Trmice
(Türmitz) - Podle archeologických výzkumů nebylo osídlení Trmic a okolí trvalé, zvláště v nejstarším období paleolitu a mezolitu. Lidé se živili lovem, který vyžadoval neustálé přesuny. Proto zůstalo na tyto praobyvatele zdánlivě jen málo památek. Až 20. století přineslo archeologům úspěchy. Při výstavbě dálnice v roce 1987 bylo v katastru Stadic a Koštova objeveno tábořiště lovců mamutů staré 25 tisíc let. Lovci si pro přechodný pobyt zvolili plošinu na jižním svahu vrchu Rovného, kam nedosahovaly záplavy. Měli tak i přehled o okolní málo zarostlé krajině, kudy často táhla stáda. K lovu měli jen primitivní kamenné nástroje a dřevěná kopí. Kromě mamutích kostí byly objeveny i kosti polárních lišek a sobů. Našly se také pravěké "ledničky" - jámy s rezervní potravou chráněnou před zvěří a dobře svým chladem konzervující. Naleziště u Trmic i s dílnou na výrobu pazourků se skladištěm hotových výrobků bylo velkým štěstím a úspěchem našich archeologů. Trvalé osídlení se datuje do konce 6. tisíciletí. Střídaly se zde kultury s volutovou keramikou, s keramikou vypíchanou (4.000 let př. n. l.) - to už se obyvatelé zabývali zemědělstvím a sběratelstvím a vydrželi déle na jednom místě, dokud půda rodila. Už uměli udělat kamenná dláta, sekery a také keramiku, zejména užitkovou k přípravě potravin a jejímu uschování. Nejvíce nálezů pochází z bývalé cihelny a okolí bývalé elektrárenské haldy. Dále se střídala osídlení pozdní doby kamenné, mihla se zde kultura nálevkovitých pohárů, která chránila své zdomácnělé zvířectvo dřevěnými palisádami před škůdci. Kolem roku 2300 př. n. l. zde zanechal své stopy lid se šňůrovou keramikou. Bylo objeveno 17 hrobů s obětními dary - nález celoevropského významu. Pobyla zde i kultura zvoncových pohárů, kultura únětická a lužická. Po té zůstalo 131 sídlištních objektů v místě panelárny. Keltové, kteří následovali, byli vojáci i parádníci, a tak se našly bronzové náramky, závěsky, zbraně i spony. Germáni přišli s pecemi na tavení železné rudy. Pak vypuklo stěhování národů a přišli Slované. Nacházejí se slovanské hroby a později se objevuje i první zmínka o dřevěném kostelíku. V roce 1264 stojí psáno, že Jan z Trmic byl služebníkem Boreše z Oseka. Roku 1305 potvrzuje listina krále Václava II., že Zvěst de Tyrmicz je držitelem panství a okolí, zvláště pak hory Krupé, kde doloval cín. Tento stručný úvod do minulosti Trmicka, který připomíná hodiny dějepisu, byl nutný, abychom si uvědomili, jak bohaté dějiny má naše krajina a jak odedávna bylo toto místo lidmi vyhledávané jako velmi vhodné pro živobytí lidského pokolení. Jméno místa bylo psáno různě: 1264 Turnicz, 1305 Tyrmicz, později různé tvary se stejným základem, 1385 také Turymycz, až 1429 nám známé Trmice. Toto místní jméno je podle odborníků odvozeno příponou -ice od mužského osobného jména Trma (trmáceti se, toulati se) = ves Trmiců, lidí Trmových.
