Klíše (Kleische) - 190 m n. m. V roce 1169 věnoval český král Vladislav II. řádu johanitů vsi Bořislav Hrbovice. K těm patřilo i území Klíšské hory. Na jejím území vznikla místa Předlice, Střížovice a Klíše. Můžeme tedy klást založení vsi Klíše do 2. poloviny 12. století. Klíše, nejprve jen hospodářský dvůr johanitů, vstupuje do dějin svým jménem písemně roku 1328, kdy je jako ústecký rychtář zmiňován Hanuš z Klíše. Blízkost obou míst způsobila, že obyvatelé Klíše byli často uváděni v ústeckých městských knihách. Ve 14. století je mezi ústeckými konšely jmenován Matěj z Klíše a 1335 úřadoval jako ústecký rychtář Jan z Klíše. Křestní jména jsou vesměs česká, příjmení ještě neexistovala. Jméno vsi se postupně vyvíjelo: Kleiš, Kleysch, Kliš, Klisse, Kleische, Klysch… Místní jméno Kliš je odvozeno od mužského osobního jména Klich (domácí podoba mužského jména Kliment - souhlásková skupina Ch se změnila v Š - Klichův dvorec). Vyskytly se i názory, že se Klíš jmenoval nejprve potok a až druhotně byla po něm pojmenována osada. Později, když už se na přivlastňovací charakter jména Klíš zapomnělo, přešlo jméno k ženskému mluvnickému rodu ta Klíš a začalo se ho používat ve dvojslabičné podobě Klíše, která trvá dodnes. Místo bylo osídleno již od pravěku, jak dokazují četné archeologické nálezy. Pod Klíšským kopcem (Střižovický vrch) směrem k chemičce se v zimě 1877 - 8 v hloubce 1,6 m vykopaly zbytky neolitického osídlení: zvířecí kosti, popel, kamenné nože a hřebeny. V létě nato se nedaleko odkryl kostrový hrob s bronzovým spirálovým náramkem. Vše se nachází v antropologickém muzeu ve Vídni. Roku 1893 při stavbě nové (nyní již staré) nemocnice byly nalezeny zbytky uren s popelem a napůl spálené kosti, holicí nůž a dvojitý zvonec hallstadtského typu. Také na Ovčím vrchu ještě před založením městského hřbitova (pátý v pořadí ve městě) byly vykopány zbytky uren. . Další bohaté nálezy byly v bývalé klíšské cihelně (stráně mezi Štefánikovou a Masarykovou třídou ). Podle turistických průvodců je Klíšský - Střižovický kopec poslední vyvýšenina Ústeckého Českého středohoří. Leží proti chlumské a teplické rovině. Má více kup - vrcholů. Hlavní masa je vulkanického původu a skládá se z tefritu a bazaltu. Před rokem 1948 tam skauti z Klíše postavili svépomocí dva sruby. Výška se uvádí 357 m n. m. V jeho sedle ve výšce 190 m leží ves Klíše chráněná od severních větrů. Území Klíše se prostírá přes sedlo k údolí Klíšského potoka se zdrží, pokračuje od vrchu s bývalým sanatoriem pro plicně choré s pomístným názvem Na Kabátě (po zaniklé osadě se strážným bodem) k Holoměři. Holoměř je sopečného původu. Je to prý jediná lokalita v republice, kde lze najít přírodní zeolit. Od pradávna zde za slunovratu plály pohanské ohně. Směrem k Ústí n. L. je klíšské území ohraničeno Klíšskou (dříve Leninovou) ulicí. Uvádějí se rozměry pozemků 262 ha 7 a a 48 m2.
