PAT TRAVERS - velký kytarový hráč (*12. 4. 1954 v Torontu, Kanada)
Krátce potom, co si ve 12ti pořídil vůbec první kytaru, měl možnost v Ottawě spatřit vystoupení tehdy již legendárního Jimiho Hendrixe. Koncert ho oslovil natolik, že se okamžitě rozhodl vydat se na cestu za svým snem - stát se hvězdou. Inspirován takovými kytaristy jako Hendrix, Jeff Beck, Eric Clapton a Jimmy Page začal působit již jako teenager v nejrůznějších bandech. Mezi prvními to byly Red Hot a Merge, které operovaly v klubech quebeckého regionu. Byť to byly začátky tvrdé, svůj přínos měly, spočíval ve získávání zkušeností, tříbení muzikantské rutiny, stylu a objevování. Během vystupování s Merge si Pata povšiml ostřílený rockový muzikant let 50tých Ronnie Hawkins, s nímž znenadání jednoho dne stanul na jednom jevišti. Hawkinsova hudba vycházela především ze starého rock and rollu, country a rockabilly, a tak Pat dokonale využil příležitost k vybroušení instrumentálních dovedností ale i hlasu jako Hawkinsův sólový kytarista. Po hektickém a nikterak výnosném zájezdním roku však odchází za vlastním cílem. Ve 20ti - za nemalé pomoci přátel - přijíždí do Londýna a v uskutečnění svých tužeb pevně věří. Vyzbrojen aparátem Marshall a tzv. kvákadlem si objednává několikahodinovou frekvenci ve studiu a pořizuje demonahrávku, díky které brzo získává smlouvu u Polydoru. V dubnu 1976 vychází jeho debutové album Pat Travers - Mars Cowling (b), Roy Dyke (ds) a vydává se na turné po Anglii, aby debut podpořil. Patřičně vyštafírován a navlečen do červenobílé kombinézy s obligátním javorovým listem (z rodné Kanady) získává stále větší počet fanoušků. K neodmyslitelným artefaktům jeho prvních shows patří vyhazování kartónových replik jeho černého Fender Telecastera, vyzývání diváků, aby přišli na jeviště a společně s ním si zahráli na ‘neviditelnou kytaru’… a také vystupuje bos. Právě úzký kontakt s publikem a tudíž veliká oblíbenost vyústily v r. 1976 v pozvánku k účasti na světoznámý Reading Festival. V r. 1977 mu vychází Makin' Magic a opět vyráží na zájezdy a návštěvnost je vskutku vysoká. Po vydání alba Putting It Straight se ale vrací do Severní Ameriky, neboť ve Spojeném království se schyluje k punkrockové revoluci a situace tvrdému bluesovému rocku, který provozuje, nikterak nenahrává. Posíleno takovými talenty jako Tommy Aldridge a Pat Thrall - a pochopitelně vždy inspirací sršící Mars Cowling - vychází Heat In the Street a Patova reputace dále vzrůstá. Album přináší řadu promyšlených songů, které svědčí o tom, že rozhodně není pouho pouhý kytarový rutinér s hlavou někde v oblacích, nýbrž skutečně vynikající komponista ale i textař. Pat Thrall, rovněž velký kytarový hráč, pohotově celý sound dotváří a poskytuje tak Patovi větší volnost k tomu, aby se mohl věnovat věcem ostatním - např. klávesovým partům. Kromě toho vliv Pata Thralla s jeho kořeny ve fusion music dodává Patovi další energii a inspiraci ke psaní. Sám ale prohlašuje, že poslouchat Pat Travers Band je nejlépe živě. A tak není divu, že první nahrávka, která uskupení vychází, je právě živé album Go For What You Know (1979). Je považováno za jedno z vůbec nejlepších a ‘nemůže je nemít’ nejeden kytarový fanoušek a do značné míry obec příznivců Patovy muziky rozšířilo. Někteří jej dokonce označují jako zásadní milník v jeho kariéře. Vzhledem k tomu, že vzbudilo značný zájem i u řady rozhlasových stanic, nemluvě o úspěšném koncertování s nejvěhlasnějšími skupinami, stává se Pat brzo středem zájmu a ocitá se mezi kytaristickou elitou. Album je skutečným bestsellerem a i po tolika letech se