RAMÓN VALLE - kubánský jazzový pianista (*1964)

Klavír začal studovat již v sedmi letech na oblastní umělecké škole (Escuela Provincial de Arte) v místě bydliště - v kubánském Holguínu. V r. 1984 graduoval na Havanské národní škole umění (Habana Escuela Nacional de Arte). Jeho výjimečný talent byl objeven v r. 1985, kdy v rámci dvojkoncertu vystoupil společně se svým přítelem - kubánským pianistou Emilianem Salvadorem, který o 7 let později bohužel nešťastně zemřel. Jako sólový umělec i leader jazzového kvartetu Brújula absolvoval četnou řádku festivalů (Mexiko DF, Bogota, Havana Jazz Festival) a brzy se na kubánské a posléze i celé latinskoamerické jazzové scéně etabloval. V r. 1991 mu Silvio Rodríguez, zakladatel proslulé formace Nueva Trova, nabídl, aby se připojil k jeho bandu Diákara, kde setrval až do r. 1993. Význačný hudebník a zakladatel skupiny Irakere - Chucho Valdés ho v reakci na Ramónovo debutové album Levitando (1993) označil jako 'největší talent mezi mladými pianisty'. Na CD se také Ramón projevuje jako klavírista se zcela specifickým vlastním soundem. Byť je u něj vliv klasické hudby či vliv hvězdného triumvirátu Jarrett - Corea - Hancock zřetelně slyšet, pozoruhodným jevem jeho stylu je právě skutečnost, že je schopen takovéto rozdílné faktory vynikajícím způsobem pevně spojit a vytvořit unikátní celek, jenž se naprosto vymyká všem dosud zavedeným kategoriím. Spíše než pianistou hrajícím latinský či kubánský jazz, je Ramón kubánský jazzový pianista. Produkuje čistý současný jazz. Vzdor naprosto zřetelné přítomnosti kubánských kořenů, nekalkuluje s nimi a nikdy na nich prvoplánovitě nestaví. Sám o sobě říká: 'Jsem kubánský muzikant, kterého lze zahrnout do kategorie jazzu, moje hudba ale hraničí s mnoha dalšími muzikálními formami. Někdy se cítím jako trubadúr, neboť vyprávím příběhy, příběhy beze slov.' Často však také publikum okouzluje nezaměnitelným charismatem a vitální expresivitou své interpretace. Jeho vztah a sepjetí s nástrojem má naprosto fyzickou dimenzi. Jeho hudební příběhy zaujmou a okouzlí hned při prvních taktech. Vyprávějí samy. Když v Evropě poprvé vystupoval - obdržel pozvání do barcelonského Jamboree Jazz Clubu - kritici a recenzisté byli jeho virtuositou a technickou dokonalostí naprosto ohromeni. Pod titulkem Bezesporu zasloužený úspěch se o něm přední španělské noviny El País zmiňují jako o '…klavíristovi s neuvěřitelně bravurní technikou. Vedle mimořádně strhujícího rytmu disponuje též hluboce prociťovanou jemností. Jeho forma moderního jazzu je naprosto nečekaná, všestranná a působivá. Jde o pianistu s velkou budoucností.' Po evropském debutu v sérii úspěchů pokračuje jak na dalších evropských, tak i latinskoamerických jevištích. Téhož roku vychází jeho druhé CD - Piano Solo. Opět zahrnuje vlastní skladby a je charakteristické vysokou dávkou originality a působivou lyrikou, ale obzvlášť jeho nevšední schopností jedinou kompozicí evokovat řadu rozličných nálad. V r. 1998 se usazuje v Evropě a jeho zájezdy po Německu, Španělsku a Skandinávii vyvolávají bezpočet superlativních chvalozpěvů: 'Valle je ryzí energie… Valle je jazz… Valle prokázal, že je nutno, aby si pro něj jazzový svět rezervoval speciální kategorii…' Před úžasem oněmělým publikem byl po svém prvním účinkování na North Sea Jazz (2000) vyhlášen za největší překvapení festivalu. Právo na toto označení pak v r. 2001 - opět na North Sea Jazz - pak společně se svým kvartetem a kanadskou flétnistkou a saxofonistkou Jane Bunnetovou jen spolehlivě potvrdil. O jeho kompozičních a instrumentálních schopnostech se tisk vyjadřoval: Nejprve předloží téma o nedostižné kráse, aby je v zápětí s potěšením roztrhal na kusy. Mistr blaženého stakata! Jeho piáno je vrtkavé, ale nikdy vrtošivé. Láskyplně podává proteplená romantická témata, aby je znenadání se stejnou láskyplností brutálně zadusil. Zápasy s vlastním romantismem nikdy neprohrává. Stále se pevně drží kormidla, i když zrovna posluchače škádlí svým Cubano jazzem. V r. 2002 - poprvé pro německou společnost ACT - natáčí Danza Negra. Jde o hluboce osobní a neortodoxní pohled na dílo jednoho z největších kubánských klasických autorů - Ernesta Lecuona. Obklopen svým kvintetem (Perico Sambeat - altsax, Horacio 'el Negro' Hernández - bicí) staví prostřednictvím své moderní interpretace most mezi Kubou a jazzem, mezi současností a minulostí. V témže roce ho jako klavíristu a skladatele, jenž neochvějně světem vlastní hudby kráčí vlastní cestou, objevují festivaly v Montreux, Leverkusenu a také v jeho původní vlasti - Jazz Plaza Habana. Téhož roku potkává trumpetistu Roye Hargrova, a toto muzikantské rendez-vous vyúsťuje r. 2003 ve společné vystoupení - Ramón Valle Quintet & Roy Hargrove - opět na festivalu North Sea Jazz. První koncert Hargrove komentuje: 'Byl jsem naprosto ohromen. V jeho hře je tolik citu. Neuvěřitelná muzika. Ramón je obrovský talent a má tolik smyslu pro kontakt, jeho hbitost je naprosto uzemňující, a to nemluvím o nápadech. Umí hrát měkce a jemně a přitom dělá tolik věcí najednou. Šuplíků, ze kterých je vytahuje, je neuvěřitelně moc a na všechny pohodlně dosáhne. Poslouchat ho je opravdová radost, stejně jako s ním hrát.' V lednu 2003 prokázal Valle svůj nesporný talent jako leader a komponista velkého orchestru ve velkém sále Royal Concertgebouw v Amsterdamu při premiéře skladby pro město Amsterdam (na objednávku Amsterdamské nadace pro umění) - Mixed-up Mokum. Je psána pro ansámbl o 10ti hudebnících a pohybuje se v jakémsi přítmí rozhraní jazzu, improvizované muziky a klasické hudby. Ve čtyřech obrazech Valle vypráví o prvních dojmech z Amsterdamu. Na druhém CD u labelu ACT, No Escape (2003) se projevuje nejen jako brilantní skladatel unikátní hudby, nýbrž i znovu exceluje jako nezařaditelný jazzový muzikant a mistr všech zákoutí moderní interpretace. Ve snaze o rozvoj a hledání nových prvků na cestě do kubánského jazzu znovu přináší neuvěřitelné množství kompozičnRamón Valle - No Escape (ACT 2003)íRamón Valle - DANZA NEGRA (ACT 2002)originality. K bandu přistupuje, jak sám formuluje 'nikoli jako ke 100procentně kubánskému, ale jako ke 100procentně vlastnímu, mému triu. Rád bych konečně zlikvidoval ortodoxní nálepku latinský jazz, o kterém si každý myslí, že přesně ví, o co jde a většinou si jej lidé automaticky spojují s ohnivými congas.' Valle zde v úzké spolupráci muzikantských přátel, z nichž každý v triu zastává specifickou roli, znovu objevuje a prohlubuje svá někdejší vyprávění. 'To je, co ve své hudbě hledám: tři rytmické úrovně a tři melodické linie, které se vzájemně setkávají. Tři komunikační kanály. Album je výslednicí konverzace s mými muzikanty. Hudba mluví, dává ti hlas, rozezvučuje ti názory. Denně, když usedám k piánu, hledám nová slova. Pro svůj vlastní hlas.'