Střekov
(Schreckenstein) - …opevněna skála střekovská spíše brzy po opuštění hradiště ústeckého kolem 1278. Opevnění zpočátku zcela prosté skládající se zprvu toliko z věže hlídkové, odkud stráž hlásila přijíždějící lodě a pozorovala okolí ze stavení srubem opevněného pro posádku, jež střehla svobodnou plavbu po Labi, náleželo nepochybně k manství koruny české… …proto zbudován ku obraně "průsmyku labského" - Porta Bohemica - na pravém břehu poněkud výše proti proudu na strmé a srázně z hlubin Labe vystupující skále hrad na svoji dobu nedobytný, an vystavěn byl dle všech pravidel současného umění válečnického a nazván dle dědiny pod ním se tulící Skřekov, kteréžto jméno během času pozměněno na Střekov... Ano, je řeč o "Perle Polabí", hradu na 100 m vysoké znělcové skále 246 m. n. m. Nejprve tam stála dřevěná tvrz. Kdo ji postavil? Skřek byl zakladatelem hradu nebo vsi? Prvotní český název Skřekov svědčí o starobylosti jeho založení. Za vlády posledních Přemyslovců, zvláště za Václava I., vešlo u šlechty v oblibu dle západního mravu poněmčování názvů hradů připojováním přídavků -stein, -burg a podobně. Tak vzniklo i německé jméno hradu Schreckenstein z českého Skřekov-stein pak Skřekenstein (podle Sedláčkova Místopisu Čech).
Václav Hájek z Libočan má ve své Kronice české  (1541) o Střekovu zprávu ještě daleko starší a připojuje celou řadu dalších podrobností. Podle něho postavil hrad roku 820 muž jménem Skřek. Historici to popírají, ale zajímavá je shodná Hájkova etymologie názvu hradu, jakož i velká pozornost, kterou této stavbě věnoval. O počátcích hradu Střekova vystupují z mlh dávnověku dvě zprávy. První je listina českého krále Jana z 15. 1. 1319, která sice nemluví o hradu, ale je v ní prvně uvedeno jméno Skřekov. Je jmenován Pešek ze Skřekova, který prodává králi ves Čahostice (Žalhostice Litoměřic) za 200 kop grošů zapsaných na mýtu v Litoměřicích a  Oustí. Druhá listina je rovněž od krále Jana datovaná o den později. Pešek (Petr) ze Skřekova (latinsky Schrekow) přijímá od krále hrad Skřekov a stvrzuje listem ze 16. 1. 1319: "Já, Pešek ze Skřekova, vyznávám tímto, že osvícenému knížeti, pánu svému, panu Janu, králi českému a polskému a hraběti lucemburskému za to, že mně a mým dědicům hrad řečený Skřekov, který jsem vybudoval a v tomto Království českém znovu zřídil a veškeré jiné statky, které v přítomném čase mám v držení, v léno dědičné a právo lenní přenechal a daroval v majetek, držbu a vládu právem lenním, zavazuji se slibem za sebe i za své dědice nynější i budoucí, taktéž i za zástupce, pod přísahou, že budu věrným poddaným jeho i jeho dědiců…" atd., atd. Protože není jasné, zda byl dříve hrad nebo ves, vraťme se na chvíli k nejstarším zmínkám o vsi Skřekovu. Vznikla někdy v 9. nebo 10. století jako slovanská osada na místě prehistorických osídlení prokázaných již v mladší době kamenné. Slovanskému původu nasvědčuje i uspořádání původní návsi - dnešní Malířský koutek u Labe. V případě vsi se původ názvu také obrací k obecnému podstatnému jménu "skřek" - například dravého ptáka a později k osobnímu jménu majitele tvrze na skále. Staré tisky zachovaly mnohé drobnosti ze života a úřadování skřekovských rychtářů, zejména od roku 1587.