dodnes prodává. Stále častěji je označován jako ‘kytarový mág’, tedy přízviskem, které sám nikterak nepreferuje. Při sebevyjádření je mu blízká spíše muzikálnost a tonalita, než rychlost a ekvilibristické triky. Vzdor tomu, že je frekventovaně zařazován mezi ‘nejrychlejší’ kytaristy všech dob, jeho priority spočívají mnohem více v hudbě samé, než v předvádění toho, co všechno s kytarou umí. V důsledku stále rostoucího respektu se v lednu 1980 - v souvislosti s rozsáhlým profilem - objevuje na titulní straně časopisu Guitar Player. Téhož roku vychází Crash And Burn a jeho neustále se prohlubující kompoziční schopnosti jen dokazuje. Stavba jednotlivých songů je mnohem složitější a způsoby, jimiž dochází k realizaci jejich poselství, mnohem rozmanitější. Za nejsvětlejší okamžiky titulu lze prohlásit práci se zpěvy a klávesami, která jeho muzikantství neoddiskutovatelně podtrhuje. A aby fanoušky nezklamal, přidává naprosto ohromující kytaru - jako např. ve Snortin' Whiskey. (Krátce po vystoupení na Reading Festivalu v r. 1980 skupinu opouští Pat Thrall a Tommy Aldridge.) Neusíná však na vavřínech a vrací se do studia a v r. 1981 natáčí Radio Active. Album, na kterém se víceméně vrací ke svým kořenům prostřednictvím klasického formátu tvrdého tria a jeho hvězda tak ve Spojeném království opět vychází. Po nahrávání vyráží na vysoce úspěšné turné, kde vedle Rainbow zaujímá pozici headlinera. V. r. 1982 vychází Black Pearl, 1984 Hot Shot a s tím také související videokazeta Just Another Killer Day. Několik jeho videoklipů již odvysílala MTV. Znechucen problémy s managementem a právními spory s Polydorem Pat z nahrávacího průmyslu posléze odchází, nicméně ve vystupování a zájezdních aktivitách pokračuje a udržuje tak kontakt s tisícovkami fanoušků, které během předchozích let získal. Sám jednou prohlásil: ‘Průmysl ať na mě klidně zapomene, publikum ale nikdy…’, což celkem jasně vystihuje jeho přístup k posluchačské obci, díky němuž oslovuje každého, kdo ho při živém účinkování kdy spatřil. V r. 1990 se však přece jen do studia vrací a ve spolupráci s Marsem, Jerry Riggsem a Scottem Zymowskim vydává School of Hard Knocks, nahrávku, kterou lze považovat za víceméně sebereflexivní titul jeho kariéry. Album nejen že satisfikovalo skalní fanoušky, kteří tak měli možnost oblíbence opět uslyšet ve studiovém formátu, ale řady jeho příznivců ještě rozšířilo. Po úspěšném zájezdu na podporu School of Hard Knocks po Spojeném království odjíždí v r. 1990 na turné po Spojených státech a Kanadě, kde koncertuje přímo ve svém rodišti a vzniká tak nahrávka Boom Boom, Live at the Diamond Club a téhož roku i vychází. Zřetelně dokazuje, že je Pat osobností, jíž je mnohem bližší atmosféra vystupování živého, než studiové triky. Kdysi bylo řečeno, že ‘podle živého vystoupení lze snadno rozeznat kluky od mužů’. Toto album to jen dokazuje. Koncert vyšel i ve videoformátu. Neboť si publikum žádá stále více, rozhoduje BBC - v důsledku intenzivního naléhání tisícovek fanoušků - přetočit Patova vystoupení z l. 1977 a 1980 na Reading Festivalu a posléze vydat jako Pat Travers - BBC Live in Concert. Jako jedna z nejžádanějších archiválií análů BBC vychází r. 1992 na Windsong a záhy se také stává nepostradatelným klenotem domácích sbírek všech fanoušků. Nová porce Traversomanie okamžitě vyvolala zájem poněkud distingovaných manažerů z Polydoru, jenž v r. 1991 vydává The Best of Pat Travers, je to vůbec první Patův materiál vycházející v CD formátu. Dále pak ve Spojeném království takto vychází i Anthology Volume One and Two - CD dvojalbum a brzy nato