Je časné červencové ráno, přijíždím trolejbusovou linkou č. 57 na konečnou stanici v Mojžíři. Blíží se okamžik, kdy se vydám na dlouho připravovanou cestu okolo města. S mírnou nervozitou co mě všechno čeká, vyrážím s východem slunce v 5,01 Žitnou ulicí směrem na Hlavní, teplota vzduchu 19,4 stupně Celsia předznamenává, že bude horký den. Poprvé se začínám rozhlížet po okolí a pořizovat první fotografické záběry. Překračuji první vodní tok - Kamenný potok a po krátkém rovinatém úseku odbočuji vpravo a začínám absolvovat metry prvního stoupání. Po chvíli mě čeká první překvapení, a to pečlivě udržované hrázděné domy. Následný pohled na starobylý kostel sv. Šimona a Judy vyvolá vzpomínky na dávnou minulost.. Míjím hřbitov, několik zahrad, překračuji Blanský potok a ocitám se na luční cestě k sídlišti Skalka. Dole pode mnou projíždí po železničním koridoru mezinárodní rychlík. Sídliště se začíná probouzet, na ulicích potkávám první pejskaře, někteří lidé spěchají na ranní spoj do zaměstnání. Sestupuji do Sibiřské, překračuji Neštěmický potok a Ryjickou se vracím zpět do Něštěmic.

Pokračuji ulicí Pod úvozem a načínám druhé stoupání ke Třem křížům. Na vrcholu se dívám na hodinky, mám za sebou první hodinu a v nohách 4 kilometry. Přede mnou se otevírají pohledy na město a jeho okolí, poprvé se mi zatajuje dech, je to jedním slovem nádhera. Cesta z kopce dolů do Krásného Března a již procházím ulicí U studánky. Záhy překračuji Pekelský potok a podél jeho toku se vydávám vzhůru Fričovou stezkou k Mlýništi. Psí štěkot mě ujišťuje o tom, že majitelé míjených zahrad se o plody své práce s nezvanými dělit nebudou. Vycházím ze stínu lesa, stoupám vzhůru a nedá mi, než se opět zastavit a doslova se kochat nabídnutými výhledy. Krásné Březno je jako na dlani, v dáli se rozkládá Mariánská skála, na druhé straně řeky Labe se tyčí vrcholky Českého středohoří. Silnice, která po chvíli navazuje na cestu, mě po
několika minutách dovede do Mlýniště. Odbočuji vlevo mezi domy a polní cestou vzhůru jako do nebe stále stoupám na spojovací cestu z Žežic do Dobětic. Jedná se doslova o vyhlídkovou trasu, která nabízí všem romanticky založeným nespočet překrásných pohledů na jednotlivé čtvrtě města a jeho okolí. Vydýchávám a už se blížím ke staré zástavbě Dobětic. Po levé straně se rozkládá domov důchodců a za ním panelové sídliště. Pohled vzhůru mi napovídá mé další směřování. Míjím novou točnu a opět stoupám, tentokrát na Erbenovu vyhlídku. Procházím otevřenou polní cestou po serpentýně a po levé straně mě zdraví osamělý rozložitý dub, za nímž se v dáli vypíná ve své majestátnosti Milešovka. K rozhledně dorážím v čase 7,22. Vystupuji na rozhlednu, která se tyčí ve výši 420 metrů nad mořem a oddávám se již pokolikáté tentokrát kruhovým výhledům na město a jeho okolí.

Pořizuji další fotografické záběry, lehce se občerstvím a opět vyrážím dál. Cestou míjím výsadbu mladých dubů a po chvíli sestupuji Lužickou ulicí mezi zahrádkami a starou zástavbou, odbočuji vpravo a Severní ulicí se blížím k Hydrometeorologickému ústavu na Kočkově. Otevírají se přede mnou pohledy na celou Severní Terasu, Klíši, Střížovickou horu, vpravo Všebořice a v dáli, kam oko dohlédne, se táhne hřbet Krušných hor. Zdravím se s restaurací Na kopečku a po chvíli se vydávám vlevo přes pole dolů, přeskakuji Chuderovský potok a polní cestou se blížím k silnici z Chuderova do Božtěšic. Po jejím překročení pokračuji cestou vzhůru k zalesněnému Čepci, který mě za chvíli pohltí do svého nitra. Chůze stínem lesa je po pobytu na slunci docela příjemná. Vycházím na otevřenou louku a po levé straně se objeví areál Policie. Klesám dolů, přecházím silnici na Neznabohy a jdu pěšinou proti toku Klíšského potoka, který po několika stech metrech překračuji a blížím se k obci Strážky. Mezi novou zástavbou pokračuji dále lesní silničkou k zahrádkářské osadě. Následná polní cesta mě přivádí do Habrovic, kde se chvíli zdržuji u rybníka a pořizuji pár fotografií. Po hrázi rybníka překračuji Bílý potok a polní cestou se vydávám ke Všebořicím. Procházím Habrovickou a Masarykovou ulicí okolo areálu Městského dopravního podniku. Čekající zde trolejbusy mě lákají ke svezení, ale s prominutím je odkazuji na pozdější dobu. Ulice U garáží a Tichá mě přivádí k rušné Havířské, odkud fotím vpravo stojící komplex Baumaxu.

