Bukov
(Pockau) - Místní jméno Bukov můžeme doložit dvojím způsobem: Bukův dvorec, Buk vzniklo jako domácká podoba mužského osobního jména Bukeš nebo Buksa, odvozeno od Budivoje - nebo jako název bukového lesa, bučiny, případně kopce s bukovým porostem. Jméno pak bylo přeneseno na osadu. Podle archeologických nálezů žil v prostoru nynější čtvrti Bukova již člověk doby kamenné. V bývalé cihelně se našly mamutí kly a stoličky. Ve 14. století patřila osada Bukov ke všebořickému panství. Za vlády císaře Karla IV., asi 1363, byl Bukov samostatným rytířským sídlem. Tehdy se jako držitel léna uvádí Ješek Všechlap a jeho syn Ulrych (1368 - 75). Koncem 14. století zde vznikla tvrz a jako její první držitel je jmenován Václav řečený Sovka z Kelníku (1401 - 14). Mezi léty 1418 až 1426 drželi Bukov Jan Šesták z Klen a Hynek z Chotěšova, který byl i hejtmanem Blanska. V letech 1522 až 1526 byl majitelem Bernard Kelbl z Geisingu. Dědicové záhy tvrz s vesnicí Sspimbergk prodali Janu Trmickému z Milína a jeho zůstala až do roku 1615. Další majitel, Prokop Dvořecký z Olbramovic, byl v této majetnické řadě nejvýznamnější. Byl hejtmanem litoměřického kraje, jeden ze 30 zemských direktorů. Byl popraven na Staroměstském náměstí v Praze 1621. Bukovský dvůr mu byl odňat a prodán manželce Václava ze Štampachu (1623). Od jejího syna Erazima Jaroslava koupil bukovské panství 1640 Alexandr z Bleilebenu, který ho připojil ke Všebořicím. Vdova po něm odkázala vše Maxmiliánu Václavovi z Martinic, který se majetku ujal po její smrti 1665. Již o dvě léta později dochází opět k prodeji, a to Michalovi Františku z Althanu za 90 tisíc zlatých. Vdova se znovu provdala za hraběte Octavia Karla Cavrianiho, který Bukov připojil ke svému krásnobřezenskému panství. Hovoříme-li o bukovském panství, musíme si uvědomit jeho skromnost. Podle berní ruly z roku 1654 zde stával panský dvůr a 2 selská stavení, po třicetileté válce velmi zničená. Dvůr se rozkládal vedle dnešní (již zbořené bývalé školy v bývalé Ševčíkově ulici) na místě bývalých domů č. 3, 4 a 5 na vyvýšenince nad Klíšským potokem. V místě školní budovy býval panský ovčín. Ke starému Bukovu patřily ještě 2 mlýny na Klíšském potoce. Horní (nyní dřevařské závody) připomínaný již 1543, kdy na něj nechal tehdejší majetel Bukova Jan Trmický zapsat své manželce Kateřině rozené Glacové ze Starého dvoru z Krupky 1 546 250 kop přineseného věna. Dolní mlýn byl přestavěn 1690 na sladovnu pro všebořický pivovar. Budova stála ještě po 2. světové válce. Pak vyhořela a trosky byly odklizeny. Ve směru ke mlýnu byla slepá ulice U Splavu, zhruba v místě dnešního penzionu pro důchodce. Stará poštovní silnice od Prahy přes Lovosice a Ústí n. L. vedla nejprve přes Skřivánek, později byla odkloněna na Bukov. Za Horním mlýnem vedla ulicí Na Valech (název připomíná ležení pruského vojska v sedmileté válce 1756 - 63) k dnešní skorotické škole a dál na Strážky. Přesto tato důležitá mezinárodní trasa nijak nezměnila zemědělský ráz obce.
