Stříbrníky (Ziebernik) - 257 m n. m. Původ obce není znám. V počátcích ranného feudalismu patřila asi jako korunní zboží k ústeckému hradu. Později jako součást poddanského statku Vaňov, k němuž náležely obce Vaňov, Stříbrníky a Kabát, královskému městu Ústí. Název je nepochybně odvozen od stříbra, které se tu nalézalo a těžilo. Původně mělo jméno tvar jednotného čísla. První zmínka je až z roku 1438 (in villa Strziebrnyk) a ještě v r. 1528 čteme Stáňa z Sříbrníka. Teprve později dotalo jméno podobu čísla množného. Když projdeme krátkým úsekem Důlců a v místě, kde se vpravo do terénu noří široké potrubí obalené stříbřitou izolací, vejdeme, jsme v údolí Stříbrnického potoka. Údolí se stále zužuje a nabývá romantického rázu. Ze zarostlých strání se noří sopečný tuf s tvrdými koulemi. Najdete tam různé jeskyňky snad ještě z doby dolování stříbra. Stříbrnický potok je zaříznutý až do hloubky 30 m. Kdysi býval na vodu bohatší. Manželka ředitele správní rady ústecké chemičky Maxe Schaffnera ještě za Rakousko-Uherska nechala údolí na své náklady upravit, postavit altány a lavičky. Najdete tam i vodopád. Proto se mu někdy říká Bertino údolí (Bertagrund). Při východu z údolí stávala ještě po válce restaurace. Ta už byla na území obce Stříbrníky. Okrouhlá náves (ukazuje na slovanský původ) už se nedochovala, jen jedna ulice se jmenuje Na  Návsi. Záznam z r. 1438 hovoří o existenci tzv. dědičné štoly, která odvodňovala několik hlubinných šachet a jam. Roku 1491 rada českého města Ústí n. L. propůjčila stříbrný důl Bartoloměji Čapkovi ke kutání. Tato zpráva patří k posledním, které dokládají stoletou historii stříbrnických dolů. Na jižním úpatí kuželovité Horky (nebo také Hůrky, jak dokládá jméno ulice Pod Hůrkou) vystupuje na povrch z černého čediče světlý sodalitový sienit. Tady byly budovány středověké štoly, stejně jako v údolí Stříbrnického potoka. Jednotlivé doly byly zřejmě roztroušeny po celém Dobětickém vrchu. Ještě v 19. stol. byly zbytky dolů patrny na východních svazích vrchu. Dnes už můžeme na důlní činnost usuzovat jen z hald rozptýlených po lese a při slabém poprašku sněhu hledat, kde země v místech východů zaniklých štol "dýchá". V městských zápisech čteme i o tom, jak v dobách finančních potíží město celou poddanskou obec zastavovalo a v lepších časech ji opět vyplácelo. V l. 1618 - 20 vykazovaly Stříbrníky 15 usedlostí (do r. 1950 se jejich počet zvýšil na 85). R. 1830 zde žilo 144 obyvatel a v r. 1910 již 465. Stříbrníky leží vlastně na horní labské terase, proto jsou zde valouny z čediče, křemene, žuly, opuky, ruly i porfyru, které zde řeka za věky zanechala. Dne 1. 5. 1939 byly Stříbrníky se svými 336 obyvateli připojeny k Ústí n. L. Katastr obce sahá od plicního sanatoria Na Kabátě po železnici pod Mariánskou skalou. Stříbrnický potok se zde nedůstojně potrubím vlévá do Labe.
Na kopci severně od Stříbrníků byla v roce 1933 na místě dřevěné rozhledny postavena kamenná rozhledna pojmenovaná po řediteli ústecké spořitelny "Alexander-Erben-Warte". Kopec byl značen jako Brand (Velký a Malý), z toho snad pochází jméno jedné ulice v Doběticích (Brandova). Jinak v překladu Na Spáleništi, les po požáru.