"…a poněvadž sám pán můj, král, směnou za ves Čahostice, kterou ode mne přijal, 200 a 50 kop grošů pražských dáti slíbil, zavazuji se slibem jako svrchu, že po zaplacení mně jím neb se strany jeho těch 250 kop grošů pořídím a opatřím za ně držby statky..." atd. (Z listiny Peška ze Skřekova z roku 1319). Vraťme se od vsi Skřekova zase zpět ke hradu do roku 1319. Pešek ještě téhož roku z neznámých příčin postoupil manství skřekovské s hradem, vsí Bukovem a clem labským i s úrokem 250 kop grošů za cla dětem po Janu z Vartenberka, pánu na blízkém Děčíně, což král Jan listem z 10. 9. 1319 potvrdil a zajistil. Některé anály v souvislosti ze založením hradu hovoří v letech 1316 až 1318 o Peškovi z Veitmíle. Jistěže se hrad nepostavil během jediného roku. Ale Pešek (Petr) teprve po odchodu ze Skřekova koupil tvrz Veitmíle u Nového Bydžova. Ještě roku 1349 se připomíná jako zemský sudí a lovčí v kraji trutnovském. Byl předkem vladycké rodiny Krabiců z Veitmíle, která zanikla chudobou v 18. století.
"Za Karla IV. bylo pečováno o rozvoj obchodu na Labi i byly za tou příčinou skály pod Skřekovem, jež činily plavbu nebezpečnou, prolamovány a mělčiny vyváženy, aby Labe učiněno bylo splavnější. Současně byl na hrad ustanoven zvláštní popravčí, jež měl dohled na plavbu polabskou". (Ze starých listů). Podle dokladu z roku 1348 byl rozsah skřekovského panství následující: ves Skřekov, ves Novosedlice, ves Kramoly, myslivna Sedlo (+ panská hospodářská stavení), Nová Ves, Tašov, Pohoří, Proboštov Horní Zálezly, dále část labského toku pod hradem s mlýny a rybolovem. Po roce 1400 byl držitelem hradu Vlašek z Kladna. Za něho byl Skřekov oporou katolické církve. Roku 1422 zastavil král Zikmund města Ústí a Most Bedřichovi z Míšně, Vlašek učinil totéž s hradem. Již počátkem prosince 1424 položil se zástup husitů se 14 puškami a praky před Ústí, ale síla jich nestačila na dobytí pevně ohrazeného města tohoto. V té době se na hradě skrýval s pokladem kostelním záhubě uniklý probošt augustinského kláštera roudnického Jan. Dále se zde nalézalo 40 zápisných knih pražské svatovítské kapituly a azyl zde později našly i teplické benediktinky po zboření jejich kláštera. Po bitvě na Běhání roku 1426 husité zničili město Ústí. Z částky 1 000 kop grošů jako válečné náhrady od císaře Zikmunda se dá soudit, že Skřekov byl po bitvě skutečně napaden a poškozen. Roku 1479 prodal Vlašek (Václav) z Kladna hrad se zbožím Hanuši Vavřinci, bratřím Glacům ze Starého Dvoru u Krupky. (Zbohatli z těžby cínu). Král souhlasil: "Mv Vladislav… atd. ...oznamujeme listem tiemto, že jest na nás vznešeno jménem slovutného Hanuše Glace, věrného našeho milého, jakož má a drží v jistých zápisech zámek náš Skřekov ležící nad Labem, oznamujíce nám, kterak ten zámek na stavění velmi sešlý a pokažený jest, prosiece nás abychom jemu některú sumu na stavěnie a dělanie téhož zámku připsati ráčili…" Dáno v Prešpurce… atd., atd. Z této žádosti vzešla půjčka 200 kop grošů českých.