Ještě po 2. světové válce se setrvačností psávalo "Bukov u Ústí n. L.", ač byl již součástí města. Farou byl připojen ke Skoroticím. Měl jen kapličku z roku 1820. Byla zničena při "velkém bourání" Bukova v naší době. Stála naproti školní budově, která je nyní opuštěná. Školáci chodívali do školy do Všebořic až do roku 1893, kdy byla zmíněná školní budova postavena. V roce 1674 byla na Bukově - zhruba v místě dnešní jízdárny Tatranu Bukov - založena panská cihelna hraběte Westphalena Chlumce. Byla zdrojem častých neshod majitele s městem Ústím kvůli zadržování a znečišťování vody Klíšského potoka. Další velká změna nastala po dostavění "císařské" silnice z Ústí n. L. do Varvažova v roce 1817. Roku 1870 tudy byl tažen vodovod z Telnice k městu. V roce 1903 se v prostoru dnešních Městských sadů konala velká průmyslová výstava. Při té příležitosti byla elektrická dráha prodloužena až k nynější Šaldově ulici. Tehdy tudy ještě protékal Klíšský potok zcela nekrytý, s bohatou vegetací po obou březích a s řadou mostků. U Šaldovy ulice stával kamenný mostek s křížkem, místo se nazývalo "Kreuzbrücke". Později byla trať elektrické dráhy prodloužena až k současnému "rondelu", kde se otáčela k jízdě zpět. Ještě dnes se pod zemí ukrývají staré koleje. Po parcelaci všebořického velkostatku koncem 18. století nastal rozvoj obce. Nové zemědělské usedlosti obhospodařovali i přistěhovalci z jiných okresů. Roku 1830 měl Bukov 220 obyvatel a 40 domů, r. 1857 již 560 obyvatel s 88 domy. Od roku 1907 měl vlastní poštu. Roku 1910 byla tramvaj protažena až do Telnice pod nádraží ČD. Její nákladní vagónky se využívaly k dopravě uhlí z Dělouše (zaniklá obec na trase) do městské elektrárny ještě po 2. světové válce. (Dobové fotografie jsou v knize, kterou vydal Městský dopravní podnik ke 100. výročí svého založení). Osobní doprava bývala oblíbená a levná až do 50. let, kdy byla zrušena a varvažovská "císařská" silnice s ní. Svou vládu nastoupily doly. Nikdy nebyly splněny sliby, že po vyuhlení se vše uvede do původního stavu. Neuskutečnila se ani druhá varianta slibů o příměstské rekreační oblasti. Je nutno se zmínit o 13. červenci 1947. Oblíbená tramvaj číslo 1 byla v létě využívána turisty a chataři, v zimě lyžaři. Největší návaly bývaly v neděli. Tehdy byla slunečná pohoda a na nakléřovských stráních dozrávaly borůvky. "Jednička" vyjela z Telnice v 17.07 přímo ověšená lidmi. (Staré typy tramvají měly volné plošiny). Cestou se už ani nezastavovala, všichni jeli do města. Prvně chtěl řidič zastavit ve stanici Valerův kopeček (Kpt. Jaroše). Zjistil, že mu nefungují brzdy. Jízda se stále zrychlovala, někteří lidé dle možnosti vyskakovali z vozů. V zatáčce na Bukově u kina Blaník vyjela tramvaj z kolejí i s vlečným vozem a roztříštila se o stožár elektrického vedení. Na místě bylo 25 mrtvých, další později umírali v nemocnici. O neštěstí hovořily všechny světové rozhlasové stanice. Oběti měly hromadné rozloučení na Mírovém náměstí za vládní účasti.