Kroniky říkají, že v roce 1330 král Jan Lucemburský dává panství krupecké "siedlem, kteréž Trmice slove" v manství Zýmovi z Koldic. S tímto rodem jsme se už setkali v dějinách města Ústí n. L. Jejich bohatství vzalo svůj počátek právě v horách krupských. Dále stojí psáno, že majitel Bukova Jan Trmický nechal zapsat Horní mlýn (dnešní dřevařské závody Bukov) připomínaný 1543, své manželce Kateřině rozené Glacové ze Starého Dvora Krupky 1 546 250 kop přineseného věna. Už ve středověku rozdělovala Bělá (Bílina) Trmice na dvě části - Horní Dolní Trmice. Byla to dvě různá panství a dvě tvrze. Ta horní vznikla údajně v polovině 14. století (asi 1350) a stála v nynějších Denisových sadech na říčním ostrově. Dolní tvrz, skoro o sto let mladší, byla v prostoru dodnes zvaném Templ (ulice Tylova Pivovaru). V roce 1416 prodal Albrecht z Koldic, dvorský sudí, Horní Trmice s tvrzí, poplužním dvorem a poddanskými dvory Hynku Jindřichovi Berkovi z Hohenštejna. Držitelé obojích Trmic se často střídali. Jména jsou zapsaná, ale dnes nám celkem nic neříkají a je jich mnoho. Někteří majitelé své statky ve skutečnosti nikdy ani neviděli. Jak to bývá, stávaly se často předmětem dědictví nebo soudních pří, různě se rozdělovaly či slučovaly. Zajímavá je zmínka z roku 1467, kdy byl držitelem Jan Trmický z Mansdorfu. Po jeho smrti dědily dvě dcery, Kateřina a Eliška, kterým osobně král Vladislav II. roku 1487 ustanovil poručníkem Ješka z Míliny, držitele Dolních Trmic. Dne 8. 10. 1494 byl v registru komorního soudu zapsán celý majetek na jméno Mikuláše z Kopist, manžela Kateřiny. Oba majitelé zemřeli bezdětní, a tak se stalo, že 1497 bylo léno prohlášeno za odúmrť. Během dalších let došlo k několika soudním přím o majetek. I když hlavní účastníci zemřeli, pře pokračovaly mezi potomky až do zásahu samotného krále. Prohlásil, že současní držitelé - Kašpar a Jan z Kouče - mu po svém nastoupení v držení majetku nesložili povinnou manskou přísahu, odňal jim 1508 trmickou tvrz se všemi právy a panstvím a dal je v léno nejvyššímu kancléři Albrechtu Libštejnskému z Kolovrat, držiteli hradu a panství Krupky. Tím soudy skončily. Ale už během dalších dvou let nejvyšší kancléř Kolovrat umírá a v držení se opět nějakým způsobem vyskytují bratři Koučové. Po různých rodinných svárech dospěl čas k letopočtu 1589, kdy císař Rudolf II. propustil panství trmické z léna. Od té doby tam Koučové vládli jako svobodní majitelé. Ale nezvolili si v dějinných událostech správnou stranu. Za stavovského povstání 1618 - 20 stáli jako evangelíci na straně stavů. Po bělohorské bitvě rychle opustili zemi, aniž stihli majetek prodat. Propadl konfiskaci a rozhodnutím Ferdinanda II. byl za pakatel prodán Vavřinci Majdrlovi z Mansperka, císařskému radovi a celnímu úředníku v Praze. Ten roku 1629 přikoupil i dolní tvrz a oba díly panství sjednotil.
