S Velemínem sousedí Chotiměř, v minulosti bohatá obec. Kromě jiných ji vlastnil i Bedřich z Bílé, popravený 21. června 1621 na Staroměstském náměstí v Praze. Ve 20. století ovlivnila ráz obce předimenzovaná zemědělská velkovýroba. (odesláno 1930)

Chotiměř (Kottomirsch) - 228 m n. m. - Jméno (uváděna též Chodomiř, Chotimiř, Chotimíř) připomíná strážní (chodskou) službu v pomezním hvozdu. Obec leží 5 km severozápadně od Lovosic při silnici z Velemína do Litochovic nad Labem, protéká jí Chotiměřský potok, který pramení na Hrušovce. První zmínka pochází z r. 1228, kde se připomíná jako zboží kláštera sv. Jiří v Praze. Poté je v nedatovaných listinách uváděn po r. 1250 vladyka Petr z Chotimíře. Tak jako v sousedních Dobkovičkách byly i v Chotiměři odedávna 2 tvrze. Dva statky již na samém začátku 15. století. Na jednom z nich seděl v r. 1404 Smil, na druhém Zdeněk ze Vchynic a v r. 1406 Mikuláš Skříčka. V r. 1492 patřil jeden statek Janu a Václavu Osterským ze Sulevic. Od bratrů Osterských se dostal Rynoltovi z Lupkovic a jím byl prodán r. 1531 Zikmundu Jílovskému z Greštorfu, který se na "na Chotiměři" psal. Druhá tvrz připadla ke konci 15. století ke hradu Ostrému. Dne 7. října 1505 prodal Kameš ze Sulevic tvrz, dvůr a svůj díl vsi Jindřichu Venclíkovi z Vrchovišť. Tento díl koupený 21. června 1508 Albrechtem z Kolovrat, přešel 20. prosince 1523 na Albrechta z Valdštějna. Tato tvrz zpustla a byla odprodána kolem r. 1530 Jakubovi z Klenče, který ji prodal již r. 1537 výše jmenovanému Zikmundu Jílovskému, který pak celou ves držel. Od té doby zde byla již jen jedna tvrz. Po jeho smrti zdědil Chotiměř jeho syn Hanuš, který záhy zemřel. Statek připadl dceři Ludmile a sestrám Barboře Panvicové a Magdaléně Rausendorfové. R. 1585 skoupila Barbora díly ostatních a r. 1580 celý statek prodala Bohuslavu Kaplíři ze Sulevic. Ten si vzal za manželku Kateřinu Hofmanovou, děvečku ze dvora v Roudníce, jíž r. 1601 na statku chotiměřském věnoval 100 kop míšeňských. Před r. 1615 nabyl Chotiměře Bedřich z Bílé, který se taktéž "z Chotiměře" psal. Tento pán, kterému i blízké Řehlovice patřily, vyjednával v září 1618 spolek se Slezany. Byl jediný, který po zavržení Ferdinanda hlasoval pro kurfirsta saského. Stalo se tak proto, že byl národnosti německé a měl statky v severních Čechách. V Praze měl na Malé Straně dům "U tří seker", ve Vlašské ulici. Po krvavém soudním řízení na Staroměststském náměstí 21. června 16212 byl šestým popraveným a jeho hlava byla vystavena na Mostecké věži. Ze zkonfiskovaných statků byla Chotiměř 6. července 1622 za 20.000 zlatých rýnských prodána Adamu z Valdštějna, majiteli lovosického panství. Johana Emilie z Valdštýna, rozená ze Žerotína jako poručnice svého nezletilého syna prodala Chotiměř 2. července 1646 za týž peníz paní Marii Polyxeně, hraběnce z Valdštýna. Jan Viktor, hrabě z Valdštýna vypůjčil si od kláštera sv. Kříže v Praze 21.000 kop míšeňských a za tento dluh Chotiměř získal. Hraběnka Sylvia Kateřina Černínová (roz. Carreto z Milesima) reversem z 5. prosince 1646 zavázala se tento dluh za 12.000 kop převzít a r. 1653 ves nabyla ke svým statkům. Tyto pak zdědil její druhý manžel hrabě Leopold Vilém z Baden-Badenu. Tak zůstala Chotiměř při Lovosicích s výjimkou 2 čísel, která náležela k Borči. Památkou na staré doby je barokní kaple.
V roce 1780 bylo ve vesnici 30 domů. Při sčítání r. 1830 zde bylo 33 popisných čísel se 175 obyvateli, dvůr s ovčínem, německá škola, hostinec, pohodnice, 3 panské chalupy a zahradnictví nedaleko vsi. Dvě čísla zůstala u Borče a přešla s panstvím borečským k Lovosicům. V r. 1900 bylo napočteno 314 obyvatel. Úředně nebyl uveden ani jeden Čech, ačkoli bylo ve dvoře 6 a v obci 1 česká rodina. Německá škola tu byla založena r. 1814. Česká, o jedné třídě, a měšťanská s ní, zároveň spojená s mateřskou, byly otevřeny 1. září 1928. Česká škola měla pronajaty 2 místnosti v nové německé, která byla vystavěna v r. 1913. Dalším rokem byla měšťanská škola převedena do Velemína. Česká škola v čp. 94 byla vystavěna v r. 1938. V současné době v Chotiměři základní škola není. V r. 1897 byla dokončena železniční trať spojující Liberec s Teplicemi se záměrem propojení severních Čech a odvozu uhlí z podkrušnohorské pánve (tzv. Liberecko-teplická dráha). Trať byla původně trasována z Lovosic přes obec Bílinka, vedle nynější mezinárodní silnice E 55. Tehdejší majitel panství milešovského ale nedal souhlas k záboru polí, a tak byla trať stavěna těžkým terénem opárenského údolí. Dále si pak vymínil, že se železniční stanice u Chotiměře bude jmenovat "Milešov - Chotiměř". Bylo tomu tak do počátku 60. let minulého století. Trať sloužila do r. 1970 pro návoz prázdných vozů pro uhelnou pánev a ve své době měla nemalý význam v propojení měst Liberec, Česká Lípa, Litoměřice, Lovosice a Teplice. Nádražní budova je typická pro malé stanice na trati bývalé společnosti ATE. Do r. 1945 byla Chotiměř obcí se silnou německou většinou. Po ukončení 2. světové války začalo osídlování pohraničí, a tím i Chotiměře, českými osadníky. V té době byla samostatnou obcí a příslušela k ní Kletečná a osada u Pohodnice (tzv. Malá Chotiměř). Do konce r. 1945 byly osídleny všechny zemědělské usedlosti a skoro všechny ostatní domy. Jen několik jich bylo pro nevyhovující stav zbouráno. Byla otevřena prodejna s koloniálním zbožím a 2 hostince a 14. června 1945 (v budově bývalé německé) česká škola a 15. října 1945 i mateřská. Postupem času byly k Chotiměři připojeny obce Dobkovičky, Hrušovka, Bílý Újezd a osada Zbožná a vytvořen společný Místní národní výbor Chotiměř. Dne 9. 12. 1980 došlo ke sloučení několika Místních národních výborů se sídlem ve střediskové obci Velemín. Dne 25. 2. 1981 byl ustanoven Občanský výbor a 30. srpna 1990 se obec na základě rozhodnutí občanů osamostatnila, znovu zde byl ustanoven Místní národní výbor, následně přejmenován na Obecní úřad se samostatným a právoplatně zvoleným zastupitelstvem. Obec patří do mikroregionu INTEGRO