Dobová pohlednice
z roku 1901.

Tolštejn (Tollenstein) - Hrad na výrazném vrcholu při důležité cestě do Lužice si postavili páni z Vartemberka někdy koncem 13. či na počátku 14. století. Poprvé se s ním setkáváme na počátku druhé třetiny 14. století, kdy jej spolu s rodovými hrady Stráž, Děvín a Zákupy držel Vaněk z Vartemberka. Svou snahu o rozšíření majetku směřoval k severu, kde se však dostal do sféry zájmu lužického městského svazu zvaného Šestiměstí. To proti němu podle žitavské městské kroniky roku 1337 vyslalo hotovost, která dobyla při této příležitosti poprvé zmiňovaný Tolštejn.
Vaněk patřil k předním šlechticům své doby, pro Vartemberky získal roku 1337 od krále Jana dědičně úřad nejvyššího číšníka. Po jeho smrti roku 1363 drželi otcovské statky jeho synové Jan a Václav (Vaněk ml.) zpočátku společně, později se však rozdělili a Zákupy s Tolštejnem připadly Václavovi. Václav zemřel krátce po roce 1379 a jeho statky přešly na sirotky po jeho zemřelém bratru Jana Ralsko řečeného Chudoba a Václava, kterému při dělení připadlo dědictví po strýci. Václav je na Tolštejně zmiňován naposledy roku 1402, kdy jej prodal Hynku Berkovi z Dubé a ponechal si pouze Zákupy.
I nový majitel hradu patřil mezi významné šlechtice, zastával četné úřady včetně jednoho z nejvyšších, úřadu nejvyššího sudí. Ještě za svého života postoupil Tolštejn jednomu ze svých synů Jindřichovi pod podmínkou, že se po jeho smrti rozdělí se svými čtyřmi bratry. Tak se také roku 1419 stalo a při dělení připadl Tolštejn Janu mladšímu.
Jan Berka podle Sedláčka sympatizoval s husitským hnutím, jeho statky však byly ze všech stran obklopeny katolickými pány a proto byl nucen držet s nimi. Při husitském tažení do severních Čech roku 1423 byl hrad významnou oporou obranného spolku Šestiměstí, Jana Berky a Zikmunda z Vartemberka . Jan zemřel bezdětný roku 1426 a Tolštejn zdědil jeho bratr Hynek ml. Lužické Šestiměstí, kterému byl Tolštejn stále trnem v oku, se pokusilo využít situace a získat jej do svého vlastnictví. To se jim nepodařilo a po Hynkově smrti roku 1437 setrval v majetku jeho synů.

Tolštejn - údajná podoba hradu kolem r . 1500.

Po skončení husitských válek se bratři Albrecht, Hynek a Beneš pustili do pohraniční války proti Šestiměstí. Beneš byl kolem roku 1440 zabit, Albrecht zajat a Hynek se vytrácí z pramenů. Roku 1445 byl na Tolštejně vězněn jakýsi Ambrož Bursarius z Dobrého Lahu, kterému se podařilo hrad dočasně ovládnout a částečně vypálit.
Tou dobou se kolem osobnosti Jiřího z Poděbrad začala vytvářet kališnická jednota poděbradská, ve které viděl přesvědčený katolík Albrecht Berka úhlavního nepřítele. Oporu hledal ve spojenectví se saskými kurfiřty, kterým se roku 1446 poddal v manství. Po nástupu Ladislava Pohrobka na český trůn si nechal Albrecht roku 1457 potvrdit Tolštejn jako dědictví po strýci Janovi († 1426), jeho další majetek se mu již získat nepodařilo. Po zvolení krále Jiřího z Poděbrad začal Albrecht proti němu organizovat četné loupeživé výpady, za které byl předvolán k zemskému soudu do Prahy. Protože se nedostavil, nařídil král lužickým hejtmanům Janu z Vartemberka a Jindřichu Berkovi z Dubé, aby s lužickou hotovostí hrad dobyli a Albrechta zajali. Hotovost přitáhla k Tolštejnu 29. června 1463 a po několika dnech jej obsadila. Albrecht zde v té době buď nebyl, nebo se mu podařilo uniknout a poté, co se uchýlil do Vratislavi se začal dovolávat pomoci papežského legáta. Následujícího roku byl Albrecht odsouzen pro urážku majestátu a konfiskovaný Tolštejn daroval král lužickým hejtmanům, z nichž se jej ujal Jan z Vartemberka.
Ještě téhož roku Jan z Vartemberka umírá a Tolštejn po něm dědí jeho syn Kryštof. Albrecht Berka se nehodlal svého majetku jen tak vzdát doufaje, že jej získá zpět. Po vyhlášení papežské klatby nad králem Jiřím od něj Šestiměstí přešlo na stranu jeho protivníků. Kryštofův hejtman na Tolštejně Kryštof Romberk z Hermsdorfu vedl kořistnickou výpravu do Lužice, při návratu však byl u Šenova Lužičany poražen. O dva roky později se Šestiměstí nechalo přesvědčit výzvami papežského legáta a vyslalo do Čech vojsko, jehož úkolem bylo pomoci svým přívržencům, které na jejich hradech obléhaly královské oddíly. Obležen byl i Tolštejn, po několika dnech se však lužická hotovost musela vrátit zpět bránit Žitavu ohroženou vpádem královského vojska. Ustavičné boje Kryštofa z Vartemberka nejen vyčerpávaly, ale také se díky nim silně zadlužil, proto roku 1471 musel Tolštejn prodat za 8.300 kop saským knížatům Arnoštu a Albrechtovi.