Původní tvar obce byl okrouhlý, slovanského původu. Náves bývala zhruba nad křižovatkou ulic Klíšské Jateční. V pozdější době byla korunována kaplí zasvěcenou sv. Floriánovi. Stávala až do 50. let 20. stol., a to na prostranství před vysokoškolskými kolejemi. Na návsi nechyběl ani rybníček a socha Jana Nepomuckého. Po johanitech se na Klíši vystřídala celá rada držitelů. Zachovala se nám zmínka ze 17. června 1418, že Anna z Koldic koupila zboží Klíše a Předlice. Rod Koldiců přišel z městečka Koldice - Kolditz u Míšně, někdejšího slovanského území. Anna byla vdova po majiteli Krupky. V husitských dobách byla Klíše bez panstva. Po bitvě Na Běhání se Klíše zmocnil Jan z Vartenberka, pán na Děčíně Blansku. Jeho zboží na jedné straně sousedilo s Klíší. Dobové prameny říkají: "...1454 Blanštejn stupuje králi vsi Radyšína, Klíše, Předlice a ty jsou vsi u Ustie..." - to znamená, že v roce 1454 musel Vartenberk Klíši a 6 dalších vsí vrátit královské komoře. A další text: "...1457 dědictví jich Przedlice, Klysse, Hawrowicze prodali..." V té době byly pozemky Klíše rozděleny na dvě části. Jednu z nich, která se stala součástí předlické ho panství, získal 1467 při dělení majetku Jakoubka z Vřesovic jeho vnuk Jaroslav spolu s Kyšperkem a Předlicemi. V roce 1520 získal Klíši rod Glaců ze Starého Dvora u Krupky. Starý Dvůr byl malý hrádeček náležející k opevnění hornického města Krupky. Byl zničen husity 1429. Glacové zbohatli na těžbě cínu tak, že mohli koupit hrad Kyšperk (také zvaný Supí hrádek - na  Supí hoře byly bohaté rudné doly) i hrad Střekov s celým panstvím. Glace připomínají epitafy na zdech ústeckého kostela Nanebevzetí Panny Marie (šikmý kostel). Náhrobní deska s erbem a českým nápisem říká: "Od narození Božího 1452 zemřel pan Bernard starssí Glacz Starého Dvoru." Renesanční náhrobek zde má i pan Glac Adam 9. 4. 1565 na Klíši sedící. Zemřel 29. 8. 1588 ve stáří 45 let. I záznamy jiného druhu se zachovaly, jako ten z roku 1522. Ústecký várečník Řehoř Rutyk nechal v odkazu zaznamenat dluh na pivo klíšeckému šenkýři ve výši 2 kop 12 rejcarů. Jaroš Kelbl koupil vsi Libov a Radešín od johanitského konventu 1547 se svolením krále Ferdinanda. Tak zde tento řád ztratil své poslední državy a "1549 Hradessin a Lowin vesnice, celé Klysse s mlýnem a vinicí u Klysse prodal" Janu Glacovi. Tak došlo opět ke spojení celé Klíše. Asi tehdy došlo ke tvorbě tvrze v prostoru pozdějšího panského dvora. I po něm nám do současnosti zůstal právě jen název ulice Panského dvora pod Ovčím vrchem. Roku 1661 byla již tvrz v rozvalinách a jediným svědkem po stavbě byly dva podzemní sklepy. Ještě jedna zmínka o rodu Glaců je zajímavá: jedna z Bernardových dcer Magdalena byla provdána za Kaplíře ze Sulevic. Po Janu Glacovi, také Jaroš zvaném, vlastnil Klíši jeho syn Adam, po něm dědila manželka Marianna Valkounka. Vše prodala 1590 Petru Kelblovi z Geisinku, majiteli Chlumce. Klíše se tak stala trvalou součástí chlumeckého panství až do vytvoření nového systému veřejné správy v roce 1848.
