Podnebí

Líčené krajiny náležejí dvěma klimatickým okresům v Čechách a sice: 1. nejteplejšímu severnímu, 2. nejstudenějšímu Krušnohorskému. Onomu náležejí Středohoří s údolím Běly a Labe, pláň hnědouhelná, a polabské hory pískové na pravém břehu Labe; tomuto Krušné hory a levolabské pískové hory. Přesného rozdělení však nestává, takže vyšší a k severu otevřené krajiny okresu severního, spíše podnebím svým okresu Krušnohorskému náležejí a naopak, jak podrobněji vylíčeno bude.

Podnebí závisí: 1. od průměrné roční teploty; 2. vlhkosti a tvaru půdy; 3. směru, síly a jakosti větrů.

1. Průměrná roční teplota řídí se hlavně geografickou šířkou a výškou nad mořem. Polohou krajiny Středo- a Rudohorní náleží jako celé Čechy k pásmu studeně mírnému. V Středoh. jen pusté, ostré vrcholky nejvyšších hor a úzké hřebeny dosahují výšky vzdělaného, obydleného, širokého, souvislého, protilehlého hřbetu Rudohoří; bezčetná údolí Středohoří hluboce v lůno hor jsou vrytá, obydlené vysočiny zde leží poměrně níže. Již z té příčiny jest povšechná teplota v Středohoří mnohem vyšší než v Rudohoří. Rozdíl šířek geografických pro nepatrnosť nemá vlivu. Za to však jsou jiné okolnosti, které zvyšují průměrnou teplotu Středohoří oproti teplotě v Rudohoří, a sice hlavně jest to útvar půdy. Rudohorská vysočina má sklon severní, nejsouc chráněna proti severním větrům žádným vyšším horstvem, kdežto Středohorské kupy a úvaly třeba se i z části k severu skláněly a otvíraly, již jsou chráněny Rudohořím, které zachycuje první náraz severaku, jižnější krajiny pak i severnějšími hřebeny Středohorskými chráněny jsou. K tomu druží se i složení půdy. Středohoří skládá se ponejvíce z tmavého čediče, velmi dobrého vodiče tepla, ornice zvětráním čediče povstalá jest tmavohnědou, kyprou, velmi výhřevnou; v Rudohoří však šedá žula a rula jsou hlavními skalisky, ornice z nich povstalá jest šedé barvy, jílovitá a studená. Při tom výparem slatin Rudohorských vzduch se ochlazuje, kdežto v Středohoří četné skály paprsky sluneční dílem odrážejíce, dílem pohlcujíce, za dne vzduch vůkolní rozžhavují, v noci pak vyzařováním jej oteplují.

Pánev hnědouhelná, která leží výše než četná údolí Středohorní, níže pak než vysočiny Rudohorské, široká tudíž i otevřenější než údolí Středohorská, svým jih.-vých. sklonem, však i Podrudohorskou polohou mnohem více jest chráněna než Rudohorský hřeben; nemá teploty vysoké jako Středohoří, vyšší však než Rudohoří.

Polabské pískovcové hory nejsouce chráněny žádným vyšším horstvem, mají mnohem nižší roční teplotu než Středohoří. Avšak mírná jich výška, horká i suchá písečná půda, hluboce vrytá chráněná údolí, vysvětlují průměrnou vyšší teplotu než na Rudohoří. Při tom i nesčíslné holé skály teplo na vše strany odrážejí a ze sebe sálají.

Podrobnosti teploty roční:

Středohoří. Průměrná teplota roční jest 7° R. Jak již naznačeno, jest teplota následkem rychle a často střídajících výšek hor i údolí již. nebo sev. sklonu velmi rozdílná, a rychle se mění; k čemuž přistupuje i nejrozmanitější střídání se holých úbočí, lesů, lučin, skal a niv. Nejvyšší teplotu má jiho-vých. úpatí a úval pod ním se táhnoucí, tedy krajina od Ploskovic přes Litoměřice, Lovosice, Třebenice, Libochovice až po Louny, Žatec atd. Dále následuje údolí polabské vůbec a dolejší části údolích do něho ústících, zvláště některé části tohoto i pobočních údolích chráněné proti sev. a vých. větrům horskými stráněmi, nepoměrně vysokou teplotou se vyznamenávají. Jsou to krajiny: Žernosecká, Zálezká, Střekovská, Pirnévská, V. a M.-Březenská a sem ústící pobočná údolí.