Až do pobělohorské konfiskace trmického majetku se dějiny Horních a Dolních Trmic střídavě slučovaly nebo odvíjely samostatně. V květnu 1445 si bratři Trmičtí z Míliny (Mühlen?) nechali vložit Dolní Trmice jako své dědictví do obnovených zemských desek. To znamená, že již předtím byly Dolní Trmice svobodným dědičným panstvím. Děděním se dostalo dolnotrmické panství Děčínským z Býnova (původně Bünau). Ač byli evangelíci, nevzbouřili se proti Ferdinandovi. Proto si mohli po roce 1627 vybrat: přestoupit na katolictví a zůstat, nebo si podržet víru a vystěhovat se ze země. Volili to druhé. Roku 1629 prodal Rudolf Býnovec ml. tvrz a ves Dolní Trmice už jednou zmiňovanému císařskému radovi Vavřinci Majdrlovi. Po tomto krátkém spojení obou trmických panství došlo opět roku 1648 k dělení. Václav Majdrle, syn Vavřince, si nechal Horní Trmice, druhý syn Jan Dolní Trmice. I Trmice zle zasáhla třicetiletá válka, několikero tažení "našich" i nepřátelských vojsk. Soudí se, že asi roku 1647 byla Švédy zničena dolní tvrz. Na konci války zůstalo v Trmicích celkem 30 stavení (9 v Horních a 21 v Dolních). Oba majitelé se snažili dát panství do pořádku, ale nestačily jim finance. Dne 30. 6. 1662 prodali obojí panství Janu Hartwigovi, hraběti z Nostic, za 24 tisíce rýnských zlatých za každé panství. Předností byla dobrá půda a dvě řeky poblíž. V té době měly Trmice 900 obyvatel. Spojením obou trmických panství v rukou jednoho majitele byly vytvořeny podmínky pro rozkvět. Povězme si něco o rodu Nosticů - Rhieneck. Nejstarší zmínka o něm je z roku 1280. Pocházeli z Budyšínska v Horní Lužici. Předek Hanuš přišel do Prahy v roce 1528. Roku 1623 byl Ota Nostic povýšen do šlechtického stavu. Po stavovském povstání koupil v roce 1628 Řehlovice a 1629 Hliňany. Tak se dostal do našeho kraje. V Praze na Malé Straně vybudoval palác. Jeho jediným dědicem byl Jan Hartvik (1610 - 83). Mezi dalšími členy tohoto rodu byli mecenáši a zakladatelé Národního muzea v Praze, politici, diplomaté, vojáci. Roku 1651 koupili Grabštejn, 1662 Trmice a 1667 Žernoseky. František Antonín Nostic  (1725 - 94) byl pokrokový občan. V roce 1781 nechal vystavět Nosticovo (Stavovské - Tylovo) divadlo, podporoval Dobnera, Dobrovského, Pelcla (historik a vlastenec František Martin Pelcl, který od roku 1769 působil jako vychovatel v rodině hraběte F. A. Nostice ve starém zámku v Trmicích). Albert Nostic, narozený 23. 8. 1807 v Trmicích, zdědil po otci Trmice, Žernoseky a Průhonice. Podporoval činnost Národního muzea, nechal postavit přemyslovský pomník ve Stadicích, byl předsedou správní rady akciové společnosti Ústecko-teplická železnice atd. Zemřel 25. ledna 1871 a byl pohřben v rodinné hrobce v Sokolově. Jeho dědičkou se stala jediná dcera Marie. Roku 1885 se vdala za hraběte Sylva Taroucca (1860 - 1936). Jeho rod pocházel původně v Portugalska. V naší zemi se usadil v Čechách pod Kosířem. Hrabě Arnošt Sylva Taroucca byl poslancem českého zemského sněmu i vídeňské říšské rady a v letech 1917 - 18 posledním rakousko-uherským ministrem zemědělství. Byl také nadšeným botanikem dendrologem. Rozsáhlé botanické znalosti a značnou část věna své manželky hraběnky Marie Nosticové využil k založení Průhonic. Na místě polorozpadlé tvrze tam postavil zámek a založil velkoryse koncipovaný park všem přístupný. Jako starý pán se tam chodil těšit rostlinami, ale nosil také hůl zakončenou malou lopatkou a sbíral odpadky. Polohlasně přitom huboval. Je dobře, že naše současnost oceňuje zásluhy hraběte Silva Taroucca. V květnu 2003 jsme zhlédli zajímavou výstavku o založení Průhonic a o tomto hraběcím rodu. Hlavní přístupová cesta k zámku se jmenuje "Alej Silva Taroucca". Na vzniku této rarity má podíl věno trmické rodačky hraběnky Nosticové. Svého času i park kolem trmického zámku byl jako malé Průhonice a u starého trmického zámku byla botanická zahrada.