Jedna z ústeckých pověstí vypráví, kterak svého času žili na hradě loupeživí rytíři. Přepadali lodníky na Labi. Často se mezi nákladem nacházely sudy s vínem, to pak bývalo na hradě veselo. Jednou hradnímu pánovi víno nechutnalo. Nechal si přivést zajatého lodníka a zle mu vyčinil. Vinař mu srdnatě odvětil: "Jestli ti víno, které na Labi pobereš, nechutná, proč si nevypěstuješ vlastní? Stráně kolem hradu jsou pro víno jak stvořené!" I tato pověst se zakládá na skutečnosti. Pro loupežné výpady posádky skřekovské vytrhli měšťané drážďanští s vůlí markrabího do pole a zmocnili se hradu někdy kolem roku 1406. Vinice pod hradem jsou zmiňovány od roku 1432. Činily 2/3 rozlohy polí. Známe historické pohlednice sběru hroznů pod hradem. Začátkem 20. století byly vinice proměněny na ovocné sady. Byly v místě, kde se říkalo Na Vinici a Na Zacházce. Od roku 1517 se připomíná hradní pivovar. Povinností hostinských bylo odebírat panské pivo. Pivovar stál v předhradí vlevo, před hradní branou. Budovy po přestavbě dosud stojí, ale slouží jinému účelu (ubytovny). Začínalo se vžívat slovo "sládek". V matrikách se dočteme, že sládkem na hradě byl od 15. 3. 1579 jmenován Jiří Pejskar. Pivovar jako součást statku je také uveden v kupní smlouvě, kterou Václav Vilém z Lobkovic prodává skřekovské panství paní Polyxeně z Lobkovic (Lobkowitz). V 16. století se na pozemcích hradu začal pěstovat chmel, jímž byla kryta veškerá spotřeba hradního pivovaru. Chmelnice jsou uvedeny v darovací listně, kterou císař Rudolf II. daruje panství hradu Adamu Havlovi z Lobkovic. Je v ní zmínka, že chmelnice jsou také u nového poplužního dvora v Sedle. O hradním pivovaru se zachovaly záznamy až do roku 1875, ale od roku 1854 byl pronajímán. Kapacita byla malá. Jedna várka činila deset sudů a jedno vědro. Vedle pivovaru byla také zřízena palírna lihovin. Na hradě se vařilo pivo kvalitní. Svědčí o tom skutečnost, že ústečtí měšťané se s oblibou nechávali převážet přes Labe, aby si v hostinci v Kramolech pochutnali na pivu z hradního pivovaru, které tam bylo čepováno a které jim chutnalo lépe, než ústecké. V matrikách jsou uváděni sládci skřekovského pivovaru vesměs českých jmen: již zmíněný Pejskar, Huja, Jiřík, Novatka, Krafek, Růžička, Hospodář, Buřič, Holec, Kotrba a řada dalších.
Dalším majitelem hradu byl Bosso z Fictum, někdejší nejvyšší velitel vojska míšeňského v bitvě u Ústí, pak nejvyšší kancléř Království českého Albrecht z Kolowrat. Odkazem se hrad dostal jeho nevlastním synům Janovi Bernardovi z Waldštejna. Na krátký čas bylo panství v přímém držení krále, který je před rokem 1537 postoupil svému věřiteli Kašparu Dešenskému ze Strojetic. To nebyla pěkná kapitola v dějinách hradu. Součástí skřekovského panství byl rybolov pod hradem. To byl častý zdroj nesvárů mezi držitelem hradu a měšťany ousteckými. Pan Kašpar byl člověk svárlivý a násilný. Žil ve stálé nevůli se šlechtou i ústeckými měšťany. Podle práva "páni Oušti drželi půl Labe k užívání, pokud v jejich grunty náleží, bez překážky pánů skřekovských, a tu slup, která byla nad slupí skřekovskú, páni Ouští užívali…". Jenže to byl právě pan Kašpar, který úmluvy a stará práva nedodržoval. Zachovalo se množství zápisů ze soudních pří s ním nejen ohledně vodního pychu a poškozování majetku občanů, ale i o neoprávněném vybírání cla pod hradem, ač to byla voda nebezpečná pro lodníky. Zabavoval i lodi s obilím z Litoměřic apod. U Zemského soudu jsou zápisy sporů z let 1537, 1538 a 1547, ale ne všechny pře se hnaly tak vysoko. Násilnický pan Kašpar ze Strojetic zemřel asi v roce 1500, zůstaviv syny Václava Kašpara, jimž Střekov nadále v zástavě byl ponechán. Václav Strojetický postoupil roku 1563 se svolením královým hrad se všemi zápisy a nároky Václavu Popelu z Lobkovic, pánu na Oseku Duchcově. Jejich rodové heslo bylo "Popel jsem a popel budu." Roku 1569 povolil sněm Království českého 300 kop grošů na opravu valně sešlého hradu na supliku Václava z Lobkovic "na  opravení zámku střekovského, poněvadž blízko pomezí míšeňského leží". Nejstarší syn Jiří, nar. roku 1566, nastoupil v držení Duchcova a Střekova. Zemřel roku 1590 a je pohřben v chrámu sv. Víta v Praze pod honosným náhrobkem s mnoha tituly.
