Předlice (Prödlitz) - Podle archeologických nálezů bylo předlické území osídleno nepřetržitě již od mladší doby kamenné. V těch i pozdějších časech bylo spojení s vnitrozemím jen po vodě nebo přírodními údolími. Pohraniční prales se rozprostíral od Krušných hor Českému středohoří a neposkytoval mnoho nezalesněných míst k osídlení. První kmenové osídlení vzniklo asi na návrší později nazvaném Běhání (212 m). První kmeny obyvatel přišly labským údolím a hledaly místa kolem Bělé (Bíliny) a dále kolem Ždírnického potoka (německy zkomoleno na Srnický potok) k výše položeným břehům pro vhodná sídliště, která by poskytovala ochranu před velkou vodou nebo přepadením divokými zvířaty či jinými kmeny. Tehdy tvořila ústí Ždírnického potoka do Bělé rozsáhlá bažina, močály. Do našich časů se jich zbytek zachoval nad bílinskými loukami směrem k Trmicím Senného mostku (název napovídá jeho účel) - přibližně za západním nádražím ČD. Při stavbě železničních dílen byly nalezeny zbytky kolových staveb. Prastaré osídlení dokazují archeologické nálezy ze staré kultury lužické a doby laténské v cihelně a okolí. Mnohé nálezy byly zničeny, ztraceny, či se nacházejí v muzeích v Teplicích, Drážďanech a Berlíně. Předlice jako místní název se písemně objevuje roku 1389 "in Prziedlicz" a odvozuje se od obecného podstatného jména rodu ženského předlice = přadlena. Později jméno přešlo podle jmen obyvatelských končících na  -ice k množnému číslu. Zajímavé je, že se vyskytují ještě dvě další vesnice stejného jména a zhruba stejné doby založení. Jedna je na Moravě, druhá ve Štýrsku. A protože to také kdysi byly državy českého krále Přemysla Otakara II. a sídlili tam johanité, dá se předpokládat slovanské založení i tam. V polštině znamená předlice předměstí, v latině uvedený název Preslice pagus = kolík, mezník, župa, hradová obec. Roku 1169 věnoval český král Vladislav II. (1140 - 73) řádu johanitů klíšské území na patě Střižovické hory (341 m). Postupně tam vznikla místa Předlice, Střižovice, Hrbovice Klíše - nejprve jako "Vorwerk" - neboli pobytové místo pro zemědělské dělníky při panských dvorech (Meierhof). Již 1200 je v Předlicích zmiňován panský dům. Johanité pronajali své předlické zboží 1403 markraběti Vilémovi z Míšně. Ten je chtěl připojit ke svému území, ale pro velký český odpor se tak nestalo. Kolem roku 1418 pronajal řád toto území paní Anně z Koldic k doživotnímu užívání. (Vdova po Timo II., držiteli Krupky.) Ve smlouvě je psáno Przyedlycze. Po její smrti se Předlice opět staly majetkem johanitů. Do té doby také spadá založení farnosti Kolč - Koleč - Kolcz.
V letech 1616 - 18 přestavěli pozdější majitelé Kelblové z Geisingu dosavadní kostel. Stal se oblíbených místem vycházek okolních obyvatel. Odborníci zařazovali kostel do staveb saské renesance. Zařízení bylo rovněž renesanční, jako např. v Krásném Březně, Svádově či Roudníkách. Když císař Josef II. v roce 1782 zakázal církevní procesí, slavily se u kostelíka sv. Vavřince v bývalé vsi Koleč aspoň velkolepé poutě, a to kolem 10. srpna, kdy je svátek tohoto světce. "Na pouti u sv. Vavřince byl za krejcar turecký med, kyselá smetana, okurka a lák navrch zadarmo", vzpomínala předlická rodačka, primabalerina Národního divadla v Praze Jožka Šaršeová. Další opravy kostela byly provedeny 1893 a 1932. Roku 1966 se naplnil osud kostela a byl ve velkém předstihu plánované, ale nikdy v tomto místě neuskutečněné těžby uhlí, zlikvidován. Zachovaly se jen náhrobní kameny rodu Kelblů (1570 až 1600), které byly údajně spolu s kostelními portály přeneseny ke kostelu ve Valtířově, kde se už dávno plánuje zřízení lapidária. Zvon z roku 1533 s českým nápisem "Leta bozyho tysyciho pistysteh o XXXIII ke cty a k chwale panu bohu a wssem swatym a matce bozy a swate trogycze" byl sejmut 1942 a odvezen na válečné účely. Kolem kostela býval hřbitov. Zbylo jen pojmenování předlické ulice Vavřinečku. Zbytky zdí jsou zarostlé vedle hlavní silnice. Mezi roky 1412 a bitvou na Běhání není o Předlicích mnoho písemných zpráv. Zato bitva 16. června 1426 zcela změnila tvářnost krajiny i osudy vsi s lidmi. V tomto největším husitském boji byla trojnásobná přesila křižáků na hlavu poražena. Z údajného pokřiku husitů "běží Němci, běží!" prý vzniklo pojmenování návrší u Předlic. Nejen Předlice a Hrbovice, ale i město Ústí, které stálo proti husitům, bylo vypáleno a zůstalo tři léta pusté. Roku 1745 byl ve věži kostela sv. Jindřicha v Praze nalezen rukopis Písně o bitvě před Oustím z konce 15. století s názvem "Slušíť Čechům spomínati…", je uložen v Národním muzeu.