Spojenému trmickému panství vládli Nosticové do roku 1662. Tehdy ho tvořily Trmice, Bukov, Milbohov, Srbice, Tuchomyšl, Koštov, Hostovice, Chvalov, Podlešín, Stebno, Újezd Zalužany. Dne 30. prosince 1664 povýšil císař Leopold I. Trmice na městečko a udělil mu znak. To zařídil hrabě Nostic, třebaže se město Ústí bránilo, že Trmice leží v oblasti ústeckého mílového práva. Kolem Trmic se nalézalo 90 vinohradů, každý s rozlohou kolem 26 ha. V roce 1730 stála 1/3 vína 2 krejcary. Žebráci dostávali jako almužnu "truňk" vína. Ještě dlouho byly v krajině znát vinné terasy. Poznenáhlu bylo víno vytlačeno ovocem a obilím. Jan Hartvig Nostic nechal přeložit trhové právo z Řehlovic do Trmic, a to s požehnáním císaře Leopolda I. k 30. prosinci 1664. První trhy se konaly v pondělí po sv. Jiří (24. 4.) nebo také po neděli Prosebné (1. 5.) a na podzim po sv. Michalu (29. 9.) Za vlády Marie Terezie byly povoleny další dva výroční trhy, a to roku 1778 na žádost majitele panství Fridricha Mořice Nostice. Konaly se v úterý po Velikonocích a v pondělí po svátku Panny Marie (8. 12.) Nejslavnějším se stal trh po Velikonocích, který se nazýval trhem "makových mušlí" ("Mohnmuschelmarkt"). To se roku 1832 vrátil z vandru pekařský tovaryš Václav Schindler z Trmic. Před jarním trhem byl vyzván, aby ukázal, jak rozumí svému řemeslu. Upekl makové pečivo, které zachutnalo nejen návštěvníkům jarmarku, ale podle jeho receptu se dodnes v trmických rodinách peče. Další trhové zboží byly výrobky hrnčířů z celého kraje. Hrnčíři otevřeli své stánky ve všech přilehlých ulicích města - od koštovské kapličky až ke staré škole v  Zámecké ulici. Hlavní trhy byly pořádány nejprve na bývalém Václavském náměstí, nyní Slepá ulice, později na současném Václavském náměstí. Býval tam také znamenitý koňský trh, který dodnes připomíná název uličky U Koňského trhu poblíž Poříčí. Ve městě bylo 13 organizovaných cechů, 107 domů a 648 obyvatel. Roku 1785 získaly Trmice regulovaný magistrát. Ani tehdy se k protestům sousedního Ústí nepřihlédlo. Zřejmě prvním zužitkovatelem uhlí v Trmicích byl kovářský mistr Michel Nitsch, který roku 1796 v části "Wina" doloval uhlí pro potřeby svého řemesla. "Na Víně" je oblast mezi Metalem a Předlicemi. Od roku 1798 kutali na úbočí Rovného další trmičtí občané. Nastala doba selského dobývání uhlí - po sklizni obilovin těžení na vlastním pozemku. Později vznikaly rumpálové šachtičky. Silnice Modlany - Roudníky - Tuchomyšl - Trmice - Ústí n. L. byla v roce 1831 postavena vlastně kvůli lepší přepravě uhlí. V Trmicích se přičiněním hraběte Nostice uhlí trvale doluje od roku 1841. Houfně vznikalo mnoho šachet.