V roce 1613 byl hrad pečlivě upravován pro příjezd pana Viléma z Lobkoviců a jeho mladičké choti Marie rozené Fürstenberka. Do Ústí přijeli cestovním vozem a přívozem se přepravili přes Labe. Manželi byli od roku 1607, ale nyní čekali děťátko a chtěli, aby se narodilo na rodinném sídle. Přivezli s sebou jezuitu Kissera. Ten sloužíval mše v hradní kapli a často chodil po okolí obracet občany na katolickou víru. Při známém shromáždění v Nové Vsi pod starou lípou se mu podařilo obrátit na katolickou víru 4 osoby. Manželům se narodil syn a byl pokřtěn v hradní kapli. Čtvrtý den po porodu zemřela matka i syn. Obě mrtvoly byly na voze černě zdobeném převezeny ze Střekova do Duchcova a pohřbeny v rodinné hrobce tamního chrámu. Vilém Lobkowitz se po letech znovu oženil s Markétou z Ditrichštejna, ale nikdy už na hrad Střekov nezavítal. Prodal ho Polyxeně z Perštejna podle trhové smlouvy z roku 1615 za 35 000 kop grošů. Z této smutné události vznikla pověst Bílé paní na hradě. Zjevovala se prý v různou dobu, měla v náručí děcko a usedavě plakala. Paní Polyxena se narodila roku 1566. Byla vychována na dvoře císaře Maxmiliána II. Provdala se za nejvyššího purkrabího Viléma z Rožmberka. Traduje se, že na této svatbě v lednu 1587 bylo kromě jiného snědeno 900 kuřat. Roku 1592 bezdětná ovdověla. Zdědila panství i zámek roudnický a velké jmění. Zakoupila Nelahozeves, Břežany Dolní Beřkovice, později Střekov. Vdala se za dalšího Lobkovice a roku 1609 porodila Václava Eusebia Lobkovice. Paní Polyxena byla horlivá katolička, ochránila místodržící Slavatu Martinice a "zasloužila se" o poněmčení kraje. V roce 1637 předala správu statků do synových rukou. Vymínila si doživotní rentu 3 850 zlatých ročně. Václav Eusebius byl jemný muž, který zastával nejvyšší zemské úřady. Roku 1646 mu císař Ferdinand III. prodal slezské vévodství Zaháňské a od roku 1647 zajistil knížecí hodnost i potomstvu. "Nutno připomenout si, že utěšený kraj zdejší od pravěku osídlený byl lidem českým, že ruka česká hrad tento zbudovala a že náš milý jazyk až do války třicetileté na hradě i v okolí líbezně hlaholil". (Ze starých tisků). Před třicetiletou válkou měly české země více než 3 miliony obyvatel, nyní jich bylo sotva 800 tisíc. Tak byla provedena reformace katolická, při níž svoboda politicky zdeptána a domácí jazyk český přiveden na pokraj záhuby. Na hradě ze zařízení nezbylo zhola nic. Kaple se sesula, rovněž část paláce i klenba rytířské síně. Hrad byl opuštěn. Roku 1680 obyvatelstvo Střekova vymřelo morem.