Nápadně nízkou teplotu v poměru k výšce mají za to svahy sev. vysočiny a hřbetů, pánev hnědouhelnou jižně ohraničující, ale zvláště ony bezprostředně Rudohorským neb Polabským pískovcovým horním protilehlé. První platí o vysočině. Roviny (Rabinay) nad Stadicemi, Podlošínsko-Milbohov-Stebenské, druhé o Varvažovsko-Žďár-Libouchecké; o celém sev. svahu – údolích i hřbetech – sev. části levolabského Středohoří; krajině u vsí Arnsdorfu, M. Ň. Č. Chejnova. Zvláště vysočina mezi Minichovem a Libovem vedle sev. předhoří nad Podmokly za nejstudenější platí. Pravolabské hory mají svou chráněnou polohou vyšší teplotu levolabských, jen sev.-záp. vysočina pod Sedlem, jakož i vysočina Čtrnáctihorní již následkem své výšky leží studeněji, nejsouce k severu žádným vyšším hřbetem chráněny.

Rudohoří. Rychlé stoupání svahu již. podmiňuje též rychlé ubývání teploty místní, avšak ubývá jí v míře větší než výšky přibývá. Kdežto pata Rudohoří i ústí již. údolí následkem své chráněnosti, má dosti vysokou průměrnou teplotu, vůbec vyšší než úval podhorní, jest na hřebenu sev. skloněným nejmenší roční teplota celých Čech. (+ 4·8° R.; v zimě – 3·7° R., v létě: + 13° R.) Studený vzduch nad hřebenem ochlazuje i níže položené vrstvy vzdušné, čímž vysvětluje se nepoměrné ubývání teploty blíže hřebenu na straně jižní.

Pískovcové polabské hory nejsouce chráněny vyšším horstvem, mají povšechně nižší teplotu než vyšší Středohoří. Rozervaný útvar půdy způsobuje veliké rozdíly teploty v úzkých prorvách; na místech výslunních v létě za jasných dnů panuje nesnesitelné vedro, kdežto často v nejbližším sousedství v místech stinných jest citelně chladno (údolí Edmundské u Hřenska a krajina Jetřichovická, dvě protivy co do teploty a stínu). Možno říci, že teplota zde nemění se výškou, tak jako polohou ve smyslu horizontálním.

Nutno se ještě zmíniti o prudkých změnách teploty v Středohoří a pánvi hnědouhelné, zvláště v krajinách otevřených, dále o časném počátku zimy v Rudohoří. Kdežto úvaly Středohoří svěží zelení při nejkrásnějším podzimním počasí se stkví, bělí se hřeben Rudohorský již sněhem, a tak je to i na jaře, tam zeleň a květ – zde sníh a mráz.

2. Vlhkosť a tvar půdy. O vlivu tvaru půdy nahoře bylo pojednáno. Vlhkosť závisí od množství srážek a složení geologického. Rudohoří mimo Šumavy a Smrčin má na svém hřbetě největší množství deště (25’’ ročně, deštivých dnů 148, sněžných 36), tak jest i v údolí západního anebo sev. svahu. Jižní úbočí stojí na druhém stupni, teprv pak následuje Středohoří (zvláště čásť sev.-záp. jest deštivá – 27’’ ročně). Pláň hnědouhelná má dešťů nejméně, patří mezi sušší krajiny české. Pískovcové polabské hory řadí se k jižním úbočím Rudohorským. Největší množství deště v celé krajině spadává v létě začátkem 2. polovice května až do konce července. V srpnu bývá jasno až do 2. polovice října. Pak dále dešť a v horách sníh padati začíná. Půda Rudohoří jest kamenitá, vodu propouštějící, avšak ohromné lesy a slatiny udržují vlhkosť po celý rok. To platí i o zalesněném pískovcovém polabském pohoří, ač ne v také míře, neboť písková půda zde ještě rychleji vodu propouští, a proto jsou zde výšiny suché, údolí však velmi vlhká. V Středohoří jen v lesnatých a bařinných dílech jest půda vlhčí, neboť jinde ornice kyprá vodu nedrží. Nejvlhčí jsou některé hluboké úvaly, obstoupené lesnatými stráněmi, takto: Hluboké lesnaté úvaly na záp. a sev.-záp. straně Milešovky; údolí Pirnavské v střední části; údolí Kolebenské pod Varhoštem; údolí Zubrnické pod Zinkenštýnem s bařinatými lukami. Severní úbočí levolabského dílu severního, tedy vysočiny u Arnsdorfu, Žďáru (Sáry), mají následkem svého bezprostředního sousedství k Rudohoří velmi mnoho dešťů, nejvíce z celého Středohoří. Hlinitá půda a studenosť udržuje vlhkosť, tak že máme zde rozsáhlá slatinná luka u Žďáru (Sáry), Arnsdorfu nad Č. Chejnovem (Khan) atd. Vůbec jsou luka k severu obrácená zvláště ve vyšších polohách velmi vlhká, tak nad Malešovem. Údolí Běly u Ústí a vůkolní pahorky (Klíše) jsou jílovité a drží tedy vlhkosť.

