Vystoupení brazilského tria Rosanna & Zélia bylo největším překvapením letošního ústeckého jazzového festivalu. Většina posluchačů očekávala koncert plný živelné latinsko-americké hudby, taneční kreace a další náležitosti, které se člověku při pomyšlení na Brazílii vybaví jako první. Místo toho ale přišla hudba pohybující se na pomezí jazzu a klasické hudby, pouze místy decentně přizdobené náznaky ethno vlivů.
‘Vadí nám, že Brazílie je pro Američany i Evropany jen samba. To ale samozřejmě není pravda, je to strašně veliká země a my se snažíme vytáhnout věci typické pro jednotlivé její části. Hudba v Sao Paulu je třeba velmi intelektuální, v Minas Gerais je zase populární klasický jazz a Bahia je hodně o rytmech. A tohle všechno je taky brazilská hudba, kterou se snažíme lidem přiblížit’, řekla kytaristka a zpěvačka Rosanna Tavares. Ze stejného důvodu odmítá ona i její kolegyně, basistka Zélia Fonseca a perkusionistka Angela Frontera, zařazení této hudby do škatulky jazzu.
‘Nedá se mluvit ani o jazzové, ani o vysloveně brazilské hudbě. Brazílie je multikulturní země a v tamní hudbě se lze setkat s vlivy z Evropy, z Afriky a mnoha dalších koutů světa. Kolikrát i v jediné skladbě člověk slyší jazzovou harmonii, africké rytmy, arabskou příměs, a to jsem ještě nezmínila původní brazilské indiány’, vyjmenovává zpěvačka. ‘Nějaké škatulkování není prostě vůbec důležité, rozlišujeme pouze dobrou a špatnou hudbu.’
Rosanna a Zélia se v Brazílii narodily, ani jedna z nich tam ale už dlouhou dobu nežije. Se svou hudbou procestovaly celý svět a po kratších zastávkách v Portugalsku a Finsku se před několika lety usadily v Německu. ‘Nevím, jestli tady naši hudbu nějak ovlivnily evropské hudební proudy, každopádně se ale změnil náš životní styl, takže to určitým způsobem samozřejmě i do té hudby promlouvá. Mnohem důležitější je ovšem to, že jsme se po odchodu z Brazílie najednou dokázaly na tamní hudbu podívat jakoby z ptačí perspektivy, z vnějšku. A to nám umožnilo pracovat s ní trochu jinak’, říká Rosanna, která jednu z písní odzpívala se zeleným šátkem kolem očí. ‘Ta jediná není o hudebních tradicích, ale o náboženství, a teď myslím o náboženství jako takovém. O tom, jak hodně ovlivňuje lidi a uzavírá je do pravidel. Šátek symbolizoval právě uzavřenost těchto lidí před světem, jejich zaslepené oči, které nejsou schopné vidět realitu’, vysvětlila zpěvačka.
Text: Jiří Needrle, foto: Jan Vaca, vyšlo v MF Dnes, 30. 10. 2000