Po překonání rušné komunikace mě čeká další stoupání, tentokrát na Střížovickou horu. Po levé straně míjím zahrádkářskou osadu, prodírám se vzrostlou zelení, která mě omamuje svojí výraznou vůní. Je právě 9.55 hodin, sluníčko začíná docela pálit a já potit. Teplota vzduchu vyšplhala na 23,8 stupně, už si přeji abych byl na vrcholu stoupání. Za 15 minut to mám za sebou a již se blížím do Střížovic. Fotografuji zde náves, kde stávala kdysi historická zakrytá studna, která byla přemístěna do skanzenu v Zubrnicích. Procházím štěkající obcí a pokračuji asfaltovou cestou vlevo k nedalekému téměř zarostlému rybníčku. Podél něj polní cesta pokračuje k odlesněnému svahu, ze kterého se otevírají pohledy na Chabařovické jezero, rekultivovanou skládku Spolchemie, Kolonii s budovanou průmyslovou zónou Předlice-Sever. V pozadí se tyčí dva páry vrcholů. Jeden patří lidské činnosti v podobě výškových komínů teplárny v Trmicích a za nimi výtvor matičky přírody v zastoupení vrcholů Kletečné a Milešovky. Prudký sestup mě přivede do bývalého Kubistova. Krátce zde navštěvuji dobré známé a po přípitku skvělou slovinskou pálenkou pokračuji do Starých Předlic. Zde na náměstí Prokopa Holého je počáteční stanice trolejbusové linky č. 57. Ten dojede na konečnou do Mojžíře, kde jsem odstartoval, za 29 minut. Ach, to jsou ty vymoženosti civilizace.

Po hodinové zastávce, během které jsem poskytl informace o pochodu Ústeckému deníku a občerstvil se, jsem se vydal dál. Právě bylo 11,55, v nohách jsem měl 22 kilometry, teplota vzduchu stoupla na 27,2 stupně. Zatím se cítím, jak my Češi s oblibou říkáme, v pohodě. Pln odhodlání jsem se vydal na cestu dál. Okresní silnici, která kdysi spojovala Předlice s Trmicemi a v dnešní době je přerušena vlečkou Teplárny, jsem posléze opustil. Cesta zalesněnou výsypkou bývalého uhelného dolu mě zavedla ke Ždírnickému potoku, kde jsem jako chlapec prožil nejedny dobrodružné chvíle. Po proniknutí kopřivami zarostlou cestou jsem pokračoval dále Majakovského a Tyršovou ulicí okolo hypermarketu Globus do Trmic. Slunce pralo jak ďas a za krátký čas jsem přešel po Novém mostě přes řeku Bílinu, v těchto místech poměrně čistou, do Žižkovi ulice. Z té mě čekalo ulicí V návrší v pořadí sedmé stoupání do Hostovic. Odměnou mi byly fascinující výhledy z ulice pojmenované jak jsem již řekl, ale s velkým V, totiž Výhledy. Skutečně něco neobyčejného, překrásného. Dálkové výhledy na samotné město a jeho okolí vás teprve přesvědčí, jak nepředstavitelně krásnou polohu naše město má. Kdo nevěří, ať se přesvědčí.

Po dostatečném kochání jsem prošel Hostovicemi na Solní stezku a směřoval dále na Větruš. Po levé straně cesty mě doprovázely pohledy na Předlice, Střížovický vrch, Klíši s celou svoji vilovou zástavbou, střed města, Skřivánek, sídliště Pod Holoměří, Severní Terasu, Dobětice, v dáli sídliště Pod Vyhlídkou a kolem dokola všechny ty nádherné vrcholky Českého středohoří. Následně jsem se ocitnul mezi zahradami a náhle se vpravo otevřel pokolikáté v pořadí překrásný pohled tentokrát na labské údolí, kterému vévodí na skalním ostrohu vybudovaný hrad Střekov. Snad opilý přemírou krásy jsem při sestupu na Větruš nevěnoval patřičnou pozornost vlastní chůzi, když špatné došlápnutí s následující prudkou bolestí v kotníku mě vrátilo na zem a hlavou mi blesklo, že tady asi moje putování končí. Přece jenom se mi ale podařilo bolest rozchodit a po třicetiminutovém odpočinku jsem pokračoval dál. Po nezbytném fotografování notoricky známé Větruše a bývalého popraviště jsem sestoupil ulicí Na Větruši k nově vybudovanému kruhovému objezdu. Bezprostřední pohledy na střed města a Mariánskou skálu s údolím Labe mi dodaly novou sílu a chuť.