Napoleonské bitvy, které zničily Chlumec a okolní vsi, se Trmicím vyhnuly. Obyvatelstvo se přesto skrývalo v lesích a o hospodářství nepečovalo. V roce 1832 přišla ale cholera a ihned zemřelo 33 obyvatel. Osvětovou činnost zde prováděl MUDr. Rilke. Přesto si pokračování epidemie z roku 1850 vyžádalo dalších 23 životů, o rok později 110 a v roce 1852 47 obětí. V letech 1839 až 1871 zastával funkci starosty města Trmic hrabě Albert Nostic. Zasloužil se nejen o rozkvět svěřeného města a okolí, ale aby údajně demonstroval svoji příslušnost k české šlechtě, nechal v roce 1841 postavit známý pomník Přemysla Oráče ve Stadicích. Další stavbou z jeho doby je novogotický zámek. Tehdy se trmický zámecký park mohl rovnat Průhonicím, které také Nosticům patřily. Dne 28. dubna 1848 byla v Trmicíh založena Národní garda. Měla 124 členy z Trmic, Koštova a Újezda. Náplní tohoto sdružení nebyly vojenské výpady, ale úmysl zveřejnit touhu obyvatel po větší samostatnosti v rámci monarchie. Roku 1851 byly Národní gardy postupně rozpuštěny údajně pro stabilizovanou politickou situaci. Císař František Josef I. byl 31. července 1854 slavnostně přivítán v Trmicích, když přerušil svou cestu do Teplic. Největší rozmach Trmic se datuje od poloviny 19. století, kdy byla zahájena plánovitá těžba objevené zásoby hnědého uhlí. V roce 1858 byl otevřen hlubinný důl Alžběta (Elisabeth). Horníci pracovali ve 12 okolních dolech a těžili ročně 100 tisíc tun uhlí. To se přepravovalo koňskými potahy k Labi na čluny. Přepravu uhlí zrychlila výstavba ústecko-teplické dráhy (1858) a bělské (1874). Kvůli uhlí se také rozvíjel textilní a strojírenský průmysl. Trmice měly štěstí i ve válečném roce 1866, kdy pruské jednotky prošly městem bez násilností a drancování. Roku 1880 měly Trmice 2 545 obyvatel. Největšího počtu dosáhly v roce 1930, a to 7 593 obyvatel. Roku 1880 se k české národnosti hlásily jen 23 osoby, v roce 1930 již 2 318 obyvatel.
Zmínili jsme se o práci MUDr. Rilke. Nejstarší zmínka o tomto rodu v Trmicích je z roku 1623. Prapraděd známého básníka z Prahy - Rainer Maria Rilke - byl svého času trmickým starostou. Praděd Johann Josef Rilke byl trmický rodák (1755) a byl písařem na nosticovských panstvích. Otec Josef se narodil v roce 1838 ve Svébořici na Českolipsku. Starší bratr jeho otce Jaroslav Rilke získal od císaře 19. června 1873 šlechtický titul rytíř Rilke von Rüliken. Byl notářem ústecko-teplické železniční společnosti. Básník Rainer Maria Rilke se narodil 4. prosince 1875 v Praze, zemřel 29. prosince 1926 na leukemii ve švýcarském sanatoriu. Není známo, zda Trmice někdy navštívil, ale protože se o své předky zajímal, je pravděpodobné, že o nich věděl, když sledoval jejich cestu z Korutan přes Sasko do Čech.