Pohled od severu (kresba F. A. Hebera, 1844).

Saská knížata si Tolštejn neponechala příliš dlouho, již roku 1481 jej prodali saskému rytiři Hugoltu st. ze Šlejnic, jehož osobou se tak šlejnický rod usadil v Čechách, kde později zakoupil i další statky. Hugolt si nově nabytého statku příliš dlouho neužil, zemřel roku 1490 a Tolštejn po něm zdědil nejstarší z jeho pěti synů Jindřich. Ten pokračoval v rozmnožování rodového majetku, roku 1504 koupil Krupku a roku 1511 vyplatil zástavu na lovosické panství. Na počátku 16. století Jindřich hrad přestavěl a do roku 1516 vybudoval nový pás hradeb s baštami. Po Jindřichově smrti roku 1518 drželi zpočátku Tolštejn, Rumburk a Šluknov jeho synové Volf, Arnošt, Kryštof, Jan a Jiří společně. V průběhu několika let však Volf, Kryštof a Jan umírají, Arnošt se věnoval církevní kariéře, jejímž vrcholem byl po dlouhá léta zastávaný úřad arcibiskupského administrátora (pražský arcibiskupský stolec byl od roku 1425 neobsazen). Jediným pokračovatelem Jindřichovy větve rodu byl tedy poslední z bratří Jiří roku 1532 císařem (spolu s Arnoštem) povýšený do panského stavu. I přes úpravy provedené jeho otcem drsné podnebí na vysoko postaveném hradě Jiřímu nevyhovovalo, proto si v Rumburku nechal v místě staré tvrze postavit pohodlný renesanční zámek, do kterého roku 1555 přenesl sídlo panství. V závěti roku 1562 odkázal majetek svým čtyřem synům Hugoldu, Janu, Arnoštu a Jindřichovi rovným dílem, ti jej po jeho smrti o tři roky později rozdělili na tři menší panství Rumburk, Šluknov a Lipová , ke kterým patřil adekvátní díl hradu Tolštejna. V následujících letech přenechali mezi lety 1571 a 1579 své díly Tolštejna příbuzným Kryštofu, Hansi Hugoldovi a Abrahamu ze saské větve rodu pocházející od Hugolta ml., mladšího syna zmíněného Hugolta staršího. Ani saská větev si Tolštejn nepodržela příliš dlouho a roku 1587 jej prodává.
Kupcem byl místokancléř českého království Jiří rytíř Mehl ze Střelic. Z deskového zápisu o tomto prodeji víme, jak asi v té době hrad vypadal, přestože na něm majitelé již nesídlili, stále jej udržovali především kvůli jeho vojenské a strategické hodnotě. Jiří Mehl byl vzdělaný muž a dobrý hospodář, který na svém panství po vzoru svých předchůdců podporoval hornictví. Zemřel již roku 1589 ve věku 74 let, rumburské panství s Tolštejnem po něm zdědil jeho syn Baltazar. Ten se o hospodářství příliš nestaral, brzy panství silně zadlužil a také Tolštejn nechal zpustnout.

Pohled od východu - rytina J. Ernsta podle kresby A. Pucherny.

