Ústí na
d Labem (Aussig an der Elbe) - přístav, město v uzlu tratí při ústí Běly do Labe. Středisko obchodu hnědouhelného. Ústí město vyskytuje se již ve 12. stol. jako pevnost s hradem. (Stával na Ferdinandově výšině, kde nyní restaurace.) Za Přemysla Otakara II. jmenováno městem královským. Znak města již na nejstarších pečetích: český lev stříbrný na červ. štítě, obrněný na předních prackách a s přilbicí na hlavě. Četné výsady obdrželo od krále Jana a  Karla IV. Zikmund však zastavil je markraběti Míšenskému. R. 1424 marně Čechové obklíčili Míšňany. Za to r. 1426 došlo k památné bitvě u Ústí. Míšňanům přispěchalo na pomoc německé vojsko počtem na 80.000 mužů. Českému vojsku počtem 25.000 mužů velel Prokop Holý. Husité byli vyzváni vzdáti se a když zamítli, bylo jim odpověděno na písemnou žádost o šetření zajatých, že zajatců nebude živeno, nýbrž vražděni napořád. Vzkázali tedy vojům německým, že zachovají se dle toho stejně. To bylo 16. června v neděli o 7. hod. ranní r. 1426. Stihla se jedna z nejkrvavějších bitev, jejíž výsledkem bylo na 50.000 porubaných Němců, ostatní zahnáni a pronásledováni západně. Za Předlicemi zachována památka; návrší "na Běhání", dnes Němci překřtěné na Bihano. Pronásledování pokračovalo až ke Krušným horám. Trmicemi a Chabařovicemi prchali Němci. U Hrbovic zachoval se "Krvavý Důl" a nedaleko kostelík sv. Vavřince, kde nejznamenitější páni korouhevní byli pohřbeni. Ústí pak dobyto, vypleněno a spáleno tak, že tři léta zůstalo neobydleno. Až Jakoubek z Vřesovic se města ujal, je přivlastnil a vystavěv znovu, opevnil. Ještě však před jeho smrtí stalo se opět městem královským. Odbojnost Ústeckých proti útiskům i bojovná mysl projevuje se v krvavé příhodě z r. 1618. Primátorem města byl tehdy učený, výmluvný a ve vládních kruzích velice oblíbený dr. Arnošt Schösser z Emblemen, rodem Frankfurťan, rada císaře a arciknížete Leopolda a velice horlivý katolík. Bohatě nadal kostely, zakládal nábožná bratrstva, podporoval Jesuity a všecka místa osazoval katolíky. Kromě toho vedl život okázalý, nádherný a prý epikurejský. Popuzoval proti sobě protestantské měšťanstvo i okolní šlechtu a byl vyštván z města rozezleným lidem. Od císaře však rehabilitován a ti, kdož na něho stížnost vedli, uvězněni. Když však jeho jednání neustávalo popuzovati lid a krom toho dokazovalo se, že zle hospodaří s obecním jměním, důchody na prospěch svých čestných titulů a svého knížecího domu obrací a Ústečtí znovu za stížnosti vězněni, rozezlili se nesmírně a čtyři mužové, nakapavše své krve do společného poháru vína, pili na záhubu nenáviděného katolického horlivce. Dne 14. listopadu r. 1617 vzbouření vypuklo. Brány zavřeny a zvoněno na poplach. Schösser se skryl na půdě a po střechách prchal do kláštera Dominikánského. Na domě (nyní čp. 99) spatřila jej s kostelní věže žena, která ihned zradila jej rozlícenému davu, jenž dobyv se tam, shodil primátora se střechy, vlekl na tržiště a tam v pravém slova smyslu jej rozsápal. Soud proti vzbouřencům byl zmařen vzniklým povstáním českým a po Bílé hoře Ústí stalo se zcela katolické. Za války třicetiletí utrpělo město drancováním, pálením a roku 1649 velikým morem, na památku druhého pak moru r. 1680 postavena kaple na Mariánské hoře nad Labem. Ústí utrpělo značně sedmiletou válkou, ale právě v té době, když uzavřen byl mír, nalezena v údolí Běly ložiska uhelná.
První zachovalou památností Ústí jest děkanský chrám, gothický, z doby předhusitské. Postaven Benešem Lounským. V pravém rohu poprsí Vladislava II., v levém známý vladislavský monogram. Napravo krásná pískovcová kazatelna. Na hlavním oltáři skládací archa, přenesená sem z kostela hřbitovního, přičítá se mistru školy norimberské. V presbyteři v ohnivzdorné uzavřené schránce, zapuštěné do zdi, jest malý, vzácný obraz na mědi, s něžnou svěžestí malovaný. Jest to kopie známé od  Karla Dolce "Madony del dito", malovaná dvorním malířem Ismaelem Mengsem. Mengs daroval ji paní Anně Markétě Fischerové, která vlídně se ujala jeho choti, když slehla a porodila v Ústí synáčka Rafaela, později slavného malíře. (Schránku s obrazem otevře kdykoli za mírné zpropitné kostelník, bydlící naproti kostelu.) Veliké krásné varhany zdobí kostel. Na věži jsou dva zvony s českými nápisy. Jeden má podobiznu M. Jana Husa a je ulit v Roudnici.

Dominikánský klášter a kostel sv. Vojtěcha ve stylu rokokovém. Kostelík hřbitovní u sv. Materny, nyní opuštěný, stojí uprostřed sadu. Město projíždí elektrická dráha, spojujíc Ústí s Krásným Březnem (Schön-Priesen) a s Předlicemi a druhou linií vede od státního nádraží do Bukova (Bokau) a odtud prodloužena až do Telnice, tvoříc tak nejkratší spojení s Rudohořím. Blízko hlavní poštovní budovy stojí městské divadlo, dlouho spravované ředitelkou, tragédkou Marií Pospischilovou.
V Ústí jest chemická továrna, z největších na kontinentu, v roce 1857 nákladem 2 milionů zlatých založená. Kromě toho jest zde továrna na skleněné zboží, barviva, chemikálie, velká továrna Schichtova na mýdlo, svíčky a hojně v poslední době rozšířené ovocné šťávy atd. atd., vedle průmysl. závodů v sousedním Kr. Březně (cukrovar, lihovar, cementárna, pivovar atd.). Z přístavu vyváží se hlavně uhlí, cukr, obilí, ovoce.

Výborná mapka: "Wanderkarte für Elbetal und des angrenzenden Gebietes vom Mittel- und Erzgebirge". Entwurf von Carl Kroitzsch, Aussig. (V ní také barvy značek podle turistických cest.)