Součástí Trmic je Koštov. První písemná zmínka o něm je z roku 1416 - in Costov, pak Kostov - Kostův dvůr. Další součástí města je Újezd. První zmínka je ze stejného roku jako u Koštova - jako Vgezd, pak Újezd. Újezd byl kus země, jehož velikost se určila objetím na koni za určitý časový úsek. Trmice se stávaly průmyslovým městem. Připomeňme si v roce 1830 zmodernizovaný stoletý panský pivovar. Zmínky o něm byly již v 17. století. Roku 1736 vyhořel, během čtyř let byl obnoven. 160 let mu sloužil dřevěný vodovod pro přívod vody z Hostovic. V roce 1915 koupily podnik ústecké pivovary a ukončily jeho provoz. Nosticové nechali postavit roku 1850 cukrovar. Byl první na Ústecku. Cukr se rafinoval v Ústí n. L. v AZR v  Pražské ulici. Dále tu fungovala nejstarší továrna na sodu v kraji Seidel a Freyr založená 1849. Roku 1899 byla v Ústí na  Špitálském náměstí postavena elektrárna pro tramvajovou dopravu, 1. září 1900 už z jejího zdroje svítily i Trmice. Starý trmický mlýn stál v místě, kde byla roku 1900 zřízena první elektrárna. Byl panským majetkem. Je oprávněná domněnka, že svůj mlýn měly Trmice horní i dolní, oddělené Bělou. Dolní díl pole, kde stojí bývalý pivovar, se dodnes nazývá "Mlynářské místečko". Dlouhé roky tam hospodařil mlynářský rod Kühnelů. Vraťme se k elektrárně: byla původně spojena 350 m dlouhou elektrickou lanovkou s dolem Alžběta (Elisabeth). Denně spolykala 420 t uhlí k výrobě páry (3 turbiny z roku 1928). Proud o třech různých napětích dodávala elektrárna do Ústí n. L., Chabařovic, České Lípy Děčína. Napojení na pouliční elektrickou dráhu bylo provedeno k 1. 5. 1915. Skončila 31. 1. 1970. Bylo ještě mnoho dalších průmyslových podniků, dílen a závodů, které v Trmicích vznikaly, prosperovaly a zase končily. Vzpomeňme cihelen, pískovny, čedičového kamenolomu (provoz 1912 až 1978)… Po roce 1918, který proběhl díky rychlému obsazení území československým vojskem klidně, zůstala menší vojenská posádka v bývalém pivovaru. Ve městě pokračoval bohatý spolkový život. Od roku 1935 se začaly stahovat politické mraky. Německé spolky a politické strany vytvořily jednotnou Sudetoněmeckou stranu. Rok 1938 zradu a nepravosti dovršil. Pro město Trmice - stejně jako pro ČSR - znamenal zánik samostatnosti. Došlo k nadiktovanému sloučení Trmic s městem Ústí n. L. ke dni 1. 5. 1939. Po obsazení Sudet docházelo postupně k vystřízlivění německého obyvatelstva. Došlo k likvidaci spolků a krádeži jejich kmenového jmění, ztrátě statutu města, snížil se počet obyvatel, Češi odešli. Roku 1930 zde žilo 7 595 obyvatel, z toho 2 138 Čechů. V květnovém sčítání se došlo k číslu 6 925 osob. Ač válečné dějiny Trmic i Ústí byly téměř totožné, přesto měly Trmice opět více štěstí - ušly leteckému bombardování v dubnu 1945. Po odsunu německého obyvatelstva v letech 1945 a 1946 už nikdy město nedocílilo takového počtu obyvatel jako v roce 1930.
Trmice se málem, stejně jako kolem roku 1908 Ústí nad Labem, staly lázeňským městem. V 70. letech se uskutečnil hlubinný vrt do hloubky 300 m u trati mezi Předlicemi a Trmicemi. Vytryskl vydatný pramen 32 °C teplý. Se zdůvodněním, že "vzhledem ke znečištěnému ovzduší a nevlídnému rázu místa nepřichází v úvahu zřízení lázní", byl vrt zasypán. Naopak se měly Trmice podle územního plánu 60. let stát průmyslovou zónou. Obyvatelstvo mělo být postupně vystěhováno, do bytového fondu se neinvestovalo. Soustřeďovali se zde nepřizpůsobiví občané, kteří devastovali opuštěné objekty rychleji než zub času. Oficiální zkáza začala v roce 1964 demolicí starého zámku.