Urbář z roku 1658 popisuje hrad takto: "Zámek střekovský jest nad Labem na skále velmi vysoký. Od kamene v dvojím zavřití vystavený, kterýž jest od lidu vojenského od mnoha let spálený, do něhož se po mostě zdvihacím od pivovaru vjíždělo a vcházelo a od druhého placu hořejšího most malý zdvihací byl. V něm se ještě nachází sklep klenutý suchý proti kuchyni, sklep podzemní pro pivo nebo víno na 12 sudů item komůrka pod síní světničnou, v níž nyní plívy mívají..." Přes všechnu zchátralost hradu se ještě aspoň některých částí dalo použít pro vojenské účely. V sedmileté válce (1757) proto hrad obsadili chorvatští panduři pod velením generála Laudona (znáte tu písničku, jak jede skrz ves?), kteří ustoupili z města Ústí před pruským vojskem. Prusové je ale vytlačili a hrad obsadili posádkou o síle 200 mužů, kterým velel major Eminger. Po porážce Prusů u Kolína podnikli Chorvati dělostřelecký útok na hrad z vrchu nad ním ležícího, který je dodnes na mapách značen jako Šance (Schanzberg) - Hradební vrch. Událost připomínají dělové koule zazděné nad hradní branou. Prusové hrad vyklidili a vzdali se. To byla poslední kapitola dějin hradu Střekova jako pevnosti. Koncem 18. století byl hrad již naprostou zříceninou. Byl ještě poškozován personálem panství, který sebral vše použitelné. Ještě v 19. století se našemu kraji oficiálně říkalo Český ráj (Böhmisches Paradies). Krajina s hradem lákala zejména romantické umělce a to byla jeho záchrana. Kolem r. 1811 ho navštívil německý básník Theodor Körner, kterého inspiroval k několika básním. Ve svém zápisníku "Hrady spatřené" má český básník K. H. Mácha zapsány tři návštěvy Střekova. Návštěvnost hradu vynikla natolik, že v něm byl 1830 zřízen malý hostinec (slouží vlastně dodnes). Malebné panoráma hradu zaujalo i malíře. Jmenujme aspoň Ludwiga Adriana Richtera (slavné obrazy Bouře nad Střekovem Převoz pod Střekovem v Drážďanské galerii), Kandlera, Brandla, Bürgera a další. Četnými obrazy znázornil hrad i okolí zdejší E. G. Doerell (pamětní deska na hradě z roku 1890). Hudební skladatel Richard Wagner obdivoval Prahu a České středohoří a často sem jezdil. Roku 1842 opět zavítal na hrad Střekov. Zapsal si: "Vydal jsem se podle svého dávného zvyku na několikadenní putování do Českého pohoří, abych si za příjemných dojmů takového výletu v sobě vypracoval plán k Venušině hoře (pozdější název Tannhäuser). Lákal mě romanticky položený Střekov v Ústí, kde jsem se ubytoval na více dní v malém hostinském pokoji. Denní výstup na  Ostrý (píše německy Wostrai), nejvyšší to vrchol okolí, mne osvěžoval a fantastická osamělost povzbudila mou mladistvou mysl opětně natolik, že jsem jedné noci za měsíčního úplňku, zahalen pouze v prostěradlo, lezl po zříceninách." Ještě dlouze popisuje své dojmy a pastýřův popěvek, který zaslechl v údolí a který chtěl v opeře použít. V roce 1911 majitel hradu Ferdinand Zdeněk Lobkovic přispěl velkou částkou na opravy. Roku 1918 byl hrad pronajat Klubu českých turistů, 1938 zkonfiskován Němci. V roce 1945 se znovu ujal majetku Max Lobkovic, tehdejší čs. vyslanec ve Velké Británii. Roku 1947 se o hradu začalo jednat jako o konfiskátu. Spor s Lobkovicem ukončila KSČ oficiálním zabráním pro stát. Lobkovicové emigrovali; 1956 byl zbořen hospodářský dvůr kvůli parkovišti pro auta. (Zlé jazyky říkají, že kvůli několika autům jedné význačné socialistické návštěvy). Roku 1990 Wiliam Lobkovic převzal v restituci střekovský hrad. Současný stav památky je všeobecně znám.
