Velemín je poprvé připomínán v roce 1228 jako majetek kláštera sv. Jiří na Pražském hradě. Kdysi tudy vedla středověká Solná cesta z Halle přes tzv. Paškapole do Prahy. Dnes obcí prochází neméně významná trasa silnice E 55. (odesláno 1930)

Velemín (Welemin) - 287 m n. m. - Obec a její místní části - Milešov, Březno, Oparno, Bílý Újezd, Boreč, Bílinka, Hrušovka, Kletečná, Zbožná, Režný Újezd, Dobkovičky a Páleč - leží v centrální části Českého středohoří. V současné době má (vč. místních částí) takřka 1500 obyvatel. Nejvíce žije ve Velemíně a Milešově. Rozkládá na 9ti katastrálních územích o výměře 4.826 ha, čímž se rozlohou řadí mezi největší obce na Litoměřicku. Území bylo osídleno již v mladší době kamenné (asi 3 tis. let př. n. l.), o čemž svědčí nálezy kamenných nástrojů např. soubor čepelí u Borče, sekeromlatu u Velemína, kamenných sekyrek u Dobkoviček apod. V 5.- 8. stol. n. l. se zde usídlují Slované a ti dávají zdejším obcím česká jména (Hrušovka, Zbožná, Újezd atd.) Osídlení však bylo poměrně řídké, zvláště pak po třicetileté válce, ve které byly zdejší obce často vypáleny a zpustošeny, protože tudy do Čech procházela nepřátelská vojska. Šlechta proto povolává nové osídlence z Německa, a tak dochází po dobu 300 let k silnému poněmčování. Jméno prý Velemín dostal podle velikého mlýna, kolem kterého vznikla později jedna z nejstarších osad. Vedla tudy důležitá obchodní cesta, po které byla, kromě jiného zboží, dopravována sůl z Halle do Prahy. V katastru byly nalezeny předměty z mladší doby kamenné - u stodoly domu čp. 23 kamenný žernov a závaží, u domu čp. 100 plochá kamenná sekyrka. Již v r. 1228 tu byl dvůr, náležel klášteru sv. Jiří na Hradě pražském. Tvrz často měnila majitele, v r. 1397 patřila Kunatu ze Sulevic a kolem r. 1500 (již pustá) Albrechtu Kolovratovi, pak Janu z Valdštejna a později Janu Černínovi z Chudenic. Nejstarší budovou je statek čp. 1, který býval zájezdním hostincem, v r. 1678 přestavěn na renesanční zámeček. Kostel dala postavit vdova po Kunatu ze Sulevic, v nynější podobě je z r. 1743. Vedle kostela býval hřbitov a asi od r. 1740 i německá škola. Česká byla postavena r. 1923, současná pak v r. 1959 a tělocvična v r. 1980.
Koncem 19. stol. sem přichází na stavbu železniční tratě několik desítek Čechů, ale více se jich tu pak usazuje po pozemkové reformě v r. 1920. Vztahy mezi Čechy a Němci byly dobré až do vzniku Henleinovy strany, kdy slibům o autonomii a pak i o připojení k Německu podléhá většina německého obyvatelstva. Od r. 1938 do r. 1945 bylo území součástí Velkoněmecké říše. Po osvobození pak byla většina německého obyvatelstva odsunuta. Do jejich opuštěných domů a statků přicházejí z vnitrozemí noví osídlenci z Čech, Slovenska a kolem r. 1947 i Češi z Volyně. Po r. 1949 vznikají Jednotná zemědělská družstva, která se postupně slučují. Noví občané se sžívají a zakládají různé společenské organizace např. Sokol, ČS Svaz žen, Sbor dobrovolných hasičů, divadelní kroužky aj. Ve všech obcích byly ustaveny samostatné místní národní výbory.
Bývala zde pískovna, čedičový a vápencový lom. Před 2. světovou válkou byl Velemín pro své mírné klima a krásnou polohu oblíbeným letoviskem.
V r. 1930 zde žilo 550 obyvatel (z toho 271 mužů a 279 žen) v 65 domech a v r. 2002 512 obyvatel (252 mužů a 260 žen) v 164 domech.
Bohatství přírody Českého středohoří, značná výšková členitost (od 180 do 837 m n. m.) spolu s vyššími teplotami a nízkými ročními srážkami vytvořily předpoklady pro vývoj neobyčejně pestré mozaiky rostlinných a živočišných společenstev. Na velice malé ploše nacházíme rostliny skal a sutí, vegetaci travnatých a křovinatých formací, listnaté i smíšené lesy. Snaha o její ochranu, která vyústila r. 1976 ve vyhlášení Chráněné krajinné oblasti Českého středohoří, je spjata se jménem Jana Šimra, který ač pocházel z druhého konce Čech - z Veselí nad Lužnicí, kde se 2. září 1900 narodil, má nesporné zásluhy o botanický výzkum této mimořádné krajiny. Jako mladý učitel se dostal do míst, s nimiž se co do pestrosti krajinného obrazu i hojnosti přírodních hodnot sotva může měřit jiná oblast českých zemí. Spolu s profesorem J. Klikou má zásluhu o zřízení výzkumné biologické stanice ve Velemíně, která se stala střediskem dalšího výzkumu ve Středohoří. Stanice nyní působí pod hlavičkou University Karlovy - přírodovědné fakulty. Jan Šimr má i dnes následovníky. V r. 1998 byla zřízena Veřejně prospěšná společnost Milešovka, která sídlí v budově Obecního úřadu ve Velemíně. Jejími členy jsou významné osobnosti i nadšenci i ze sousedního Německa. Společnost si klade za cíl zvelebení vrcholu Milešovky, otevření Muzea meteorologie a úpravu přístupových cest na Milešovku, kde se počítá s vytvořením naučné stezky.
Vodní dominantou Velemínska je Milešovský potok, který protéká od Pálče, přes Milešov a Velemín do Opárenského údolí, svou pouť končí v Labi v Malých Žernosekách. Po celé délce byla v minulosti jeho voda využívána pro pohon mnoha mlýnských kol v mlýnech, z nichž některé se dochovaly dodnes. Na horní části potoka se nacházejí 2 rybníky o výměře cca 2,5 ha, jsou využívány pro rekreaci a sportovní rybaření. Na jejich březích lze ve veřejném tábořišti stanovat.