Starý trmický zámek čp. 1 byl postaven v roce 1690 Janem Deziderem Nosticem. Byla to raně barokní stavba postavená na zdivu původní tvrze, čtyřkřídlá, jednopatrová, s dvorem. V patře byla krytá pavlač na zdobně řezaných pilířích, průjezd sklenut valenou klenbou se štukovou výzdobou. Podle popisu z roku 1701 se v prvním patře nacházelo 12 pokojů pro vrchnost, sál, jídelna, hudební salon a zbrojnice. V době bitvy u Lovosic v říjnu roku 1756 sloužil zámek jako hlavní stan Fridricha II. Ještě v roce 1926 byl opraven. Pak rychle chátral a roku 1965 byl zbořen. Ze stejné doby byla stará radnice čp. 80 na náměstí - také raný barok. V naší době sloužila jako restaurace. Už nestojí. Fara z let 1720 - 23, barokní s mansardovou střechou, nad vstupem na plechu malovaná Madona s Ježíškem, okna s uchy a kapkami, přízemí sklenuto valenou klenbou s lunetami. Zřejmě nejslavnějším obyvatelem této fary byl kultivovaný kněz Karel Otčenášek. Narodil se v Českém Meziříčí 13. dubna 1920. Vystudoval v Římě, kde byl koncem války vysvěcen na kněze. Po návratu do svého rodiště působil jako kaplan v Týnci nad Labem, pak jako administrátor děkanského úřadu v Žamberku a později vicerektor biskupského semináře v Hradci Králové. Dne 30. dubna 1950 byl tajně vysvěcen na biskupa. Do roka byl odsouzen za "velezradu". Následovaly věznice Mírov, Leopoldov, Kartouzy... Byl propuštěn po amnestii roku 1962. Pracoval jako dělník v sušárně mléka. Až na podnět papeže se mohli takto postižení kněží vrátit do duchovní služby, psal se rok 1965. Byla mu přidělena trmická fara, kde strávil 23 roky. Jezdívali za ním lidé ze širokého okolí. I jeho zásluhou byly opraveny okolní kapličky. U příležitosti státního svátku dostal 28. října 1995 Mons. ThLic. Karel Otčenášek od prezidenta republiky Řád T . G. Masaryka. Úřadu královéhradeckého biskupa se ujal v prosinci roku 1989. Papež Jan Pavel II. povýšil emeritního biskupa Karla Otčenáška 24. září 1998 do hodnosti arcibiskupa. Dne 23. června 1995 mu bylo uděleno čestné občanství Trmic. Je to vůbec první vyznamenání toho druhu v dějinách města. Trmičtí tím svému bývalému faráři vyjádřili "hlubokou úctu a uznání za jeho věrnost hodnotám pravdy a lásky", které zastával a šířil v době svého trmického působení. Arcibiskup Otčenášek vzpomíná na Trmice rád a bez hořkosti. Ústečtí skauti často navštěvovali trmickou faru a slova pozdějšího biskupa jim byla velkou oporou. I Trmice měly svůj skautský oddíl. Kronika se zachovala.
Po starém zámku, radnici a faře přichází na řadu kostel Narození Panny Marie. První zmínka o něm je z roku 1645, později byl barokně přestavěn. Dnešní podoba pochází z roku 1898 od stavitele J. Stibrala. V nice věže nad portálem je novodobá socha Assumpty. Ze zařízení je nejzajímavější barokní oltář z roku 1726 s obrazem Narození Panny Marie. Byl částečně restaurován v roce 1936. Za zhlédnutí stojí i rokoková kazatelna a křtitelnice z poloviny 18. století. Dále se zachoval znakový kamenný náhrobník datovaný 1695. Věž kostela byla přistavěna roku 1898. Tzv. Nový zámek byl postaven v letech 1856 až 1863 pro rod Nosticů vídeňským stavitelem Heinrichem Ferstelem ve slohu alžbětinské gotiky na členitém půdorysu se střední hranolovou věží. V přízemním sále je 6 nástěnných obrazů historických vedut signovaných Aloisem Bubákem (1824 - 70) v mramorových rámech. Posledním majitelem zámku byl Karel Wolfrum, majitel textilní továrny (Vlnola) v Ústí n. L., který ho v roce 1918 daroval městu Ústí n. L. pro kulturní účely. Od roku 1919 do 1995 byla budova ve správě Muzea města Ústí n. L. Byla poškozena nařízenou neúdržbou a pak stavbou dálnice. Byl zbořen panský dvůr s barokní branou a rokokovými vázami na zděných pilířích. Muzeum bylo několik let zavřeno a sbírky velmi trpěly. Až naše současnost poskytla muzeu místo, které mu náleží. Město Ústí n. L. pronajalo 6. února 1996 městu Trmice nový zámek za symbolickou 1 korunu za metr čtvereční. Pronájem je stanoven na dobu neurčitou. Město Trmice založilo nadaci Občané svému zámku. O výsledku se můžete přesvědčit: správa zámku nabízí obřadní a koncertní síň, expozici historie města, kavárnu a výstavní síně.