Město Ústí n. L. podniklo v historii několik bezvýsledných pokusů o připojení samostatné obce Bukova. Až to bylo provedeno nacistickým administrativním rozhodnutím 1. května 1939. Tehdy měl Bukov 457 domů s 3 351 obyvatelem. Připomeňme si ještě několik novějších letopočtů: domy na hlavní třídě (Chlumecké, Adolf - Hitler- Strasse, Masarykově) byly postaveny až v roce 1794, silnice do Božtěšic 1860, domy v Baráčnické ulici 1877. U stanice autobusů proti dřevařským závodům Lineta ještě poznáte malou alej jako zbytek ulice na břehu potoka. Ulice měla i několik mostků přes potok, který také dokázal být zlý. Při jedné povodni do něj spadlo děcko. Utopila se i jeho teta, která ho chtěla zachránit. V Ševčíkově ulici, kde bývala původní bukovská tvrz, později škola, nyní zbořená, se nově stavělo 1885 až 88, v Heydukově ulici 1878 až 1884. Nejmladší je vilová kolonie u kartáčového slalomového svahu (235 m dlouhý, 18 m široký, převýšení 76 m, otevřen 1975, zrušen asi 2000). Vilová zástavba na úpatí Střižovického vrchu zvaná Habřina (Haberschina) pochází ze 30. let. Když jsme se tak prošli dějinami, zbývá nám projít ve skutečnosti místy, která zůstala. Musíme začít ještě na území Klíše, na Masarykově třídě Stadionu 1. máje (i když se běžně užívá výrazu "bukovský stadion"). Byl postaven v letech 1925 až 1927, ale plně byl využíván od roku 1935. Zachoval se doklad o daru ministerstva zdravotnictví ve výši 15 tisíc Kč. Město darovalo pozemek na Chlumecké třídě. Na tehdejší dobu to byla vysoce moderní stavba, ale některé další plány, jako plavecká hala, zůstaly jenom na papíře. Za "mladým" zimním stadionem, jehož výstavbu většinou pamatujeme, ti starší ještě otevřené kluziště na tom místě postavené v akci Z ("zdarma"), stojí velkoprodejna Meinl. Je to adaptovaná tramvajová vozovna. Na obrysech v omítce můžete napočítat původních 8 vjezdových vrat. Tato budova má ještě klíšské číslování. Ulice Za vozovnou, sestavená z rodinných domků postavených městem pro jeho zaměstnance, už je "čistokrevný Bukov". Dělení prochází i Klíšským údolím směrem k sanatoriu. Další ulice vpravo byla Splavu, už jsme o ní hovořili. Pak následovala Čermákova. Zůstaly z ní obrysy chodníků a na jejím konci velká smuteční vrba, kde měli obyvatelé lavičky a dětský koutek. Dál na rohu Heydukovy ulice stávalo oblíbené kino Blaník. Další roh Bendlovy ulice tvořila hospoda Na Zastávce (tramvaje č. 5), na protějším rohu ulice nejprve knihkupectví Kohoutek, pak potraviny. Z ulice zůstal vysoký smrk. Na jejím konci stávala četnická stanice (p. Vaněček, p. Matějů) a příčně stojící škola. Zbývá vzpomenout ulice Božtěšická, která vlastně sleduje nynější hlavní silnici podle Linety. Navazovaly do ní drobné uličky - Kamenná pod strání u Klíšského potoka, z Vinařské zůstal název i pro nové sídliště. Vinice na stráních Kabátu (sanatorium) byly zrušeny 1858. Na Masarykově třídě byla zmíněná otočka tramvaje a nízké domky směrem k cihelně, dál směrem k horám stoupající silnice. A nazpět na druhé straně? Nízké domky s obchůdky, hospoda Zeleného myslivce (z její zahrady zůstala skupinka vzrostlých stromů), Baťa, pošta, zelenina, opravna elektrospotřebičů... Na místě posledně jmenovaných stojí tranzitní telefonní ústředna. Vedlejší neodstraněný pomníček Julia Fučíka (záminka pro přejmenování Masarykovy třídy) je na někdejší zahradě domu, kde mívali bukovští skauti a mládežníci v letech 1945 - 48 své klubovny. A jsme zpátky u městských sportovišť, na hranici Klíše a Bukova.