Výňatek:
Předlice na Bíhání
sjela jsou se vojska s zbraní
Táboři bitvu začali
jako muži před se trčeli
kdež jsou vejmuli Sirotci
tekli krvaví potoci…

Po bitvě Na Běhání si předlické zboží přivlastnil loupeživý rytíř Jan z Vartenberka a na Blansku. Při přezkoumání pozemkových práv 1453 musel Vartenberk zboží vrátit králi. Pronájem Předlic obdržel Jakoubek z Vřesovic, přítel nového krále Jiřího z Poděbrad. Později získal i Kyšperk s okolím. Po jeho smrti došlo k dělení mezi jeho pět vnuků. Nejstarší Jaroslav získal 1467 Kyšperk (zvaný též Supí hrádek), Předlici a Klíše. Po roce 1500 vstupují na scénu jako majitelé opět johanité, aby s povolením krále Ferdinanda prodali roku 1547 vesnice Předlici, Klíše, Českou Novou ves, Habrovice, Bánov, Libov Radešín s částí Střižovického kopce, vodního toku a mlýna v Předlici s patronací nad kostelem sv. Vavřince v Kolči Mikuláši Jaroslavu Kelblovi (někdy psáno Kölbel) Geisingu. Kupní cena byla 1 750 žoků pražských grošů. Tak začala další vláda Kelblů nad Předlicemi. Jaroslav, někdy zvaný Jaroš, v roce 1548 zemřel. Zboží drželi dále jeho dědicové. Zachoval se záznam z roku 1559, že Adam Kelbl vedl při s ústeckou farou kvůli děkanskému poli v Předlici. Údajně Jaroslav z Vřesovic postoupil ústeckému faráři užívací právo ke 36 strychům polí, jež kdysi patřily záduší ke starému kostelu v Kolči, o němž píše Palacký, že měl svého samostatného plebána. Pře o farské pole se táhla asi 300 let. Každý nový majitel ji znovu rozdmychával. Posledně jmenovaný Adam Kelbl evangelizoval své panství. K výchově svých dětí povolal roku 1563 duchovního až z Gothy. Dal mu k dispozici kostel sv. Vavřince. Adam měl 10 synů. Ve svém testamentu 1590 dva z nich pro zhýralý život vydědil, což tehdy nebyla běžná věc. Adam byl pravděpodobně i stavitelem nové předlické tvrze, neboť až do této doby byla sídlem majitelů tvrz - později uváděná jako zámek - v Hrbovicích. Střídáním majitelů několika větví Kelblů docházelo k dělení vsi na horní a dolní Předlice. K horním patřil původní panský dvůr s 10 domky, k dolním novější dvůr se zámečkem a asi 19 domků. Po roce 1618 se Kelblové z náboženských důvodů museli se svým majetkem rozloučit a odejít ze země. Jeden z dalších Kelblů, Václav, koupil nekonfiskovanou část Předlic. Po 3 letech dostal povolení ji prodat ústeckému císařskému rychtáři Salomonu Freudenbergovi z Abelsbergu. Ten mu zůstal dlužen. Václav Kelbl se do Čech vrátil se Sasy a dluh vymáhal. Vzhledem k politickým poměrům v zemi v roce 1634 svého práva definitivně pozbyl. Povídání o držitelích Předlic by přesáhlo únosnou mez, kdybychom se zmiňovali o všech. Bylo mnoho majitelů, sporů, podvodů i bezpráví mezi držiteli a na poddaných. Význačnější letopočet byl rok 1704, kdy Předlice držel hrabě Vratislav z Mitrovic jako dědictví své ženy. Ten, nebo až jeho syn František Karel, nechal 1766 postavit barokní zámeček č. 1 s hospodářskými budovami. Měl tři křídla, střední zdůrazněné věžičkou. Brána byla zdobena rokokovými vázami. Zámeček byl zbořen 1979. Manželka vnuka, hraběnka Desfours, přivedla svým marnotratným životem zboží na buben. Roku 1791 koupil zadlužený majetek hrabě Bedřich Moric Nostic za 34 325 zlatých. Tím Nosticové zaokrouhlili svoji trmickou državu. Zůstali zde až do roku 1918.
