DEBORAH COLEMAN
Deborah Coleman (*1956 Portsmouth, Virginia, USA) patří - jak jí ostatně označil renomovaný americký deník USA Today - ‘k nejvýraznějším mladým talentům současného blues’. Vedle rozsáhlé diskografie, která zahrnuje již celé desetiletí, disponuje ohromující vitalitou jevištních vystoupení, čímž se stává jednou z nejžádanějších komodit dnešní bluesové scény - ve studiu naprosto soustředěná a precizní, na pódiu s neodolatelným charismatem. Její vysoce vyvinutý hráčský styl reflektuje vlivy, mezi něž náleží např. Jimi Hendrix, Buddy Guy, Freddie King, Albert Collins či Larry Carlton. Vokální inspirace - jak je často zřejmé - pak nachází u Chrissie Hynde a Patti Smith stejně jako u nahrávek Bessie Smith, Janis Joplin, Memphis Minnie nebo Alberty Hunter. V recenzi na album Livin' On Love (Blind Pig/Classic) pro časopis Rock&Pop (2002/01) zmiňuje Ondřej Bezr náledující: Pro firmu Blind Pig už čtvrté album kytaristky a zpěvačky Deborah Coleman pokračuje zhruba tam, kde skončilo předchozí Soft Place To Fall. Hledání optimálního tvaru mezi kytarovým blues (resp. bluesrockem) a písničkovým mainstreamem nese své ovoce. A to nejen v interpretaci (produkčně album hlídal Jim Gaines), ale i po autorské stránce. Zatímco minule si Deborah přispěla pouhými třemi kousky, tentokrát už je to dvakrát tolik. A vůbec nejsou špatné, vesměs popsatelné kategorií 'poprock s kořeny'. Ty kořeny ale nejsou jen čistě bluesové: Deborah zcela zjevně poslouchala jak americký bílý rock 60. let, tak to dobré z hudby následující dekády. Já vím, o jejím výrazu, podobném Patti Smith, jsem mluvil už minule, ale tentokrát je snad ještě patrnější. Přitom určitě nejde o stylizaci, Deborah Coleman se Pattiino publikum určitě programově oslovit nesnaží, na to je většina její hudby až příliš odlišná. Ale v některých pasážích písniček Light Of Day, Memory Lane, Happy When You're Unhappy či Don't Talk In My Sleep byste si obě dámy hravě spletli, za to vám ručím. Poměrně sladké, ale ještě snesitelné kusy typu Memory Lane nebo Deserted Highway vyvažují docela hustá bluesová čísla, třeba Bending Like A Yellow Tree Lowella Fulsona či zpěvaččino vlastní Torn In Two. Její hra na kytaru je ovšem stále velmi robustní (telecastera vyměnila za lespaula), za všech okolností hodně bluesová a docela tvrdá i v popovějších písničkách. Tím si Debbie možná podřezává potenciální větev v mainstreamovém 'Děvíně', v Blues Baru si však vysluhuje uznalé mručení.