V pánvi hnědouhelné půda velice se vysušuje dolováním. Nad opuštěnými štolami tvoří se propadliny, v nichž voda se hromadí a tak tvoří se bařiny. Rozsáhlé, však přirozené bařiny táhnou se od Mostu k Rvenicům pod Rudohořím, jimi protéká řeka Běla, při jejímž  toku Středohořím samým mezi Trmicemi a Bilinou jest také hojně bařinatých luk.

Četné lesnaté kupy a hřbety Středohorské rozdělujíce mračna dešťová, činí deště mírnějšími, stejnoměrnějšími a trvalejšími, čímž zamezují zkázonosné strže mračen, tak že tyto v Středohoří jsou takměř neznámy. Proto i krupobití velmi zřídka se vyskytují a ani potom velkých škod nenadělají. Nejčastěji přicházejí ještě na vysočině Podlešínsko-Dubické, na sev. úbočných vysočinách obou Milešovek. Za to však na holých pláních hřbetu Rudohoří přívaly i krupobití jsou velmi častá, zvláště v nejvýchodnější, téměř bezlesé části Nukvařovického (Nollendorfského) přechodu. Úval hnědouhelný mívá sice prudčí srážky než Středohoří, avšak od blízkého lesnatého úbočí Rudohoří a kup Středohorských bývá největší díl mraků rozptýlen a přitahován, takže daleko méně deště zde spadne. Polabské pískovcové hory jen na místech řídce zalesněných trpí stržemi mračen a krupobitím (nad Chřipskou pod Kaltenbergem) jako Rudohoří.

3. Větry. Kdežto v hlubokých úvalech větší čásť roku panuje bezvětří, burácejí na vysočinách, kolem hřebenů a kup Středohorských i na vysočině Rudohorské časté vichřice. V Rudohoří převládají zvláště v zimě větry severní, s nimiž střídají se v letě větry záp. a jih.-záp.; totéž platí i o hornatině pískové. V pánvi hnědouhelné bývá nejčastějším vítr západní. Hory na j a s dovolují, jen silnějším větrům s a j až v dolejší vrstvy vzduchové vnikati, takže duje-li v Středohoří a Rudohoří slabý jižní neb severní vítr, zde bezvětří panuje. Západní větry však, ženouce se sem z rozlehlé vysočiny pooharské v úzký chobot, se zde sesilují.

Výslednice převládajících větrů s na Rudohoří a větrů z v pánvi hnědouhelné jest vítr sz, proto tento v Středohoří převládá, v létě ve vítr j, v zimě v s se mění, počasí deštivé z vítr předchází. Rozmanitým tvarem půdy Středohoří, směrem údolí, mění se síla i směr větrů, takže jen na vysočinách a hřbetech Středohorských má vítr původní svůj směr.

Sev. větry na Rudohoří burácející, řítí se přes val horský do údolí, narážejíce na nejbližší pláně, hřbety a vysočiny podrudohorské, valí se přes tyto dále k j, narážejíce na hřebeny a s svahy Středohoří. Z toho jde, že vysočina podrudohorská od Varvažova (Arbesavy) až k Libouchci (Königswaldu), dále s sklony Středohorské u Arnsdorfu, Chejnova (Kánu) atd. s větry nejvíce trpí.

Teplé j větry jsou poměrně slabšími. Nejsilnější bývají na hřbetech j a v v rovině u Litoměřic, Terezína a Lovosic, k j otevřené. Labským úvalem i údolím Třebenickým hrnou se v nitro Středohorské, vystupují po j bocích hor jako po šikmé ploše vzhůru, tyto vysušujíce, dále k s se nesou, slábnouce vždy víc a více.

Záp. větry hrnou se až za Ústí, v labský důl, kdež v cestu se jim staví mocný hřeben pravolabský a hlavně z svah vysokého Zinkenštýna, o nějž se konečně rozrážejí.

Vých. větry opět vnikají opačným směrem údolím Česko-Kamenicko-Děčínským v úval labský, spůsobujíce zde silný proud vzduchový, narážející na vysoké a příkré stráně vrchu Vanova (Stauden) za Ústím.