V sedmileté válce (1756 - 63) bylo Ústí prohlášeno za pevnost. Rakušané zpevnili hradby i brány, spálili lodě na Labi, aby nepadly do rukou nepříteli. Měšťané kopali opevnění od Větruše až k Trmicím. V září 1756 měl pruský král Fridrich II. svůj hlavní stan ve starém trmickém zámku. Rakouští vojáci leželi kolem Předlic. Zásobování od vesničanů chtěly ovšem obě strany. Zle zasáhla i bitva u Lovosic. Vojáci všech válčících stran se přesouvali sem - tam. Rakouské dělostřelectvo zde tábořilo celou zimu 1757. V roce 1791 byla hrabětem Nosticem vybudována silnice spojující Předlice s Trmicemi. Několikrát byla opravována, později přerušena stavbou dolu Elisabeth. Roku 1803 bylo i na poli Antonína Ritschela objeveno uhlí. Tím začaly nové dějiny Předlic a okolí. V roce 1821 bylo objeveno další uhelné ložisko neohrožované vodou. Je známo, že kolem Předlic bylo mnoho rybníků a bažin. V srpnu 1813 zuřila známá napoleonská bitva u Chlumce Varvažova. Rekvírování a práce pro vojsko byla na denním pořádku. Také infekce se vyskytly. Ves ale přežila bez požárů. Na poděkování byla postavena v roce 1817 kaplička zasvěcená patronovi obce sv. Kilianovi. Byl do ní přenesen zvon z lípy, kde se dříve třikrát denně zvonívalo. Kaple byla zbořena v naší době. Rok 1848 přinesl zrušení roboty. Ves získala samosprávu. Bylo zřízeno ředitelství nosticovských uhelných dolů se sídlem v předlickém zámečku. Ves až dosud zcela zemědělská se začínala měnit v průmyslovou. Byly opuštěny vinice na úpatí Střižovického kopce, přecházelo se na výnosnější plodiny. Pokračovala výstavba domů a pole se prodávala šachtám na kutání. Roku 1854 byla velkým nákladem provedena stavba okresní silnice z Ústí n. L. do Předlic a Chabařovic. Při tom byla přemístěna známá socha Jana Nepomuckého z roku 1722 na břehu Ždírnického potoka. V naší době stojí u kostela sv. Josefa. I válka v roce 1866 zasáhla do života Předlic. Nastalo velké rekvírování pro 300 infanteristů a 200 husarů pruské armády.
Předlické děti chodívaly do školy do Trmic. Říčka Bělá se často rozvodnila a povodeň trvala řadu dní. Proto obec usilovala o postavení vlastní školy. Stalo se tak v roce 1897. Škola byla vysvěcena 12. srpna a od září sloužila vyučování v němčině. O rok později byla rozšířena na 5 tříd. Průmyslová revoluce v Předlicích pokračovala výstavbou velkých továren na okraji obce směrem k Ústí n. L. Od roku 1890 do 1900 se Předlice zvětšily o 100 domů. Pro továrny bylo třeba vody. V roce 1903 se uskutečnila potřebná stavba vodovodu a kanalizace. Vydatný zdroj přírodní vody byl v hloubce 25 m pod patou Střižovického kopce. Po dlouhodobých sbírkách a velkých potížích byl roku 1906 dostavěn a vysvěcen kostel sv. Josefa. Je bez velkých základů na místě někdejšího rybníka, kterých bylo kolem Předlic několik. Fara za kostelem je ze stejné doby. V tomtéž roce se konal první pohřeb na novém hřbitovu (bývalý pozemek Fr. Ritschela). Po zrušení hřbitova kolem kostela sv. Vavřince se pochovávalo v Chabařovicích. Teď měli Předličtí konečně hřbitov svůj. Díky aktivitám pana Karla Punčocháře byl 2. 11. 2003 slavnostně odhalen kamenný blok s křížem připomínající za socialismu zlikvidovaný předlický hřbitov.