Roku 1607 koupil rumburské panství, jehož nedílnou součástí již Tolštejn byl, za pouhých (ve srovnání s částkou z roku 1471) 2.000 kop grošů Radsla v st. řečený Bohatý Vchynský ze Vchynic. Radslav nezískal své přízvisko náhodou, díky uvážlivému hospodaření v průběhu let získal četné statky v severních Čechách jako Bystřice, Teplice, Benešov nad Ploučnicí a další. Za jeho vlády byl Tolštejn obnoven a znovu se stal významnou pevností. Radslav zemřel bezdětný již v průběhu stavovského povstání roku 1619 a jeho rozsáhlý majetek si rozdělili synové jeho dřive zemřelého bratra Jana. Rumburské panství s Tolštejnem získal nejmladší z bratří Oldřich, který se od počátku aktivně zapojil do stavovského povstání. Zemřel ještě roku 1620, jeho statky byly zabaveny a roku 1628 předány čtvrtému z bratří Vilémovi.
Vilém Vchynský se za povstání choval zdrženlivě, přišel sice o svůj úřad nejvyššího lovčího, jeho majetek zůstal nedotčen. Svou další kariéru spojil s osobou Albrechta z Valdštejna, díky jehož přízni byl roku 1628 povýšen do hraběcího stavu, oženil se s  Alžbětou Magdalenou, sestrou dalšího z Valdštejnových souputníků Adama Erdmana Trčky z Lípy. Toto spojení mu však bylo osudným, když se s Valdštejnem zapojil do protihabsburských intrik a spolu s ním byl 25. února 1634 zavražděn v Chebu. Jeho majetek byl stejně jako věno jeho manželky zabaven.
Rumburk s Tolštejnem získal Hans Kryštof Löbl z Krainburku, který zemřel krátce po roce 1637. Za jeho nezletilého syna Hanuše Bernarta byl přikoupen Varnsdorf, ale Hanuš zemřel ještě před vkladem do zemských desek. Majetek byl poté rozdělen rovným dílem mezi jeho čtyři sestry.
Na Tolštejně se usadila císařská posádka plukovníka Mattlohe, jejímž úkolem bylo hlídat cestu vedoucí z Lužice do centra království. Roku 1642 vtrhlo do Čech švédské vojsko generála Wrangela, proti němuž plukovník Mattlohe vytáhnul a u Varnsdorfu na něj zaútočil. Wrangel jej odrazil a císařští museli ustoupit zpět na Tolštejn, který byl poté Švédy ostřelován tak silně, že jeho posádka byla nucena ustoupit do blízkého lesa. Dobytí a vyplenění hradu Švédy znamenalo jeho konec, majitelé neměli na jeho obnovení zájem a hrad zůstal ležet v troskách. Od té doby hrad sloužil okolnímu obyvatelstvu jako levný zdroj stavebního materiálu, k jeho zkáze přispívalo i hledání údajných pokladů po předchozích majitelích.

Pohled od západu (kresba K. Liebschera z díla A. Sedláčka).

Čtvrtinu pustého hradu přinesla roku 1656 spolu se Švédy vypáleným Rumburkem Kryštofova dcera Marie Markéta věnem svému choti hraběti Františku Eusebiovi z Pöttingu. O rok později prodala Marie Markéta prodala svůj podíl Františkovi a ten vzápětí vykoupil i podíly jejích sester. František z Pöttingu se angažoval především v diplomatických službách, od roku 1649 byl českým místokancléřem, o 15 let později byl císařským velvyslancem ve Španělsku, kde za své zásluhy obdržel řád zlatého rouna. Jeho manželství s Marií Löblovou však bylo bezdětné, proto po něm roku 1678 dědil jeho synovec Jan Šebastián. Ten vlastnil statky především na Chrudimsku a snad proto již o tři roky později relativně vzdálené zděděné statky prodal.
I nový majitel kníže Antonín Florián ze starší Gundakarovy větve knížecího rodu z Liechtensteina působil jako diplomat a také pobýval ve Španělsku. Liechtensteinové patřili mezi nejbohatší rody, na knížete Antonína přešla roku 1712 primogenitura i majetek po vymřelé starší karolinské větvi. Jeho vnukem Janem Karlem Nepomukem gundakarovská větev roku 1748 vymřela a primogenitura přešla na potomky bratra Antonína Floriána Filipa Erasma. Dědicem byl Josef Václav Vavřinec z Liechtensteina, za nějž byl roku 1757 Tolštejn naposledy vojensky využit při pronásledování Prusů ustupujících po porážce v bitvě u Kolína, v těsném okolí se bojovalo i v další prusko-rakouské válce roku 1778.
V následujícím roce na hradní kopec vystoupil první z jeho slavných návštěvníků, císař Josef II. Další se přidali zejména s rozvojem turistiky v 19. století, kdy se stal Tolštejn atraktivním cílem především díky výbornému rozhledu do širokého okolí. Mezi další návštěvníky patří kupříkladu saský korunní princ a král Bedřich August, básník Rainer Maria Rielke či arcivévoda Fridrich Habsburský. Roku 1866 povolil kníže Jan II. jiřetínskému obchodníku Johannu Josefu Münzbergovi stavbu hostince ve švýcarském stylu ve svahu proti polygonální baště.
Roku 1923 přišli Liechtensteinové při pozemkové reformě o značnou část majetku včetně Tolštejna, jehož novým majitelem se stal mladý československý stát. Již ve 30. letech 20. století byly učiněny první pokusy o opravy hradeb, do nichž Münzbergové investovali většinu zisků z hostince. Ten vedli až do konce 2. světové války, kdy jim byl zabaven. V letech 1952 - 62 vedl hostinec vnuk zakladatele, v dalších letech však budova chátrala a roku 1977 byl ubytovací hostinec uzavřen. Od roku 1985 jej pro rekreaci svých členů užívala pražská tělovýchovná jednota Nohyb, která roku 1995 uzavřela nájemní smlouvu s novým majitelem hradu a hostince obcí Jiřetín. Obě strany od té doby provádějí opravy hradu a údržbu, příležitostně je využíván ke kulturním akcím.