Bratři Kelbové, majitelé Klíše, po bitvě na Bílé hoře emigrovali. Jejich majetek císař prodal Petrovi ze Strahlendorfu, prezidentu říšské dvorní rady. Ten navštívil Chlumec a Klíše snad jen dvakrát v životě. Zemřel v roce 1637 ve Vídni, pochován byl v Praze. Střídání majitelů pokračovalo. Nová paní Klíše a Chlumce, paní Anna Kateřina, se roku 1640 provdala za hraběte Kolowrata - Krakovského. V roce 1661 zdědil panství jejich syn František. Na paměť odvrácení moru nechal postavit roku 1690 na vrchu Horka v Chlumci známou tříbokou kapli. Majetek se dále předával mezi Kolowraty - Liebsteinskými až do roku 1828. Tehdy zemřela Alžběta Kolowrat - Krakovská a panství zdědil její vnuk hrabě František Thun - Hohenstein. Neměl ale dostatek peněz na vyplacení příbuzenstva, a tak panství převzala 1830 hraběnka Alžběta z Westphalen - Fürtstenberg a na Klíši. (Westphalenská hrobka je pod tříbokou kaplí na Horce). Za Westphalenů se postavila kaple na Telnici (1910). Při bourání starých staveb se často nacházejí velmi ceněné cihly s westphalenským znakem z jejich cihelny na Klíši. A ještě "nedávno" se Štefánikova ulice jmenovala Westphalenstrasse. Stojí psáno, že v roce 1644 věnoval primátor města Ústí n. L. Adam Kippelt své pole na "horní klíšecké cestě" pro špitální účely městu. (Prostor mezi Královou výšinou Koněvovou ulicí. Pozdější budova už zase nestojí.) V knize o Ústí z roku 1747 se píše: "Austí n. L. - Usk super Albea - Usta - Ostia - Austa - královské město s hradbami leží 9 obyčejných mil od Prahy vzdáleno, 2 míle od Teplic na východ na levém břehu Labe a na Klíšském potoku, který pramení na saských hranicích za Libouchcem. Tento potok během své pouti dostává rozličná jména, teče okolo Klíše a blíže města padá do Běliny." Odstaveček k občerstvení žíznivých: odedávna mělo město Ústí právo vaření piva samo. Podle Kropfových knih o dějinách chlumeckého panství otevřel majitel chlumeckého zboží Petr ze Strahlendorfu před rokem 1630 šenk v Klíši. Přišel proto do sporu s Ousteckými. Ti prosadili, že musel šenk opět zavřít a ještě složit 20 kop grošů na smír. Svobodný pán ze Strahlendorfu prodal zavřený hostinec 22. prosince 1636 Jiřímu Riedelovi. Jako nájemníci šenku jsou v letech 1655 jmenováni Jakub Titze a 1657 - 58 Tomáš Schmecke. Pivo se zde tedy čepovalo. I ves Klíše byla často poškozována válkami a nájezdy vojsk. Roku 1759 nechal oberst Kleist ve jménu pruského krále Fridricha vypálit 17 klíšských stodol. V letech 1778 - 79 ležely v Klíši jednotky rakouské armády. Páter Illing z Ústí chodil denně vojáky ošetřovat. V roce 1813 byla Klíše opět vydrancována od Francouzů a panský dvůr vypálen. Zle postižena byla i hospoda Panského dvora, později přejmenována studenty na hospodu Hnáty. Od roku 1848 byla ves Klíše svobodná. Jen panský dvůr zůstal nadále v držení hraběcí rodiny Westphalenů. Po smrti hraběnky Alžběty přešel na jejího vnuka Bedřicha von Westphalen, který ho prodal městu Ústí v roce 1898 za 825 tisíc K. Klíše jako příměstská obec s sebou nesla výhody i problémy blízkého města Ústí. S rozrůstajícím průmyslem byl zájem o klíšské polnosti. Zejména plochy směrem k Předlicím byly rozprodány na stavební parcely nejdříve. První továrnou v klíšském katastru byla sklárna postavená v letech 1872 - 3. Podle berního soupisu 1654 bylo na Klíši 11 chalupníků s 3 a 3/4 strychu vinic, 2 zahradníci a panský dvůr. V roce 1815 se začala stavět císařská silnice z Ústí n. L. do Varvažova přes Klíšské údolí a 1826 založena panstvem silnice do Klíše.