Obce Předlice a Chabařovice se od roku 1910, kdy byla v Chabařovicích postavena textilní továrna, řadu let soudily. Textilka totiž soustavně barvila dosud čisté vody Ždírnického potoka na modro. Průběhy soudů ani výsledky nejsou známy. Také došlo k další převratné novince - odpadky se začaly svážet od domů otevřeným povozem, jehož příjezd ohlašoval zvonec. Předlice žily vždycky kulturním životem. Asi 20 % obyvatelstva tvořila česká menšina. V roce 1912 si Češi z vlastních prostředků adaptovali dům, který měl sloužit jako česká škola. Německé obecní zastupitelstvo nedovolilo školu uvést do provozu pro různé malichernosti. České děti dál chodily pěšky za každého počasí přes celé Ústí do Matiční školy v Krásném Březně. (Od této školy nese název Matiční ulice, dnes tak populární doma i za hranicemi.) Podle vzpomínek pamětníků byly po cestě často napadány německými dětmi. Více si o předlických záležitostech přečtete v knížce "Tak to jsem já" od Jožky Šaršeové, předlické rodačky a pozdější primabaleriny Národního divadla v Praze. Předlická česká škola byla otevřena až po vyhlášení ČSR 1918. Předtím byly matky českých dětí drženy pro pobuřování několik dní ve věznici v Litoměřicích. Prvním učitelem na této škole byl pan učitel Antonín Šedivý  (1918 - 38). Později se k němu nejen za katedru, ale i do života přidala paní učitelka Marie Šedivá. Za primitivních technických podmínek a za plat 196 Kč měsíčně s nadšením a láskou učili české děti. Nacvičovali besídky, chodili na výlety, cvičili v Sokole, zpívali v pěveckém sdružení Foerster. Sluší se vzpomenout, že Mistr J. B. Foerster několik jejich koncertů osobně navštívil a složil pro ně sbor Laňka. Po okupaci pohraničí 1938 byl majetek české školy zabrán. Manželé Šedivých odjeli do Prahy s batohem na zádech, kde skrývali školní kroniku. To bylo vše, co zachránili. Kronika je nyní v Městském archivu. Po válce se vrátili a pokračovali v učení na českých školách už za lepších podmínek. Poslední předválečný ředitel české školy v Předlicích byl Josef Kasal. Němci ho zatkli a 1940 umučili v koncentračním táboře v Osvětimi. Na budově předlické školy mu byla odhalena pamětní deska obnovená po roce 1989. V září 1914 byla uvedena do provozu kolejová doprava Předlice - Trmice. To už bylo za 1. světové války. I Předlice měly mnoho padlých a bídy. V roce 1929 byla zahájena výstavba pouliční elektrické dráhy do Chabařovic. (Z Ústí do Předlic fungovala již od roku 1899.) Ždírnický potok byl překryt. Rokem 1939 skončily samostatné dějiny obce Předlic. Byly připojeny k městu Ústí n. L. Měly v té době 418 domů se 4 271 obyvatelem.
A co můžeme z dějin Předlic při naší vycházce ještě vidět? V "nových" Předlicích zmiňovaný kostel sv. Josefa s farou. Naproti přes ulici na Školním náměstí je bývalá německá škola. Vlevo na rohu Mahenovy ulice bydlel v roce 1910 jako dítě oblíbený spisovatel knih pro mládež a autor Rychlých šípů Jaroslav Foglar. Vzpomíná na to ve svých knihách. Ve starých Předlicích z původního johanitského dvora zůstalo několik přestavovaných hospodářských budov vlevo od silnice. Všechny budovy na této straně mají staré jen základy. Potok je pod dlažbou. Jedna z nejstarších budov, také mnohokrát přestavovaná, je 1717 postavený panský hostinec Lednice (Eiskeller). Stojí na rohu ulice zvané Okresní. V něm se četly robotní povinnosti a smělo brát pivo, víno a destiláty jen z panských pivovarů Krupka, Chlumec, Krásný Les nebo Trmice. Na protějším rohu stával zámeček z roku 1766 s dolním dvorem, zvaný Vesta. Na druhé straně ulice má nejstarší historii dům č. 42 rovněž postavený 1717 - byl to mlýn s náhonem na starých mapách ještě značeným. Tam také bývala sporná farská pole. Náhon byl později přerušen dolováním, mlýn elektrifikován a přestavěn na pekařství. Fungovalo až do 2. světové války. Ulice se dodnes jmenuje Na Vantrokách. A nejmladší zmínka o Předlicích? Narodil se zde otec pozdějšího slovenského herce Vlada Müllera (1936 - 96). Po vyučení knihařem u Bukače Národním domě odešel do Bratislavy. Oženil se se Slovenkou, která při Vladově narození zemřela. Předlická babička Vlada vychovávala do čtyř let, než si ho otec vzal k sobě. V Předlicích žije Vladova vlastní sestřenice, známá čs. reprezentantka Bedřiška Müllerová - Kulhavá, držitelka 26 titulů mistryně ČSSR. Její dcera Jana je mistryní světa v biatlonu. Ale to už jsou úplně nejnovější dějiny Předlic, na kterých se mohou všichni občané podílet.