Kulturní měsíčník města Ústí nad Labem a jeho okolí
    NOVÉ ÚSTECKÉ PŘEHLEDY

    Jste návštěvník

Pravidelné rubriky
NEPÁLSKÁ ANABÁZE 4.

 • úvodník
 • program - obsah
 • pozvánka do kina
 • bylo, je či bude...I.
 • bylo, je či bude...II.

 • primátoři
 • hvězdné okénko

 • káráme & chválíme
 • ústecké hospody
 • teplické hospody
 • státní vědecká knihovna
 • demo recenze
 • nová bystřílna
 • kontakty
 • odkazy
 • podporují nás
 • návštěvní kniha


   

 

 

Ústí nad Labem

novinky z kultury na severu Čech 

HOKEJ V ÚSTÍ N. L.

22. 4. 99 - Kathmandu - V Nepálu je zajímavý všechno.Třeba i snídaně. Sedíte na terásce nad pekárnou, popíjíte jeden z desítek druhů čaje, cpete se přeslazeným pečivem a pozorujete ten cvrkot. Rikši a tuktuky si vesele potrubují od časného rána. Vynášejí se odpadky. Tedy vysypou se na ulici, Nepálky s dětmi na zádech odpad přeberou a přibližně třetinu uznají za vhodnou dalšího používání či konzumace a přenechají své místo žebrákům a potulným dětem. Hromada se opět zmenší. Krávy dorazí papírové krabice a rostlinný odpad, psi dojedou jakýkoliv jen trošičku poživatelný zbytek. No a máme prakticky po hromadě. Pak někdy přijede tuktuk, naloží dvě lopaty odpadu a zmizí. Bohužel ale některá místa v Kathmandu již delší dobu tuktuk nenavštívil. Asi partaje neplatěj místním technickejm. Nepál je dokonce tak extrémní země, že donedávna měl (u lidu velmi oblíbeného) krále a komunistickou vládu. Krále má pořád a soudě dle četných (zjevně nevynucených) portrétů v obchodech i domácnostech je oblíben i nadále. A dle četného výskytu rudých hvězd - věčně nepoučitelní lidé tu se zrůdným komunismem koketují i dnes. A to mají Tibet tak blízko. Pod vedením zkušeného Doutny vyrážíme změtí uliček k opičímu chrámu Swayanbunath. Je od hotelu na dohled. Bloudíme okamžitě - chvílema i záměrně. Popsat hodinovou procházku po Kathmandu se prostě nedá. To se musí zažít. Jak vylíčit, že uprostřed rušné hliněné křižovatky stojí na dvoumetrové hromadě odpadků kráva a vedle ní klidně spí stařena nemajíce na rukou prsty (asi občas se zde vyskytující lepra alias malomocenství). Pestrobarevná směs romoidních Indů, malých Nepálců, Tibeťanů indiánského vzezření, svatí muži prodávající štěstí, buddhističtí mniši v karmínových hábitech, ušmudlané děti, žebráci, taky turisti a samozřejmě bordel, prach, krávy, psi a tisíce dopravních prostředků se svým smogem. A vůně a smrady... ostré přechody... od vůní tropických květin k zápachu hnijících odpadků a zpátky k aroma obětních tyčinek. V Kathmandu se patrně rozhodli, že kdyby je náhodou navštívil cely svět najednou, tak pro každého obyvatele budou mít alespoň jeden suvenýr. Náramky, nože, modlitební mlýnky a praporky, sošky a sochy, trička, štípavé svetry, masky démonů, barevné šátky, dýmky na hašiš, korálky, náušnice... tyto věci se asi v Kathmandu prodávaly celé věky. Jelikož však máme věk 'moderní', přibyly k těmto proprietám mapy a různé bedekry, panoramata - včetně toho z Everestu (takže kvůli výhledu tam už ani lízt nemusíte), tisíce obrázkových publikací a pohledů, krámky s použitou i zbrusu novou horolezeckou výzbrojí a výstrojí (vsadím se, že všechny Messnerrovy boty - vod pětasedumdesátýho až do dneška - jsou tu na prodej a nebo dodnes chodí). Všechna ta GORE a POLARTEC výzbroj je samozřejmě šitá v Nepálu a GORE-TEX neviděla ani z rychlíku. Je ovšem nutno dodat, že ceny jsou víc než příznivé. Cestou k opičímu chrámu přecházíme jednu z neuvěřitelně špinavých říček. Stometrovým korytem se sotva vleče třímetrový olejovitý, úplně černý potok. V bahnité stoce se cachtají děti