Pražskou a Čajkovského ulicí jsem pokračoval za teploty vzduchu 28,4 stupně směrem ke zdymadlům, po kterých jsem přešel přes řeku Labe a dále navázal na cyklostezku. Skvěle položená podél Labe mi poskytla nejenom příjemné osvěžení od vodní hladiny, ale také nádherné pohledy na její okolí. Pohledy na Vrkoč, hrad Střekov a okolní labské stráně jsou prostě nezapomenutelné v každém ročním období. V Brné U kapličky mě čekala zasloužená odměna v podobě dobře chlazeného a lahodného ústeckého piva, které mi vrátilo ztracenou energii a především dodalo novou chuť do posledního, nejnáročnějšího výstupu mého putování. V 16,15, kdy jsem se vydal dál, jsem měl v nohách 33,5 kilometru a teplotu vzduchu zahřáli na 30 stupňů. Docela jsem se těšil, až vstoupím do stínu lesa a vychutnám si více jak pětikilometrové stoupání po naučné stezce na Vysoký Ostrý.

Po hodinovém stoupání jsem se ocitnul v místě úžasné vyhlídky na labské údolí, kde hluboko pod vámi je vidět výchozí bod stoupání - malinký jak hlavička od sirek. Vlevo se vám otevře pohled na vrcholy Deblíku, Trabice a v dáli je vidět Lovoš a Hazmburk. Pohled na protější masiv Vaňovského vrchu a dole se vinoucí tok Labe jenom podtrhne celkový skvělý dojem. Teplota vzduchu dosáhla v těchto okamžicích právě svého vrcholu 30,4 stupně Celsia. Po dvaceti minutách již stojím na nejvyšším vrcholu dnešního pochodu, 587 metrů nad mořem čnějícím Vysokém Ostrém. Po duševní potravě v podobě jedinečných pohledů na všechny světové strany jsem věnoval fyzickému odpočinku 28 minut a za stejnou dobu jsem již byl v Nové Vsi, kde jsem usoudil, že v takovém parnu si zasloužím další chutný nápoj libý nám Čechům.

Pln energie jsem se vydal na Kojetice a začal vnímat příjemný pocit, že slunko již tolik nepálí a nohy ještě stále chodí. V Kojeticích , kde jsem měl za sebou 41 kilometr jsem uvěřil, že cíle dosáhnu. Překročil jsem Kojetický potok a pokračoval dále příjemnou krajinou bez výrazných stop civilizace, kde jakoby se zastavil čas a doslova jsem si vychutnával harmonii okamžiku. Město jakoby bylo někde hodně daleko a jenom chvílemi se po levé straně labského údolí objevily Neštěmice či Mojžíř. Po dvou kilometrech jsem vešel do Březí, kde je vyhlášená ekofarma nabízející mimo zemědělskou výrobu různé atraktivní akce, jako např. rodeo, westernové městečko či country zábavy. Pořizuji zde poslední fotografii, protože oproti mně došla bateriím ve fotoaparátu energie. Z Březí stále klesám a docházím do Olešnice, vyhlášené svým klidem a pěknou polohou. Dnes je to především rekreační oblast našeho města, která získala na oblibě pro svoji snadnou dostupnost. Pokračuji dále po silnici do Velkého Března, po pravé straně slyším téct Olešnický potok, který po dalších dvou kilometrech překračuji těsně před Velkým Březnem. Otevírá se mi pohled na labské údolí, na druhé straně řeky se přímo proti mně vypíná v celé své kráse Kozí vrch, alias Mont Koza. Slunce mě hřeje do levého ucha, když procházím Velkým Březnem, kde překračuji Homolský potok a blížím se k přívozu přes Labe.

Ve 20,31 se naloďuji a zakrátko si užívám příjemného pocitu z pohybu bez námahy. Dívám se zády k slunci na okolní stráně a v pozadí se tyčící Bukovou horu. Po chvíli přirážíme u břehu, podchodem se blížím k restauraci U kulaté báby v Neštědicích, zahýbám vlevo a poprvé tento den jdu přímo proti slunci. Přede mnou je poslední úsek podél frekventované nábřežní komunikace. Po pravé straně podcházím pod Kozím vrchem, po levé straně mě každým okamžikem ve velkých rychlostech míjí motorová vozidla. Slunce pomalu zapadá za sídlištěm Skalka, míjím restauraci U krále v Mojžíři, po pár metrech podcházím pod železničním koridorem. Jsem v cíli na konečné stanici trolejbusové linky č. 57. Je 20,57, v nohách mám 50 kilometrů a teplota vzduchu má přijatelných 25,9 stupně Celsia. Po deseti minutách mě již spokojeného odváží trolejbus směrem k centru města. Jako odměnu si dávám v pivnici U beránka zasloužený mok a poslední kroky již směřují k domovu. Kruh je uzavřen.

Karel Punčochář,
Mobil: 0605/778583
E-mail: karel.puncochar@email.cz , Ústí nad Labem, 9.7.2002