Dne 10. prosince 1872 byla zahájena stavba 309 m dlouhého dvoupatrového mostu přes Labe na Střekově, který o rok a čtvrt později spojil Severozápadní a Ústecko-teplickou dráhu. S výjimkou zděných pilířů a podpěr byl most tvořen 11 350 q těžkou ocelovou konstrukcí. Pod železniční tratí v horním patře byla o 7 m níže umístěna vozovka z dřevěných prken pro silniční provoz a chodník pro pěší. Stavba mostu stála 620 tisíc zlatých. Jen za rok 1885 použilo most 300 tisíc dospělých osob, 28 tisíc dětí, 209 osob s trakaři a přehnáno bylo 18 tisíc kusů dobytka. Při opevňování země v roce 1938 bylo navrženo použít dutinu v pilíři na pravém konci mostu pro umístění střílny s kulometem. Palbu proti proudu měla zajistit běžná pevnůstka - řopík typu D2 umístěná při vyústění silničního nájezdu. Stavba nebyla do mnichovské kapitulace realizována. V dubnu 1945 byl most silně poškozen bombardováním. Proto byl snesen a nahrazen novým postaveným o několik metrů blíže k městu. Základy starého mostu jsou stále na stráni pod Větruší znatelné.
I Střekov byl postihován bouřlivým průmyslovým rozvojem. V Rynolticích na Liberecku už od roku 1848 úspěšně vařil v domáckých poměrech mýdlo Johann Schicht. Spočítal si výhody přesunu: splavná voda, železnice, blízké uhelné doly - a tak 1882 začal stavět v Kramolech továrničku na výrobu mýdel, kosmetiky a jedlých tuků. Nebylo roku, kdy by nevznikla nějaká dílna, firma či továrna: 1887 zakládá A. Köhler velkou stavební firmu a loděnici, 1890  Kincl a Herglatz svého času největší továrnu na mazací oleje pro lokomotivy, 1894 Kincl a Landesmann - výroba želatiny... Kramoly, Novosedlice a Střekov měly roku 1890 dohromady 149 domů, ve kterých žilo 1 600 obyvatel. Roku 1897 pro ně byla otevřena první stálá lékařská ordinace; 1899 byla postavena nová silnice od střekovského nádraží pod viaduktem a pod hradem do Brné; 1900 byl otevřen evangelický kostel nad krytými lázněmi. Byl odstřelen 2. 7. 1966 (stavbyvedoucí Konstantin Hempel); 1903 byl vysvěcen novobarokní katolický kostel; 1901 otevřena nová škola v Kramolech a 1908 i na Střekově. Ve stejném roce si Novosedlice a Kramoly postavily radnici naproti první lékárně Růže (ta je z r. 1903). Byla otevřena první stálá pošta. Zajímavou kapitolu ústeckého průmyslu představovala výroba gramofonových desek v prostorách dnešních ZPA poblíž bývalého hřiště Rýžovny. S výrobou desek zde bylo započato v roce 1909. V čele společnosti byl bratr vynálezce Josef Berliner. Firma byla slavná a vyráběla desky s ochrannou známkou psa u gramofonové trouby s nápisem His Master's Voice. Lisovaly se zde nahrávky význačných umělců. Bylo vyrobeno na 12 tisíc různých snímků. Výroba byla skončena 1938 a zařízení odvezeno údajně do Anglie. Desky se zachovaly v některých soukromých sbírkách. Roku 1921 už zde žilo 8 214 obyvatel. V roce 1922 byly tři obce (Kramoly, Nové Sedlice a Střekov) spojeny v jednu velkou samostatnou obec nazvanou Střekov. Obecní rada záhy podala žádost o povýšení na město.