a snědé ženy perou, vším procházejí důstojně vzrostlí čápovití ptáci a v čele s obří prasnicí se v blátě zcela nedůstojně rochní prasata. Opičí chrám Swayanbunath stojí na kopci nad městem. K pozlacené stupě a klášternímu komplexu vede množství schodů olemované prodejci suvenýrů a cetek, několika žebráky a spoustou opic. Ty polehávají na nádherných barevných sochách a šmejdí, kde by co ukradly. Už z Indonésie vím, jaký jsou to mrchy, tam mi sebraly brejle rovnou z nosu. Tak si dávám bacha a žasnu, jak někteří turisti v podobě krmení opiček se svým zdravím hazardují. Jedno kousnutí makaka, a je po zájezdu. Vrchol stupy opice sdílejí s holuby a momentálně i s dělníky, likvidujícími nánosy holubího trusu. Karmínoví buddhističtí mniši jsou příjemní, usmívají se a turistům ochotně pózují. Tu podivuhodnou, tajemnou atmosféru obestírající nepálské pamětihodnosti nemůže zkazit ani Budha s blikajícíma očima. Tady jsem ji cítil poprvé. Někdo možná viděl jen starý chrám plný místních i zahraničních návštěvníků. Určitě se nás však pár našlo, kdo si odnesl víc než jen několik fotek. Na kopci za chrámem je buddhistická škola. Na stromech jsou rozvěšeny desetitisíce pestrobarevných modlitebních praporků. Vítr unáší tištěné modlitby k himalájským bohům. Ti bohužel pro značný kathmandským ulicím vládnoucí smog nejsou zrovna vidět. Ušmudlané děti se právě vrací z vyučování a vesele nás zdraví čerstvě naučenými anglickými větami. Je jim sotva šest. V Nepálu je školní docházka prý povinná už od tří (!) let. V rohu 'školního' chrámového nádvoří se jakýsi stoletý stařík myje úžasně špinavým černým hadrem v ještě černějším lavóru s olejovitou vodou. A Budhovy oči všechno vidí. Odpoledne vyrážíme (ve složení Láďa, Iva, Jana, Jirka a já) na takovou menší okružní jízdu. Nejprve mermomocí chceme jet rikšou, pak slevujeme na tuktuk a nakonec volíme praktický indický taxíček. Ženský na klín a jedem. Samotná jízda je zážitkem. Například otočka uprostřed čtyřproudý silnice při dopravní zácpě, jízda davem trhovců a nakupujících... to všechno jsou v Kathmandu standardní dopravní situace. Řidičák bych tady dělat nechtěl. Z řidiče se ale vyklube - jako pomalu z každého Nepálce - perfektní chlapík a aniž bychom v podstatě věděli, kam jedeme, vždy nás vyvrhne u nějaké zajímavosti. Nejprve nám zastaví u obrovského barevného dřevěného vozu s koly o průměru dobrých dvou metrů. Z vozu vyrůstá snad patnáctimetrový ozdobený strom. Večer se do lan visících ze stran megatrakaře (zdobení jak od Lady) zapřáhnou desítky mužů. Na káru - trůn usedne dětská královna, vtělení bohyně Kálí a muži ji odtáhnou na prostranství, kde odkryje tvář a lidé ji tak alespoň jednou za čas mohou spatřit. A taky za to rodině nešťastné holčičky zaplatit. Ono s tou bohyní je to vůbec zajímavý. Kálí je v hinduistickém světě bohyní válek a smrti. Zlou bohyní, která byla kdysi v dávnověku povolána jinými bohy k boji s démony. Všichni se ji bojí. Vybrané děvčátko je považováno za její převtělení. Žije ve vlastním paláci, nesmí nic dělat, nohou se nesmí dotknout země, takže ji všude nosí. Vůbec nesmí přijít do styku s krví. Rodina dítěte dostává bohatě zaplaceno. A tak to jde až do první menstruace. Kálí z holčiny uprchla a je třeba najít její nové vtělení. Rodina je za vodou a nešťastná adolescentka zůstává po celý zbytek života v ústraní a sama. Přestože už není bohyní, všichni (a zejména muži) se ji i nadále bojí. Krutá pověra. Někteří z naší výpravy dětskou bohyni na slavnosti viděli - krásnou šestiletou holčičku s neuvěřitelně smutnýma očima.
Dan

 


Copyright © 2001 KK & UKP'98