Zámek, ač je cloněn dálničním tělesem, dopadl ještě dobře. Horší je to s přilehlým parkem, který svého času konkuroval Průhonicím. Část byla zabrána pro stavbu panelárny, zbytek byl devastován bez naděje na údržbu. Ale ještě není všem dnům konec. Na rohu Žižkovy a Horské ulice stojí novogotický evangelický kostel postavený v roce 1907.
Kosmas, učený kněz a kronikář, narozený asi v roce 1045 v Praze, po plodném životě zemřel 21. října 1125. Ve své kronice na straně 23 cituje kněžnu Libuši: "Hleďte, hle za oněmi horami" - a ukázala prstem na hory - "je neveliká řeka Bielina a na jejím břehu je viděti vesnici, jež zove Stadice. V jejím obvodu jest úhor, zdéli i zšíři dvanácti kročejů, jenž kupodivu, ač leží mezi tolika poli, přece nenáleží k žádnému poli. Tam váš kníže oře s dvěma strakatými voly. Jeden vůl má vpředu dokola bílý pás a bílou hlavu, druhý jest od čela po zádech bílý a zadní nohy má bílé. Nyní, je-li vám libo, vezměte mou řízu, plášť i přehozy, jaké slušejí knížeti, jeďte vyřídit muži tomu vzkaz ode mne i od lidu a přiveďte sobě knížete a mně manžela. Muž má jméno Přemysl, ten na vaše hrdla a hlavy přimyslí mnohá práva. Jeho potomstvo bude v celé této zemi panovati na věky věkův." Autor kovových reliéfů na pomníku Přemysla Oráče ve Stadicích z roku 1841 je Max Josef Calasanza. Narodil se 16. ledna 1804 v Janově u Sloupu, zemřel 18. června 1855 v Praze. Byl odchovancem pražské sochařské akademie.
Druhý výlet do historie i současnosti je kratší. Půjdeme Horskou ulicí podél potoka. První zastávka bude naproti Újezdu nalevo od silničních zákrutů, odkud odbočíme zarostlou stezkou z boku k opuštěné části trmického kamenolomu. Raději z dálky se dívejme k hlavní těžné stěně. Uvidíme pěknou odlučnost čediče. V pravé části lomu jsou znát rozprášené lávy a rozdrcené části čediče. Nahoře je odkryv, kde bývala vidět úzká žíla čediče pronikajícího přímo do tufů. V cestě můžeme pokračovat po silnici do našich vršků, nebo se vrátit do Trmic.
Každá společnost vkládá naděje do mládí. V roce 1926 byla v Trmicích postavena tzv. nová škola, a to s českým jazykem vyučovacím. Působila tam řada vynikajících českých kantorů. Zmiňme se aspoň o  dr. Václavu Šmejkalovi (1909 - 73). Píše: "Po ukončení studia jsem vzal z nutnosti místo výpomocného učitele na měšťance v Trmicích od 1. září 1933. Postupně jsem skládal potřebné učitelské zkoušky a pracoval na doktorské disertační práci. Složil jsem rigorozní zkoušky z geofyziky, geometrie a filozofie přírodních věd. V tehdejším menšinovém Ústí jsem byl povinen pracovat i v české menšině, což jsem dělal rád jednak svou prací v Sokole, byl jsem důvěrníkem dorostu ČsČK, hrál v ochotnickém divadle, zpíval v pěveckém sboru Foerster, byl místopředsedou učitelské organizace atd." Tento učitel zastával po 2. světové válce místo ředitele ústeckého gymnázia až do února 1948. Po inscenovaném politickém procesu se stal na řadu let vězněm. Je pochován ve Svádově.