Labské peřeje pod Střekovem bývaly v minulosti postrachem lodníků. Vodní dílo Střekov (zdymadla, jez a elektrárna) bylo stavěno kvůli splavnění řeky a pro využití vodní energie pro výrobu elektřiny. Práce podle projektu arch. F. Vahaly byly zahájeny zjara 1923. Byl to tehdy nejvýznamnější vodní objekt na 68,870 plavebním km; 7. 3. 1925 byl na počest 75. narozenin prezidenta Masaryka nazván jeho jménem. Stavba byla chystána už několik desetiletí, ale teprve mladá republika se k tomu odhodlala. Ve výběrovém řízení zvítězila firma ing. A. Nejedlého ing. E. Řeháka. Roku 1926 byla pohlcena silnější labsko-vltavskou společností Lanna, která stavbu dokončila. Rozsáhlé stavební a montážní práce trvaly do roku 1934. Mnoho problémů přinesly blízké železniční tratě a hlavně nepřerušená říční doprava. Na stavbě pracovalo průměrně 600 lidí, byly i ztráty na životech. Popis stavby a techniky by zabral mnoho místa a je běžně k dispozici. Za války dohlíželi na zdymadla nacisté. Koncem války do nich uložili trhaviny. Ústečtí odbojáři je dokázali v pravou chvíli zneškodnit. Projekt, stavba i strojní zařízení jezu a elektrárny jsou prací domácích odborníků. Jen rybí přechod se jaksi nepodařil. Do stavby zdymadel táhli každoročně lososi řekou ve velkém množství. Stojí psáno, že "1752 a 1763 byl tah lososů Labem tak silný, že se jich libra (půl kg) prodávala po 4 krejcarech a čeleď si při nástupu do služby vymiňovala, že smí lososa dostávat k jídlu nejvýše dvakrát týdně!" Připravuje se oprava této závady. Až dosud byla zdymadla uváděna v rybářských knihách jako odstrašující příklad. Turistický průvodce z roku 1930 o Střekovu říká: "... v krátce pak vítají nás úpravná stavení podél silnice rozložená pod svěžími zahradami a vinicemi, severní to část obce Střekova, zvaná Ovčín. Hejtmanství, soud a pošta v Ústí n. L., fara Novosedlice, stanice Severozápadní dráhy Praha - Všetaty - Děčín a spojovací dráhy Ústí - Střekov má osmitřídní školu německou, pilu a mechanickou dílnu na zpracování dřeva. Je oblíbeným výletním místem a okolí je nalezištěm různých druhů nerostů."
S dějinami Střekova jsme se dostali do 20. století. V letech 1924 - 31 nechala firma Schicht postavit velké množství rodinných domků a vilek. V roce 1927 byla postavena nynější budova obchodní akademie (dříve chemická průmyslová škola), v roce 1932 měšťanská škola (U Karla IV.), byly upravovány silnice. Dne 26. dubna 1929 byla ve střekovském kinu Alhambra (Činoherní studio) československá premiéra prvního zvukového filmu - ještě před Prahou. Nemůžeme se nezmínit o romantickém místě pod hradem, které zaniklo stavbou zdymadel. Byly to labské tůně (německy zvané Tunichen). Byly oblíbeným místem malířů - krajinářů a také rybářů. Ti zde jezdili při vyšším stavu vody na lodičkách se čtverhrannými sítěmi zavěšenými na přídi na bidle. Spouštěly se do vody rumpálem. Často místo ryb uvízly v síti rezavé nádoby či žáby a užovky. Střekov měl v roce 1927 již 10 tisíc obyvatel a stále se rozrůstal. V létě trpíval nedostatkem vody. V roce 1928 si obec pozvala z Vratislavi proutkaře Samuela Ottu. Ten objevil silný pramen v kotlině u silnice jižně od starého Střekova, na pozemku manželů Richterových. Geolog dr. Hynie z Prahy podal kladný posudek. Dne 2. dubna 1929 začala teplická firma Rumpel s pokusnými vrty. Už za měsíc objevila v hloubce 8 m silný pramen, který se ale ztratil. Vrtné soupravě se stavěly do cesty různé naplaveniny a mohutná čedičová vrstva. Zatím vynaložená částka 350 tisíc Kč nutila obec k pokračování vrtů. Dne 5. dubna 1930 vytryskl z hloubky 327 m pramen o síle 5 atm., silný jako paže, 31°C teplý o vydatnosti více než 1 milion litrů denně. Laboratorní zkoušky prokázaly, že voda má bohatý obsah alkálií a že je léčivá. Obec rychle vše zaplatila a odkoupila pozemek za 200 tisíc Kč. Známý balneolog, dr. Zörkendorf z Mariánských Lázní, uznal střekovskou vodu jako vhodnou pro léčení nemocí pohybového ústrojí, dny, revmatismu, ischiasu, chronických zánětů, obrny, následků zranění, nemocí z povolání, neuróz a nespavosti. V červnu 1931 se začaly stavět bazény, správní budova, lázeňské kabiny atd. a 22. srpna téhož roku byly střekovské termální lázně uvedeny do provozu a dále se rozšiřovaly. Vyléčilo se tam mnoho lidí. Dlouho patřila střekovská minerálka mezi oblíbené stolní vody. V nynějším hotelu Racek byly od roku 1937 solidní vanové lázně a dobré ubytování. Po zestátnění nechal nový majitel (RaJ) vše zchátrat. Zůstalo jen termální koupaliště.