i další Traversovy klasiky: Go For What You Know a Crash and Burn, které však jako CD vycházejí i ve Spojených státech. V Japonsku pak vychází Heat in the Street a Putting it Straight opět v Británii. Vzhledem k tomu, že byl Pat po dlouhá léta bez kontraktu s jedinou ve Spojených státech sídlící firmou, podepisuje smlouvu s Blues Bureau International - americkým labelem Mike Varneye. Blues Tracks z r. 1993 přináší další nové prvky z Patovy zvukové knihovny. Zahrnuje ty největší hity světového blues, mnohými z nich je sám ovlivněn, ale nesou charakteristická Patova znamení a příchuť jeho veskrze silné individuality. Následují Just a Touch, Blues Magnet, Halfway To Somewhere, Lookin' Up, Best Of Blues + Live, Blues Tracks 2 a Don't Feed The Alligators (2000). Léta u Blues Bureau patří k jeho nejsignifikantnějším údobím, spolupracuje s úctyhodnou řadou muzikantů a jeho tvorba se více zaměřuje na klasickou bluesovou kytaru, což příznivci hluboce oceňují. Jakýsi návrat ke zvuku a stylu, kterým si získal právě to nejširší a nejoddanější posluchačstvo. Během zájezdů pořádaných v souvislosti s vydáváním nejnovějších nahrávek cestuje po celých Státech i Evropě oslovuje nejen staré skalní fanoušky, ale získává i nové. Turné se účastní natolik proslulí kytaristé jako Jeff Watson z Night Ranger, Rick Derringer či Tom Keifer z formace Cinderella. K těm, kteří ho podpořili v průběhu prvních let u Blues Bureau ale také patří i Sean ‘Cannon’ Shannon či basisté Dave La Rue a Kevin Rian. Pat ovšem umí se stejnou energií a nasazením vystřihnout své uzemňující riffy před dychtivým publikem jak v malých klubech, tak i v auditoriích velkých stadiónů. Bez ohledu na počet diváků či jakýkoli stupeň náročnosti večera předchozího předvádí výkony hodné svého jména. Při pohledu zpět to vypadá, jakoby načerpal nových sil. Po překonání řady problémů, které by nejednoho zlomily a donutily ke kapitulaci, táhne svou káru dál. Což mnoha jeho obdivovatelům též imponuje. Nejen že se mu podařilo opět se vyšplhat na vrchol, o svůj úspěch se ale v současné době dělí i se svými nejbližšími z kruhu rodinného. Jeho žena Monica se podílí na četných jeho písních, a to jak ve studiu, tak i v živém provedení. Děti Amanda a Elijah ho hluboce inspirují, a tím i pomáhají v tom, co umí nejlépe, a to je pochopitelně muzika. V současné době je Pat Travers Band - nyní sestavu doplňují Eric ‘Freight-train’ Frates (ds) a Rick Navarro (b) - opět na cestách po celém světě a stejně tak se věnuje i natáčení. Rick a Eric jsou dlouholetí přátelé, a to se na jevišti večer co večer příznivě projevuje. Vytvářejí Patovi solidní a hutný rockový background, jenž je pro jeho charakteristický kytarový rukopis vynikající platformou. K nemalému potěšení fanoušků připravil Pat v r. 2001 sadu živých, Go For What You Know - Polydor 1979 - LP (2383 540), Cassette (3170 540), CD (841 904-2)BBC Radio 1 Live In Concert (Griffin Music 1994 - CD - GCD-328-2)velmi raritních sólových partů. Toto CD také vůbec poprvé zahrnuje ukázky z akustických setů a bylo natočeno v klubu Nils Lofgren's Guitar Bar v Hendersonu (Nevada). Téhož roku se Pat rovněž zúčastňuje turné Voices of Classic Rock prezentující širokou škálu muzikantů velkých světových skupin let 70tých a 80tých. Figurují zde např. basista Glenn Hughes, zpěvák Joe Lynn Turner z Deep Purple, John Cafferty, Spencer Davis, Gary U. S. Bonds a mnoho dalších. V programu každý z umělců prezentuje 2 až 3 ze svých nejproslulejších melodií. Pat obvykle dává k lepšímu Boom Boom, Snorting Whiskey či Hot Shot a samozřejmě spoustu další kytarové muziky.