Turistický průvodce za Rakouska - Uherska říká: "Vyjděte si z náměstí císaře Josefa (nynější Smetanovy sady) silnicí přes Klíši, kde stávala tvrz, nyní dvůr hraběte Westphalena, na Klíšskou horu..." V roce 1831 už bylo na Klíši 37 domů, 202 obyvatelé, 2 mlýny a zmiňovaný panský dvůr. Roku 1835 nechal hrabě Josef Westphalen, majitel Klíše, založit cihelnu, která brala vodu z Klíšského potoka. Mlynáři na potoce i obyvatelé se soudili, ale nevyhráli. Prý to byl "vyšší zájem". První starosta Klíše byl Antonín Schmidt. Byl zvolen 1850. K ochraně obce sloužil 35. regiment polních myslivců. V roce 1856 byla založena chemička, 1858 zrušeny vinice. Rozprostíraly se především na svazích Holoměře, Kabátu (Vinařská ulice) a na jihovýchodní straně Klíšského kopce. Uvádějí se 4 strychy (jako korec, tj. 2 878 m2). Roku 1873 shořela usedlost č. 1 i s majitelem Vincencem Schmidtem. V roce 1873 začala výstavba sklárny. Roku 1880 měla Klíše 87 domů se 466 obyvateli a byla začleněna do pošty Ústí n. L. První poštovní schránka byla slavnostně umístěna na domě čp. 2. Od roku 1881 byl postupně překrýván potok od Klíšského údolí až ke Špitálskému náměstí. V letech 1884 - 85 byla vystavěna silnice do Ústí a do Předlic. Roku 1889 byla u kapličky sv. Floriána (před vysokoškolskými kolejemi) zřízena studna a prodán pozemek na novou nemocnici. V roce 1890 byl zřízen nový hřbitov na Ovčím vrchu, 1893 byla zahájena stavba nové nemocnice, o rok později byla otevřena. Ještě po 2. světové válce sloužily pacientům béžové deky s vetkaným tmavě hnědým nápisem "Masarykkrankenhaus". Roku 1896 byla zahájena stavba obecního úřadu na Klíši. Hrabě Westphalen slíbil dodat na stavbu dříví, ale nedodal. Starý obecní úřad byl odkoupen za 140 zlatých. V roce 1898 byly městem Ústí koupeny poslední pozemky hraběte Westphalena o rozloze 172 ha 66 arů za 1 milion rakouských korun. Tím zde zaniklo feudální držení půdy. Převážná část klíšského katastru se stala ústeckým majetkem a připojení Klíše k městu roku 1899 bylo jen formalitou. Pro získaný prostor na svazích Klíšského kopce byl pořízen zastavovací plán na vilovou zástavbu. Nová městská čtvrť, která se v souvislosti s výskytem uhlí nazývala přechodně Kottage, se během krátké doby stala nejlépe urbanisticky zvládnutou čtvrtí města. Časté vznícení uhlí pod povrchem připomíná název ulice Na Spálence. Část navazující na Předlické nivy byla využita k průmyslové výstavbě: Chemopharma, Tesla, Globus (továrna na krémy na obuv), Armaturka, zmíněná sklárna aj. Ještě další zajímavá data se vyskytují v klíšské části města Ústí n. L. V roce 1906 bylo postaveno soukromé nervové sanatorium, jehož nájemce byl MUDr. Otakar Freund. Tam se 19. 11. 1912 narodil jeho syn MUDr. Gerard Freund - Fráňa, pozdější lékař na válečných lodích Francie ve 2. světové válce. Své osudy popsal v knize Sbohem moře, sbohem oceány. Roku 1908 se zahájila stavba sanatoria pro TBC na Kabátě, kterou i v dalších letech podporovali uhlobaroni Weinmann a Peček. Ve stejném roce se na Klíši zmiňuje hostinský Václav Matouš. Byl to pozdější hostinec Panského dvora. V čísle 19 byl hostinský Jindřich Kugler, hostinec nesl jméno Zum Felsenkeller. V březnu 1913 se slavnostně otevíral německý slepecký ústav s hudebním oddělením (nynější krajská vojenská správa) a 1915 bylo zahájeno vyučování na chlapecké a dívčí měšťance na Klíši (nynější gymnázium v Jateční ul.). Dne 1. 4. 1930 byl pietně otevřen urnový háj na Klíšském kopci (zničen po 2. světové válce); 5. 4. 1930 byl zahájen provoz v další budově sanatoria; 23. 4. 1930 dala městská rada souhlas k otevření termálních lázní na Klíši. Koupaliště bylo slavnostně otevřeno 6. 7. 1930. V tom roce ho navštívilo 46 335 občanů, roku 1934 již 139 924. Bylo pokračováno v regulaci Klíšského potoka. Dne 1. 3. 1930 byla otevřena okresní nemocnice, 30. 7. 1930 se městská rada usnesla zřídit na Hvězdě okrasný park v místě, kde býval obecní rybník. Dne 28. září 1930 byla otevřena škola v Palachově ulici, dílo architekta Gočára. A stavělo se, stavělo - soukromé vily i městské domy, celá Palachova ulice. Ale to už byla spojená záležitost města Ústí n. L. a jeho čtvrti Klíše.