Malířský koutek nedaleko zdymadel, původní náves Střekova, je poměrně zachovalý doklad starého vzhledu obce. Ukazuje několik hrázděných domů, milník z pískovce 18. století (někdo tvrdí, že je to bývalý pranýř) s dřevěnou zvoničkou a šindelovou střechou původně z poloviny 19. století. Středem probíhá "vidlák" se zavěšeným zvoncem. A ve skalách nad hradem ještě stále roste vzácné kapradí - kyvor lékařský - Ceterach officinarum. Dne 26. 4. 1936 byl u radnice (nyní pošta) v parku odhalen pomník prezidenta Masaryka. (Skončil ve šrotu za 2. světové války spolu se sochou císaře Josefa II. z muzea.) Stejného roku byla vybudována železniční lávka nad střekovským nádražím. Vláda Československé republiky vyhověla žádosti spojených obcí o povýšení na město 13. 3. 1936. V neděli 3. 5. 1936 na slavnostním zasedání zastupitelstva bylo vyhlášeno, že obec Střekov byla povýšena na město. Nové město dostalo do znaku štít rozdělený na 3 pole: ve spodním červeném je stříbrné ozubené kolo představující slibně se rozvíjející průmysl. V pravém zlatém poli nad vlnovkou Labe připomíná stylizace hradu bohatou historii. V levém modrém poli stříbrné vřídlo předpovídalo lázeňskou budoucnost. Návrh znaku je od duchcovského ak. malíře Hanse Kühnela. Modrá a bílá se staly základem střekovské vlajky. Už kolem roku 1908 se uvažovalo o stavbě druhého labského mostu, ale chyběly finance. Roku 1920 byl vypracován generální projekt. Město muselo také řešit poválečné problémy s byty. Teprve 1926 byl znovu projednán původní projekt a 1927 stanoveno umístění mostu. K září 1931 bylo podáno 14 nabídek od různých firem. Komise musela rozhodnout mezi železobetonem a ocelovou konstrukcí, která byla o 3 miliony Kč dražší. Vyhrála kvalita. Na stavbě se podílely Vítkovické železárny, pražské i ústecké firmy. Odhadované náklady byly 25 810 000 Kč. Stát měl nahradit 4 200 000, okres 1 milion, město Ústí 16 220 000 a obec Střekov 4 390 000. Při jednání o finančních půjčkách prohlásil tehdejší starosta Leopold Pölzel: "nový most s mýtem, nebo žádný se všemi následky". Muselo se asanovat mnoho městské zástavby pro nájezdní prostor. Stavba byla tehdy ve státě unikátní. Byla to práce s mnoha potížemi s vodou i podložím. Vodní i železniční provoz zůstal během stavby mostu zachován. Na návrh starosty Pölzela byl most pojmenován po prezidentu Benešovi. V neděli 9. 8. 1936 byl slavnostně předán veřejnosti. Pásku přestřihl starosta Pölzel, most byl vyzdoben prapory státními, ústeckými a střekovskými. Těmi naposledy, protože přes odpor střekovské radnice bylo 1. 5. 1939 město Střekov připojeno Němci k Ústí n. L. Střekovské barvy jsou zachovány na dresu Slavoje Severotuk. Třeba vás ještě bude zajímat, že výstavba mostu stála nakonec 14 342 525 Kč bez započtení přípravných prací. Mýtné bylo vymezeno podle druhu vozidla či chodců od 10 haléřů za zvíře po 2,50 Kč za osobní automobil. V říjnu 1938, hned po okupaci, bylo mýtné zrušeno (most platila ČSR) a most přejmenován na Most Adolfa Hitlera. Ještě po válce stály na obou koncích mostu mýtné domečky. Historie samostatného Střekova skončila. Válečné události obou míst se příliš nelišily. I na Střekov zabloudily bomby, i na Střekově se bouralo a socialisticky stavělo. To už je ale současnost.