Půdorys pole  A. Sedláčka).

Pro stavbu hradu Vartemberkové vybrali ideální místo - čedičový sopouch s výborným rozhledem do širokého okolí. O původním hradu víme jenom to, že byl rozložen především na obou vrcholových skaliscích. Zbylo z něj jen pár zbytků zdiva ve skalních rozsedlinách a úsek hradby, který mohl patřit již k předhradí. Budovy jádra byly zřejmě z větší části dřevěné.
Berkové z Dubé se ještě před ztrátou hradu po zkušenostech z období bojů první poloviny 15. století soustředili zejména na zlepšení obranyschopnosti. Na přístupové straně mohutnou přes 6 metrů silnou a 15 metrů vysokou štítovou zeď zakončenou okrouhlou věžicí, která alespoň částečně umožňovala aktivní obranu. Severní polovina zdi je odlehčena třemi oblouky, nezřetelný výběh zdiva naznačuje, že zde směrem do nádvoří stála čtverhranná budova nejasného účelu. Do druhé poloviny 15. století bývá řazena i rozměrná budova, která se pravoúhle směrem k východu napojila na štítovou zeď. Budova přehradila přístupovou cestu, východní z jejich tří traktů tedy tvořil dnes částečně dochovaný průjezd vstupní brány. Severní oblouk nádvoří obíhala hradební zeď nejasné podoby, jejíž zbytek se dochoval pouze v severozápadním koutě nádvoří, kde navazuje na skálu.
Ani takové opevnění nemohlo splňovat požadavky na vedení dělostřeleckého boje, při dvojím obléhání v letech 1463 a 1469 bylo opevnění hradu zřejmě dosti poškozené a proto muselo být na počátku 16. století nahrazeno novým hradebním okruhem. Ten půlkruhem od severu obklopil centrální výšinu, na protějším konci se napojil na zmíněný úsek hradby z 15. století. Aktivní palbu umožňovala na severovýchodě mohutná polygonální bašta se zdmi 3,8 m silnými zdmi, jejíž tři obdélné komorové střílny umožňovaly postavit těžká děla. Do vnější zdi bašty byl vysoko nad úrovní terénu zazděn šlejnický erb. V patře měla být údajně kaple, dnešní okna pocházejí až z úprav v roce 1865. Na severu z hradby vystupovalo obdélné stavení a na západě polookrouhlá mírně zploštělá dovnitř otevřená věž dnes zvaná Hladomorna, která byla opatřena střílnami pro lehčí kusy. Za autora této přestavby považovala D. Menclová stavitele Wendela Rosskopfa, který byl žákem slavného Benedikta Rejta.
Renesance už přinesla pouze nevýznamné zásahy především do opevnění hradu, při kterých byla mimo jiné příčnou zdí uzavřena věž Hladomorna. Stopy přestavby jsou patrné v severozápadním nároží obdélné budovy. Stavělo se i v dnes zaniklých obytných budovách.
Posledními již novodobými zásahem byla roku 1865 úprava polygonální bašty na dočasnou osvěžovnu, při které byly do zdiva prvního patra vsazena dnešní okna. O rok později byla v nádvoří vestavěna budova restaurace.

Litoměřice Litoměřice Terezín Terezín Lovosice Lovosice Milešov Milešov Třebenice Třebenice Mapa s Třebenicemi a ohraničením německy mluvících pblastí Mapa s Třebenicemi a ohraničením německy mluvících pblastí Velké Žernoseky Velké Žernoseky Oparno Oparno Třebívlice Třebívlice