlů, Birného, M. a V. Března. V pískovcové hornatině polabské zůstává písková a žíznivá půda i při vyšší teplotě méně úrodnou, natož teprve při všeobecně zde panující nižší teplotě než v Středohoří. V pánvi hnědouh. jest půda též sušší a špatnější, tedy i méně výnosnou než v Středohoří.

Vinařství. Na pahorcích útvaru křidového u Žernosek a Litoměřic pěstuje se výtečné víno Žernosecké; u Zálezlů založeny jsou vinice na úbočích strání čedičových. Menší vinice nalezají se nad Birným a Střekovem na půdě znělcové, taktéž nad Kr. Březnem. Druhdy i na stráních Marienbergu rostlo slovutné „podskalské víno“, které zašlo stavbou státní dráhy.

Ovocnářství. Kdežto na hřbetě Rudohoří ovocné stromy se nedaří, jest Středohoří téměř jedinou zahradou, zvláště ony krajiny, jež jsme uvedly jakožto nejúrodnější. Mimo to jest hojně stromoví ovocného v úvalu táhnoucím se od jižního úpatí Milešovky k Třebenicům, jakož i v dlouhých pobočních polabských údolích V. a M. Březenském, Neštědickém, Oparnském, Sebuzýnském a v údolí Běly od Trmic až k Bilíně. V pánvi hnědouhelné dolováním zahrady i dříve řídké se ničí a jen podle silnic štěpy i hruše nasázeny. Na úpatí Rhém na samé hranici hnědouhelné pánve táhne se pruh sadů, jmenovitě ořechových a třešňových, v kamenité půdě výborně se dařících (od H. Litviňova až po Chlum). V pískovcové hornatině jen na j úpatí Sněžníku více stromoví se pěstuje.

Chmelařství, jest v Středohoří hojně rozšířeno a to hlavně v chraněných nižších polohách části pravolabské – nejvíce však ve vůkolí Ouštěku (Auscha). Chmelnice velké však prostory nezaujímají a chmel zdejší jest tak zvaný červený, který daleko není tak jemný jako rakovnický a žatecký – jelikož půda tamní postrádá kyprosti, hloubky i lehkosti. Aby se půda zlehčila sází se mezi chmelové trsy zelenina (tuříny a kedlubny).

Zelinářství pěstuje se jen v krajině Litoměřické a Třebenické, kde půda lehčí, při tom dosti vlhká. Ostatně jen u větších měst sází se pro místní potřebu něco zeleniny, která však jest špatné jakosti, neboť půda ve Středohoří a v pánvi hnědouhelné jest vůbec, zvláště v úvalech poněkud těžká. V Rudohoří opět chybí teplo a v pískovcové hornatině vlhkosť.

Rolnictví. Krajiny slynoucí ovocnářstvím a zelinářstvím mají i výborná pole a sice daří se v Středohoří pro těžkou půdu nejlépe pšenice a řípa, což platí i o krajině Mostecké (s hlinitou půdou), v pánvi hnědouhelné. Kdežto žito a ječmen daří se nejlépe v štěrkovité půdě pánve hnědouhelné, jest oves nejhlavnějším obilím hřbetu Rudohorského, střídaje se zde s brambory a s červeným zelím. Poslední daří se též znamenitě na severních vysočinách Středohorských.

Luka rozprostírají se jmenovitě v údolí řeky Běly. V podrudohorské nížině mezi Mostem a Rvenicemi jsou však bařinatá, tráva jest kyselá, pročež kvete zde chov koní. Ostatně jest všude v širších údolích hojnosť luk. Horská luka, sloužící na podzim za pastviny, jsou hlavně v Rudohoří a hornatině pískovcové.

Lesy. V nejsouvislejším pruhu táhnou se po j úbočí Rudohoří od západního průsmyku Bastiánberkského až po Krupku, odkudž, v šířce as ½ hodiné jsouce vysekány, pokračují zase dále k průsmyku Nollendorfskému, po hodinné as mezeře na to v Písk. pol. hornatině počínajíce. Úbočí i hřbet dílu na levém břehu labském jest téměř zcela zalesněn; též nejromantičtější a nejdivočejší díl pravolabský, tak zvané česko-saské Švýcarsko, jmenovitě v jeho čásť, až ku Krásné Lípě jediným souvislým lesem jest pokryt, neboť písková půda k rolnictví ani k ovocnářství se nehodí.

Lesy Středohorské jsou velmi rozkouskované a malého objemu. Nejprostornější a nejsouvislejší z nich jsou lesy náležející k panství Milešovskému a Kostomlatskému, pokrývající úbočí Milešovky a západních hřbetů (Radelstein-Hradiště). Větší lesy jsou ještě na Lovoši, na Warhošti a v údolích přiléhajících, na Sedle, u Radešova, na Bábině, u Němčic a Malešova (Tannbuschberg). Pánev hnědouhelná nemá skorem žádných lesů, vyjímaje parkovité dubové háje u Duchcova a Teplic.

Druh lesů. Na jižních úbočích Středohoří a Rudohoří, potom na straních polabských jsou lesy listnaté a to nejvíce bukové, milující vlhkosť; jen výminkou jsou dubové, promíchané javory, babykami, jilmy, lípami, někde vysoké nejvíce ale nízké s křovinatým podrostem lísek, hlohů, trnek zvláště na krajích; vystupují místy až 1500’ i výše (Milešovka Velká porostlá jest i na vrcholku lesem listnatým).

Lesy jehličnaté jsou vlastní lesy hřbetu Rudohorského, kde hlavně smrk, jedle a pískovcové hornatiny, kde hlavně borovice se daří. Avšak i sev. skloněné stráně Středohorské mají lesy jehličnaté (Milešovka) též i vysoké hřbety s kupy Středohorské (průměrně přes 1000’). Často však promíchány bývají stromy listnaté s jehličnatými a čím výše vystupujeme, tím více těchto přibývá.

Co zvláštnosť budiž připomenuto, že u Teplic na úpatí Doubravky a u Chomútova u tak zvaného jezera Kamencového (Alaun-See) daří se i jedlé kaštany.

Mnohé lesy v ohromné obory proměněny. Znamenitější jsou: obora Eisenbergská a Rotenhausská (nad Mostem a Borkem), Doppelhurgská (nad Teplicemi a Eichwaldem) v Rudohoří – „Na Sněžníku“ (Schneeberg, nad Děčínem) v Pískovcové polabské hornatině – obory Trmická a Milešovská v Středohoří. – Největší ze všech jest však jistě obora „na Sněžníku“, náležející jeho J. hraběti Thunovi v Děčíně.