Výměnou vzduchu teplého a studeného vznikají větry místní. Tak v létě oteplují se za dne skály i pláně Středohorské. Teplý vzduch stoupá vzhůru, na jeho místo tlačí se studený vzduch z Rudohoří, povstává čilý proud s Středohoří ochlazující. Mezi tím sluncem Rudohoří se otepluje a tím spůsobem teplota vzduchu na obou stranách se vyrovnává, čímž k večeru odpadá příčina další výměny a tedy i příčina některých proudů. Kdežto z rána a dopoledne bývá v Středohorských údolích mrtvo, počíná po poledni váti svěžejší s vítr, na večer opět ulehaje. Tento místní s vítr jest zvláště v krajinách nahoře uvedených, co větrům s vůbec nejvíce přístupných, citlivý, spůsobuje zde pozdní vegetaci a mírní horko letní. Panuje-li však povšechný jižní vítr, ruší aneb aspoň seslabuje se tento s proud místní, tím ale i onen ztrácí na své síle, aneb i v dolejších vrstvách vzduchových, kam zaléhá proud severní, zcela mizí. Proto i na jižním úpatí Středohorském j vítr jest vždy silnější než na s – nahoře než dole.

Sev. větry přinášejí sníh, ochlazení, jižní vítr oteplení, východní suché jasné počasí a zimu, západní dešť. Proto i z čásť Středohoří – lesnatý hřeben z od Milešovky (Hradenín [Radelstein]), má nejvíce dešťů, které dávají v úvalech podnět k zbařinatění. Proto za letních veder zde nejdříve mraky se tvoří. Též v Rudohoří z bařinatých lesů a rašelinatých luk množství par vystupuje, jež hnány jsouce větrem sz nad pánví hnědouhelnou se vznáší, buď již na j úbočí Rudohorském se rozdeští neb dále hnány na Středohoří naráží a zde v dešť se srážejí. Tím se vysvětlují poměrně k Středohoří řídké deště v pánvi hnědouhelné a nejčastější letní lijáky na pláni podrudohorské. Neboť těžká dešťonosná mračna Rudohorská narážejíce na hřbety, ji na jihu lemující, ihned co prudký lijavec spadávají. Jen cáry jich vítr dále žene. Proto v j částech Středohoří jest méně prudkých dešťů než v s.

Mlhy. Pánev hnědouhelná a úvaly Středohorské, zvláště Bělenský a Labský slynou častými hustými zimními, jarními a podzimními mlhami. Na Rudohoří pak časně na podzim husté mlhy se dostavují.

Mlhy ty tvoří:

1. Výpary vod tekoucích a stojatých při nočním bezvětří úvalů Středohorských a pánve hnědouhelné, ochlazením spodních parou prosycených vrstev vzdušných. Citelné ochlazení takové nastává zvláště na jaře a na podzim po teplejších dnech za jasných, tichých nocí. Ráno pokrývá hustý, mlhový závoj údolí labské, dolinu Běly a pánev hnědouhelnou, který teprve paprsky dopoledního slunce rozptýlen bývá. V létě pak po deštivých večerech za jasné noční oblohy ranní mlhy se tvoří. Stálý i v noci nepřestávající vánek nedá vzniknouti mlhám na výšinách Středohorských a vysočinách Rudohorských a proto, když ještě hustá mlha doliny kryje, na horách již slunce jasně svítí.

2. Teplý, vlhký proud vzduchu vniklý od z neb jz v pánvi hnědouhelné neb v úvalech Středohorských do studeného vzduchu. Mlhy ty, nejsouce husté, předcházejí v letní deštivé počasí, v zimě oblevu. A tu vodní částice v hustou mlhu se srážejí a pokrývají všechny předměty bílou jinovatkou. Trvávají delší čas i několik dní, slunce úplně zakrývajíce, kteréž však tou dobou na horách jasně svítí.

3. Studený proud vzduchu od s neb sz do teplého vlhkého ovzduší vniklý, čímž tvoří se mračna dešťová neb sněhová. První zahalují na podzim Rudohoří v hustou mokrou mlhu, všechen šat pronikající, druhá hnána jsouce co mrazné mlhy prudkým severním větrem přes hřbet Rudohorský, obalují vše skelnou jinovatkou, v údolí spadajíce co sníh.

Bouřky. Prudké bouřky vznikají po horkých dnech červencových nad vysočinou Rudohorskou sz vichrem hnány přes úbočí Rudohorské a pláň hnědouhelnou až mezi kupy Středohorské, které je rozptylují. Jindy zase žene je z vítr nad levolabskou čásť polab. pískovcových hor, pak kolem lesnatého Sněžníka divá bouře se rozpoutá, zanikajíc poznenáhlu v skalnatých průrvách vých. části Česko-Saského Švýcarska. Jiné, více místní bouřky tvoří se nad vlhkými úvaly Středohoří neb polab. pískovcových hor; mívají však krátké trvání a omezují se pouze na malý okršlek. Nejčastěji vznikají v z bařinatých úvalech pod Milešovkou a v pravolabských lesních slujích. Jen zřídka kdy přenesou se přes Středohoří bouřky, od j přicházející, když se byly již vybouřily na j úbočích vysokých kup (Milešovky, Loboše, Sedla).